Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zapíchnu prst do menu a řeknu: „Tohle chci!“ líčí kanadský indián

ŽLUTÝ ROH. Colton Yellow Horn (uprostřed) teď střílí góly za Znojmo. Předtím hrál v Asijské lize či za maďarský Fehérvár. | foto: www.hcorli.cz

4 2015
Po indiánských předcích mu zbylo jen příjmení a pár rituálů. Odvahu a dobrodružství ale má Colton Yellow Horn pořád v krvi. V restauraci si třeba poručí jídlo, kterému vůbec nerozumí. Nejvíc se jeho povaha projevuje v hokejové kariéře. Světoběžník z Kanady střílel góly v Maďarsku či Japonsku, od léta válí ve Znojmě.

Když kráčí po ulici, občas ho lidé zastavují. „Ale většinou neovládají angličtinu. Proto si jen potřeseme rukou a vyměníme úsměvy,“ vypráví hokejista Colton Yellow Horn. 28letý útočník ve Znojmě, které pátým rokem působí v mezinárodní EBEL, vskutku působí trochu jako zjevení.

Nejen proto, že je v současnosti jediným Kanaďanem v týmu Orlů.

Nejen proto, že je v úvodu sezony nezadržitelný, sbírá kupu bodů a Orlům výrazně pomohl vystoupat až na čelo soutěže.

Nejen proto, že je světoběžníkem, který si s hokejkou v ruce vydělává na živobytí už na třetím kontinentu.

Příznivce především zaujme útočníkův rodokmen. Yellow Horn, jehož příjmení lze do češtiny přeložit jako Žlutý roh, pochází z provincie Alberta a je potomkem původních severoamerických obyvatel. „Moji předci patřili ke kmeni Blackfoot. Tak se nazýváme doma,“ líčí Kanaďan s indiánskými kořeny.

Colton Yellow Horn

Hokejista, jehož příjmení lze volně přeložit jako Žlutý roh, pochází z kanadské provincie Alberta. Hokejově na sebe upozornil už v juniorském věku. S kanadskou osmnáctkou získal v roce 2005 na MS v Česku stříbro. Převážně působil v nižších zámořských soutěžích. Předloňskou sezonu strávil v maďarském Feherváru, který je soupeřem Orlů v EBEL. Loni 28letý útočník vyzkoušel Asijskou ligu v týmu Nippon Paper Cranes. Od léta hráč, jehož idolem je Wayne Gretzky, obléká znojemský dres.

Že by ale jeho domov, kde vyrůstal, vypadal jako vystřižený z Mayových románů? Kdepak. „Doma v Kanadě máme velký ranč. A nedaleké město, ve kterém jsem vyrůstal, je jen o něco větší než Znojmo,“ přirovnává drobný, jen 175 centimetrů vysoký, Yellow Horn.

Jak vaše rodina přišla k takovému nezvyklému příjmení?
To musíme zapátrat až v dávných dobách. Kdysi to jméno přidělil náčelník mému předkovi. A o mnoho let později z něj vláda vytvořila naše dnešní příjmení. Nejsem si jistý, ale odhadoval bych, že se tak stalo v 19. století. Každopádně jsem na svůj původ nesmírně hrdý, v kariéře mi pomohl. Naučil mě pokoře a vděku za to, jaký život žiji.

Dodržujete po svých předcích nějaké netradiční rituály?
Snažím se modlit každý den – žehnat svému domu, sám sobě, týmu, modlím se za pevné zdraví. Potom jsou další tradice, které se těžko vysvětlují, je spíše potřeba je vidět. Snažím se je dodržet i v cizině a zůstat alespoň duševně co nejblíž svému původu.

Nestýská se vám někdy?
Ani ne. Z domova jsem odešel kvůli hokeji už ve třinácti letech. A přiznám se, že mi nevadí trávit čas na ledě. Nejen tam jsou ve Znojmě všichni přívětiví a snaží se se mnou klábosit. Dokonce i ti, kteří neumějí moc dobře anglicky, což mě motivuje, abych se víc věnoval češtině. Tento rok je pro mě nejzásadnější rozdíl ten, že jsem v kabině jediný hráč ze Severní Ameriky.

Právě toho, že se budete cítit osaměle, se obával trenér Režnar i vedení klubu.
Já myslím, že být o samotě mi může naopak pomoct soustředit se jen na hokej. Jindy může člověk ztratit takříkajíc tah na branku. Když jsem sám, mohu upnout pozornost na hlavní důvod, proč tu jsem. A když na mě přijde samota, dá se to v dnešní době vynahradit „zázraky technologie“, jako je internet a třeba Skype. To mi umožňuje alespoň vidět se s rodinou. Není to tak těžké, jako to bývalo kdysi.

