3. května to bylo třicet let, co v Praze hokejisté vyhráli titul mistrů světa. „Takhle rychle stárneme. Když si to člověk uvědomí, je to hrozný. A já si to uvědomuju každým dnem. Hraju hodně tenis a všechno mě bolí. Dokud se ale hejbu, tak se musím hejbat.“
Koho z týmu z roku 1985 jste dlouho neviděl?
Nemůžeme chtít, aby přiletěl Pivoňka, který žije v Chicagu. Ale mrzí mě, že v Jihlavě nebyl třeba Jirka Lála, Eda Uvíra a další kluci, kteří jsou třeba v Německu. To není až tak daleko na tak významnou událost, když byli pozvaní a měli zaplacený hotel a všechno k dispozici. Takovýhle srazy jsou výjimečný a my můžeme být rádi, že se občas vidíme. Kdy já mám vidět Daro Rusnáka? Akorát na nějaký akci v Bratislavě, když nás pozve. Anebo na akcích od Českého svazu ledního hokeje.
MS 1985Příběh turnaje |
Co si říkáte s kamarády, které jste viděl po hodně dlouhé době? Poznáváte se?
My občas ještě hrajeme za veterány, takže se potkávám často s Oldou Válkem, Radkem Svobodou, Jardou Benákem... Nedávno jsme měli akci v Bratislavě, když tam byl výběr KHL. Ale například doktora Otto Trefného jsem neviděl snad 20 let.
Jak vůbec vzpomínáte na tu partu, která získala titul?
Říkáš to dobře, byla to parta. Je to taková fráze, ale když není parta a někdo chce vynikat, tak nemůžeš nic vyhrát. Byli jsme parta, podařilo se nám to. Můžu říct, že jsem byl třikrát druhý, jednou třetí, na olympiádě druhý. Mám doma medailí jak ruský generál, ale prostě jedno vítězství je jedno vítězství. A to hřeje nejvíc.
Kdo byl váš největší kamarád?
Tam jsou kamarádi všichni, ale nejblíž máte k tomu, s kým spíte na pokoji. Takže s Jirkou Hrdinou.
Zkuste trošku porovnat tehdejší a dnešní hokej?
Je to úplně něco jiného. Dneska je to nahánění, vyhánění, zahánění. Teď je ten hokej tak rychlý, že tam není... Já je nechci urážet, oni hrajou úplně perfektně, ale prostě tam není žádná kombinace, není na to čas a ten hokej nevypadá, jak má vypadat. Já jenom obdivuju kluky jako Růču, který mohl ve 44 letech hrát na mistrovství. To by se všichni ti mladší měli stydět. Nebo Jarda Jágr... Těm je dohromady 87 a mohli hrát spolu. Mladí by se měli zamyslet, co tihle hráči dokázali a že jsou pořád platní.
„Odstřelili mě. Měl jsem dvakrát přeraženou čelist: jednu otevřenou zlomeninu, druhou normální. Řekl jsem, že končím. Tonda Panenka mi říkal: Hrej, dokud můžeš.“ |
Dovedete si představit, že byste ve 44 letech hrál?
Já jsem hrál skoro do čtyřiceti ve Švýcarsku a v Německu. Pamatuju si, že mě vyloženě odstřelili z ledu. Někdy v lednu jsem hrál ve Weidenu druhou nejvyšší soutěž. Odstřelili mě, měl jsem dvakrát přeraženou čelist: jednu otevřenou zlomeninu, jednu normální, dostal jsem golfákem ze tří metrů. Řekl jsem, že končím. Tonda Panenka mi říkal: „Hrej, dokud můžeš.“ Když jsem se potom uzdravil a byla letní pauza, tak jsem vážně uvažoval, že začnu zase trénovat, ale už se mi prostě nechtělo, tak jsem opravdu skončil.
Čím to podle vás je, že tihle dva tak dlouho vydrželi?
Ta generace byla vůbec výjimečná, nejenom oni. To si nemusíme nalhávat. Růča má neskutečně lehké bruslení, to je úplně neuvěřitelné. Ten hokej umí, kličky, žabky... Jestli je druhý v bodování po základní části a čtvrtý pátý v play-off, to není náhoda, to je umění. Prostě ten hokej umí. Bohužel někteří mladší hráči to neumí. Neumí dát žabku...
Po ukončení kariéry jste přestal i s trénováním. Proč?
Já vám to řeknu takhle: mám trenérskou jedničku a za mojí doby rozhodovali lidi, kteří hokeji nerozuměli. Byl jsem ve Slavii a ve Spartě a nesměl jsem stavět hráče, které jsem chtěl. Když za mnou přijde někdo z vedení - já nebudu konkrétně jmenovat - a řekne, že ten hráč prostě bude hrát, tak jsem měl problém. Řekl jsem, že nebude. Taky bych mohl jmenovat, ale nebudu - to nemá cenu, historie je zakopaná. Prostě jsem zjistil, že trenér je tam pátý kolo u vozu a že to může trénovat někdo, kdo nemá vzdělání a bude poslouchat vedení, koho má a koho nemá postavit. No zkrátka jsem řekl, že ten hráč hrát nebude, my prohráli s Kladnem a šel jsem. Tady mluvím o Spartě.
„Přišel za mnou český novinář a já ho vyhnal. Tak jsme se potom museli veřejně omluvit. Ale ten účel to splnilo, protože nás srali od prvního zápasu do posledního.“ |
Zkuste ještě zavzpomínat na atmosféru tehdejšího šampionátu. Dá se srovnávat s tou letošní?
Já si myslím, že je na ty kluky dneska daleko větší tlak. Aspoň to tak cítím. Už jsem komentoval MS 2004, když jsme prohráli čtvrtfinále s Amerikou a ten tlak se neustále zvyšuje. Hráči by si to neměli připustit, ale je to těžké. My to zažili na vlastní kůži v pětaosmdesátým, kdy jsme v posledním zápase porazili Švédy a tím jsme se dostali do finálové čtyřky. Kdybychom nevyhráli, tak jsme nebyli ani mezi čtyřma. Když jsme jeli z Průhonic, tak bylo v autobuse hrobové ticho.
Jak jste se sebrali?
Nám starším hráčům se to pak podařilo v šatně trošku rozproudit. Už lítaly vtipy, byla sranda. Hlavně jsme na Švédy vletěli, dali dva tři a bylo po zápase. Ale ten tlak je obrovský. Přesto tvrdím, že šampionát v Praze, to je krásná věc. Autobus jede ulicemi a jste slavní. My jsme jeli z Průhonic, před náma frajer na motorce, troubila na nás auta, lidi na chodníkách tleskali. Byly to neskutečný zážitky. Druhá věc je, že vám to dají sežrat, kdy prohrajete. Teda hlavně novináři. S odpuštěním.
Zanadávali jste si na ně?
Rozhovory jsme museli dávat. Za komunistů to bylo úplně jinak: přišel novinář a musel jsi. Ale my jsme v těch Průhonicích s Darem Rusnákem upekli, že když náhodou vyhrajeme, tak nedáme nikomu ani slovo. A opravdu. Já měl dokonce podepsanou smlouvu s Klotenem, tak jsem dával rozhovor do švýcarských novin lámanou němčinou. A přišel za mnou český novinář a já ho vyhnal. Tak jsme se potom museli veřejně omluvit. Ale ten účel to splnilo, protože nás srali od prvního zápasu do posledního.
Čím konkrétně?
My jsme totiž prohráli poslední přípravný zápas před šampionátem s Finama 6:4. To měl být uzavřený zápas, ale samozřejmě se tam dostalo 20, 30 novinářů, jinak tam nebyla ani noha. Hráli jsme ve Sportovní hale. A už to jelo: S takovýmhle výkonem jestli chcete hrát na mistrovství světa... Jenže my se nechtěli zranit, to je přece logický. Máte tři dny před mistrovstvím, měsíc trénujete jak hovado a pak vás tam nějakej bláznivej Fin trefí a vy nebudete hrát na mistrovství světa v Praze. Takže jsme to nějakým způsobem odkulhali a prohráli. Shodou okolností jsme pak hráli první zápas s Finama a vyhráli 5:0. To byl diametrální rozdíl. Oni nás po tom přípravném zápase tak sepsuli, že jsme řekli: Tak to teda ne. V osmasedmdesátým třeba Gut zakázal noviny na hotelu, abysme to nečetli. Ale samozřejmě, že jsme si to přečetli.
„Oslavy byly divoké. Pamatuju si, že Eda Uvíra byl docela v dost podroušeném stavu a dostal od Bukače pokutu, protože se při ceremoniálu motal jak špína nad kanálem.“ |
Směli jste se tehdy během šampionátu stýkat s rodinou a blízkými?
Manželky přijely do Průhonic a šli jsme na procházku. Mně se shodou okolností narodila 2. dubna dcera, takže jsem ani nebyl v porodnici. Byl jsem na soustředění a dceru viděl až po pěti nedělích.
Nebyla manželka naštvaná?
Tak co mohla dělat? Já jsem nasranej byl, ale prostě jsem odjet nemohl. To je život, prostě jsem si to blbě načasoval.
A co oslavy, byly divoké?
Pikantní oslavy byly. Museli jsme čekat, až se dohraje zápas Amerika - Rusko. Po těch deseti zápasech vám stačí hrozně málo, únava je obrovská. Já si pamatuju, že jsem si dal dvě piva a říkám: „Ty vole, to je, jako kdybych si jich dal deset.“ Tak jsem přestal. Někteří to ještě utužili vodkou v bufáči, kam jsme před zápasem chodili na kolu. Pamatuju si, že Eda Uvíra byl docela v dost podroušeném stavu a dostal od Bukače pokutu, protože se při ceremoniálu motal jak špína nad kanálem. Tak jsme ho drželi, podpírali. Ale oslavit se to musí. Oslava byla obrovská.
Nemrzí vás, že tehdy nebyly oslavy na Staromáku?
Vůbec. Já tam byl, když se kluci vrátili z Nagana. Byli jsme tam s Dejdarem, Petrem Salavou a Jirkou Hrdinou na pódiu a vítali kluky. Přišel za mnou Ivan Hlinka, před náma 80 tisíc lidí, a říká: „Podívej se na to. A my jenom vyhráli takovej posranej turnaj.“