Loni v klubu působil americký brankář Chris Holt, který se přiznal, že nenávidí českou muziku v kabině. Máte stejný problém?
V šatně hraje spousta anglických songů, takže to není zase tak špatné. České písničky neznám, ale když se občas pustí, tak kluci zpívají a tancují. Sice vůbec nevím, o čem se zpívá, ale je moc milé vidět, jak si to užívají.

Jak trávíte čas ve Znojmě, když nejste na stadionu?
Převážně hraním videoher a podobně. Také se ale snažím prozkoumat město, když se naskytne příležitost. Nedávno se tu konal festival (vinobraní – pozn. red.), který jsem navštívil s několika kluky z týmu a poznal trochu kultury a historie. A byl to velmi příjemný zážitek.

Troufnete si sám zajít do obchodu nebo do restaurace?
Mám k dispozici auto, abych mohl jezdit sám nakupovat. A když se ztratím, což se může stát, aspoň toho víc poznám. Do restaurací mě někdy berou kluci z týmu, ale zvládnu to i sám. Většinou v podnicích mají i anglickou verzi menu, případně to risknu. Vždycky jen ukážu na něco v seznamu prstem a doufám, že si pochutnám. Zatím se mi pokaždé poštěstilo. (směje se)

Znojemský útočník Colton Yellow Horn v akci.

Ochutnal jste už něco i typicky českého?
Zatím alespoň ne vědomě. Na jednu stranu jsem vybíravý jedlík, ale snažím se otevřít chuťové pohárky novým věcem a ochutnat všechno. A k tomu mi vlastně napomáhá, že nerozumím jídelníčkům.

Gastronomické zážitky určitě máte i z angažmá v Japonsku. Proč jste loni kývl na exotickou nabídku Nipponu?
Největším lákadlem pro mě pochopitelně byly peníze, kterými tam pro hráče nešetří. Lákaly mě i zkušenosti – vidět co nejvíce ze světa. Ne vždy přijde šance navštívit takové končiny a přitom dělat to, co máte rádi. Japonsko přišlo do mého života v pravý čas a rok tam jsem si moc užil. Zažil jsem ovšem i velký kulturní šok. Ale jinak rád na Asii vzpomínám.

Jakou úroveň měla Asijská liga?
Hraje se v ní rozhodně pomaleji, než jak jsme zvyklí. Každý rok se ale tamní hráči jeví lépe a lépe. Obzvláště teď, když budou Korejci v 2018 pořádat zimní olympiádu, se snaží vychovat co nejnadanější hráče. Ale celkově Asii chybí ještě pár let do úrovně, na jakou jsme zvyklí na Západě. Ale musím říct, že se zlepšují.

Vraťme se ještě ke kulturnímu šoku. Co přesně vás překvapilo?
Pro mě to byla právě strava. Nebylo tak snadné dostat se k jídlům, která mám rád. Upravit si jídelníček podle tamních surovin byla snad nejnáročnější věc v Japonsku. Nejsem moc velkým milovníkem ryb, sushi je tam přitom nejobvyklejším pokrmem. Trvalo několik týdnů, než jsem se na to naladil. Našlo by se i pár dalších rozdílů, ale ty zase tak jiné od Severní Ameriky nebyly.

Jak jste to řešil? Kam jste si zašel na steak nebo burger?
Dá se zajít do spousty korejských restaurací, kde tohle vaří, ale tam už si musíte připlatit. Já to vyřešil tak, že jsem vždy v samoobsluze nakoupil na večeři hromadu vepřového a kuřecího a držel se toho, co znám. Navíc se mnou v týmu byli dva starší kolegové, kteří oba byli výborní kuchtíci. Byli také tak hodní, že jim stačilo zaplatit nákup a pak už se jen dostavit ke stolu. (směje se)

Vaříte si někdy i sám ve Znojmě?
Jasně. Hlavně večer, na oběd chodím do různých restaurací.

A domů, jak jste to praktikoval v Japonsku, jste už spoluhráče ze Znojma pozval?
Zatím ne. Pokouším se najít něco, co bych běžně vařil v Kanadě a nebylo by to tak snadné sehnat tady. Mohl bych aspoň klukům ukázat, čím bych je pohostil doma na ranči.

A vaše kulinářská specialita?
Asi jídla z hovězího a brambory. Ty jsou v naší rodině nejoblíbenější, něco takového bych asi připravil.

Autor:


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze