Jako první přispěchal s gratulací obrovitý kapitán hokejistů Philadelphie Keith Primeau. Urostlého, ale o něco menšího Jiřího Dopitu objal a český útočník vyloudil nesmělý úsměv. "Byl to pro mě šťastný zápas, spadlo mi tam opravdu všechno," vykládal zámořským reportérům.
Nepřeháněl. Na branku Atlanty vyslal čtyři střely, dal čtyři góly. Navrch přidal asistenci. Krajana mezi tyčemi Trashers Milana Hniličku svým druhým zásahem předčasně vyhnal z klece. Noc na 9. ledna roku 2002 patřila čtyřiatřicetiletému centrovi, který na vítězství Flyers 7:4 měl hlavní podíl.
Co se dočtete»Proč se Dopita navzdory velkým předpokladům trápil ve slavné NHL. »Generální manažer Flyers Paul Holmgren uznal pochybení. »Co si o něm myslí jeho ortoped Radomír Holibka |
"Není důležité, kdo dává góly. Já dal dnes čtyři, zítra se ale můžu zase trápit. Důležité je vítězství a dva body." Jeho skromné hodnocení ukrývalo v sobě zlou předtuchu (obavu), že ani tento famózní počin mu v NHL, nejlepší hokejové soutěže planety, patřičný respekt a slávu nezaručí.
Dopitu předcházela pověst nejlepšího evropského hokejisty mimo NHL, teď chtěl – na starší kolena – zjistit, zda mu budou stejně vyhovovat i užší zámořská kluziště, do nichž vyrývají stopy opravdoví velikáni hokeje. Měl k tomu všechny předpoklady: postavu vysokou 193 centimetrů, metrák váhy, široká ramena, vysoké procento úspěšnosti na vhazování, příkladná práce nejen do ofenzivy, ale i do defenzivy a hlavně šikovné ruce na obou stranách kluziště. Tohle přece musí být soutěž jako stvořená pro olympijského vítěze z Nagana, žádného vyjukaného zajíce! Tak jak to, že se v ní neprosadil a po roce a půl se raději vrátil do Evropy? Dnes je Dopita o jedenáct let starší, v pondělí oslaví 45. narozeniny.
V prvoligové Olomouci, kterou vlastní, po sezoně v tichosti ukončil úchvatnou kariéru ověnčenou medailemi a všelijakými individuální oceněními (kromě Nagana má tři zlata ze světových šampionátů let 1996, 2000 a 2001, dva bronzy 1997 a 1998, hrál na dvou Světových pohárech, šestkrát vyhrál extraligu). Teď se těší na novou trenérskou výzvu, ale když otevřeme jeho třináctou komnatu zvanou NHL, jen se nadechne a zopakuje: "Člověka to mrzí, když vidí, že kdyby dostal prostor a k sobě spoluhráče, tak by to tam mohl v klidu hrát." Měl smůlu? Spíš malý kontrakt.
Jiří Dopita v dresu Philadelphia Flyers
Dopita odcházel do zámoří pozdě – to zaprvé. Toužil si ještě vyzkoušet NHL, takže Philadelphii kývl i na nižší honorář, jenomže právě peníze, které organizace hráči vyplácí, hrají důležitou roli. Je výjimkou, když hokejista s nižším příjmem vytlačí z elitních dvou formací skvěle placenou hvězdu typu Johna LeClaira na delší čas, ne jen jako záskok v době, kdy jsou opory na listině zraněných. Tak tomu bylo i 9. ledna před jedenácti roky...
"Přišel jsem a byla tam spousta hráčů, kteří byli braní jako hvězdy. Oni museli hrát, byli za to zaplacení. První dvě lajny se udělaly z těchto hráčů, já hrál ve třetí, někdy ve čtvrté. V tom jsem to měl složitější. Nehrál jsem přesilovky. Konkrétně ale v zápase s Atlantou jsem hrál v první nebo ve druhé lajně, člověk se dostane na přesilovky a pak se hraje jinak. Dal jsem čtyři góly, ale když jsem hrál v prvních dvou formacích, udělal jsem během šesti zápasů devět bodů. Je to jen o tom, aby hráč dostal příležitost," tvrdil Dopita a opíral se při tom o zeď před starou olomouckou kabinou.
"A tak je to všude. Pokud hráč nedostane prostor, těžko se může prosadit. To je ve všech soutěžích stejné – v NHL i první lize."
Hlaváč – Dopita – Brendl – koleno
Opravdu je prostor na ledě měřený nikoli jen podle schopností, ale penězi tím hlavním důvodem, proč se v zámoří neprosadil, nebo si to Dopita dává zčásti za své alibi? Výmluvy k jeho pracovité povaze moc nejdou. Dokládá to i trejdem do Edmontonu, který si vydupal. Měl to být pokus číslo dvě.
"Já jsem z Philadelphie odešel proto, že jsem neměl prostor, který jsem chtěl. Když jsem ho měl, tak jsem nějaké body dělal. Ale nebyl jsem spokojený s časem na ledě. Ve třetí nebo čtvrté lajně jsem hrál třeba šest sedm minut za zápas. Přitom ve Vsetíně jsem byl zvyklý na dvacet čtyři minut. To byl celkem velký skok. Já do NHL nešel kvůli penězům, ale abych si zkusil jiný hokej," vysvětluje.
Přísnému trenérovi Flyers Billimu Barberovi se však neopovážil oponovat a neřekl mu: Nechte mě na ledě chvilku a odvděčím se! "To jsem si nemohl ani dovolit. Byl jsem tam první sezonu, i když jsem přišel jako zkušený hráč – měl jsem přes třicet let. To zase respektovali, nebyl jsem dvacetiletý kluk. Nemůžu si stěžovat, že by se ke mně chovali špatně. Měli svoje hvězdy, které nějakým způsobem musely hrát, a proto hrály. Taková byla realita," krčí rameny.
Jiří Dopita v dresu české reprezentace.
Navíc měl v NHL pech hned na od samého začátku. Ve třetí lajně Flyers k sobě dostal křídla Hlaváče s Brendlem, jenomže dřív, než se stihli sehrát, se český útok rozpadl. V prvním zápase proti Floridě totiž Dopitu kolenem sestřelil zadák Dan Boyle, nynější obránce San José, a poslal ho drsným zákrokem ve středním pásmu na marodku s poraněnými postranními vazy.
"Neměl jsem šanci se mu vyhnout, prostě jsem jel dál a narazil," popisoval Dopita, když mu Hlaváč pomohl dostat se z ledu. "Divná bolest, ani to moc nenateklo." Kouč Floridy Duan Sutter viděl ale zákrok Boylea jinak: "Vezměte v úvahu jejich proporce. Menší a lehčí hráč se jen snaží bránit."
Také američtí novináři byli k Dopitovi tvrdí, možná až příliš. V kritických článcích mu často po návratu vyčítali, že už je na NHL pomalý a nestíhá zběsilému tempu. Generální manažer Flyers Paul Holmgren, jenž tehdy pracoval pro Philadelphii jako skaut, se však české legendy zpětně zastává. "Jiří Dopita byl člověk, kterému jsme možná nedali správnou příležitost. Byl vynikající, ale nedostal tady možnost excelovat," ohlížel se v rozhovoru pro iDNES.cz.
"Možná to bylo tím, že jsme praktikovali jiný styl, než který si představoval on. Asi nedostal ani tolik prostoru, kolik by měl mít. Pamatuju si, že hrál pár velkých zápasů. Třeba jednou v New Yorku byl absolutně nezastavitelný, pak doma s Atlantou dal čtyři góly jakoby nic. Zpětně bych si přál, aby se to s ním vyvinulo jinak. Protože vím, že to byl skutečně skvělý hráč," uznává Holmgren.
Jenomže ani v kanadském Edmontonu, ve městě legendárního Wayna Gretzkyho, z "jiného hokeje", který je pro místní náboženstvím, Dopita radost neměl. "Vůbec jsem si nekápl do noty s trenérem. A o Vánocích jsem jim oznámil, že končím, že tam hrát nechci, a vrátil se. Chtěl jsem si ještě užít hokeje a hrát. Zůstat jsem tam mohl, ale pár minut za zápas mě nebaví. Bere se to tam podle smlouvy. Které hráče si zaplatí, tak těm věří a dostanou větší prostor," říká pragmaticky.
Dopita není typem hráče, jehož by mohla uspokojit malá úloha v checking line (ve formaci, která má za úkol napadat rozehrávku soupeře a hlavně neinkasovat). Celou kariéru byl zvyklý rozhodovat zápasy. Sklánět se na buly ve vypjatých chvílích, kdy jeho tým potřeboval získat po vhazovaní kotouč, aby se ubránil, nebo naopak udeřil.
A teď měl v pětatřiceti letech lítat na ledě s bitkaři, kteří raději odhodí rukavice, aby pobavili diváky, než předvedli um s hokejkou? Pche! Pro Dopitu frustrující nuda, byť hrál před plnými halami pro dvacet tisíc lidí.
Učil rváče sbírat body
"Říkalo se, že mi styl NHL bude vyhovovat a mně taky vyhovoval. Hokej je tam svým způsobem jednodušší než v Evropě. Rozhodčí opravdu pískají, co vidí. A pokud se dostanete na přesilovku, tak je zážitek tam hrát. Ale ve třetí a čtvrté pětce už ani nemáte spoluhráče, které byste si představoval – jsou tam rváči a od těch se moc hokej čekat nedá," opakuje.
Dopita na křídlech neměl jen ledajaké rváče, byli to blázni, a to ti největší. Ovšem ani puk jim tolik nepřekážel. Třeba ve Philadelphii s ním vyhlášený bitkař tmavé pleti Donald Brashear pookřál a začal sbírat body. "A v Edmontonu jsem měl na křídle George Larague. Brashear nebyl špatný. Když hrál se mnou, tak dal nejvíc gólů za celou svoji kariéru. Ten si stěžovat nemůže," pousměje se.
"Tihle kluci jsou pro tým prospěšní, důležití. Hrají na doraz. Je dobře, že člověk vidí jiný styl hokeje, ale v prvních dvou pětkách to zase tolik odlišné není, protože v nich hraje spousta Evropanů. Snaží se hrát kombinačně. Tam jsou špičkoví hokejisté. Teď však NHL nesleduji."
Ne že by na ni zanevřel, ale k srdci mu – stejně jako nemluva Dopita zámořským fanouškům a médiím – nepřirostl. Pozitivně tak vzpomíná spíš na mimohokejové věci. "Byla tam za mnou manželka s klukem. Syn chytl základy angličtiny, z tohoto pohledu beru ten rok a půl za velké pozitivum. Oni měli čas Philadelphii a pak Edmonton trochu procestovat. Kluk chodil v Edmontonu do školy, hrál hokej.
To bylo veliké plus. Není čeho litovat," poznamená.
Jeho syn tak okusil kanadskou hokejovou přípravku. "Týmů v Edmontonu je spousta. Je to pro ně spíš zábava. V té době se ještě nemohlo hrát ani do těla, na to byl moc mladý. Byl tam spokojený. I školu berou formou hry, měli pyžamové dny a pak se šli někam projít," líčí. "Mně se život v Edmontonu líbil víc než ve Philadelphii. Kanada je víc evropská, je tam víc zeleně. Člověk vyjede kousek za město a je hned v přírodě. Tam to bylo v pohodě. Zimáky jsou plné na každý zápas, atmosféra je dobrá."
Veget s českou partou
Uznání odborníků ani velká přátelství si však z krátké životní kapitoly neodnesl. "Ve Philadelphii tehdy byli z Čechů Roman Čechmánek a Venca Pletka, Tomáš Divíšek s Petrem Hubáčkem, kteří hráli na farmě. Takže jsme spolu nějakým způsobem vegetili. Co se týče ostatních kluků, tak to nebyla dlouhá doba, abych se dal s někým vyloženě do kupy. Navíc jsem tam byl první rok a s angličtinou jsem se teprve rozkoukával. Předtím jsem se učil na škole německy."
Pak přece jen uzná, že chyboval i on, ne jen zámořský systém, jenž klade důraz na platy. A zmíní své hokejové KDYBY... "Kdybych mohl něco změnit, šel bych do NHL o čtyři roky dříve. Taky bych neměnil Philadelphii za Edmonton, ale šel bych do jiného týmu," přemítá. "Jsem rád, že jsem to vyzkoušel. Ale říkám: Nechtělo se mi tam zůstávat za každou cenu, abych hrál pár minut za zápas. V Edmontonu jsem byl po operaci kolene. Sezony v NHL byly špatně načasované. Kdybych přišel v jiné době, mohlo to vypadat jinak. Ale to už nevrátíte. Vůbec si nestěžuji. Vyzkoušel jsem to, jsem za to rád a to je celé."
Tečka. Do NHL zkrátka neodcházel na svém vrcholu. Všechny úspěchy v závorce z úvodu článku získal ještě předtím, než se rozhodl zkusit hvězdnou soutěž. Až na jeden: s Pardubicemi vyhrál v roce 2005 svůj poslední extraligový titul. Bylo to v sezoně, kdy doma hráli nejlepší čeští hokejisté, protože v NHL byla výluka.
A Dopita zase všem ukázal, že se s nimi může měřit, že není o nic horší. Naopak vynikal. Dopitovu výjimečnost však ještě více než vítězství dokazují jiné situace na ledě. Dvakrát dostal ocenění od Českého klubu fair play za to, že v zápase extraligy přiznal teč kotouče a opravil chybný verdikt rozhodčího v neprospěch svého týmu. A stejně se zachoval také po návratu do prvoligové Olomouce už mimo záznam kamer. "To není nic výjimečného, nebo ojedinělého," říká.
Další výmluvnou ukázkou je, jak vychovává se ženou svého syna. Nedržel jej u hokeje za každou cenu, v juniorce Olomouce ho netlačil do elitních formací, byť by to jako šéf klubu mohl udělat. Netrápí ho, že kluk s hokejem praštil a dal přednost studiu.
"Studuje na Karlově univerzitě institut ekonomických studií. Přes léto si pinká tenis, sportuje v Praze, když má čas, a je spokojený," pyšní se. "Jsem maximálně spokojený. Ono to sice vyzní blbě, ale já jsem hrozně rád, že šel tady tou cestou. Pořád zvažoval, že by ještě hrál hokej, ale domluvili jsme, že bude lepší, když si udělá výbornou školu, se kterou potom nebude mít problém se uplatnit, než aby zkoušel se prosadit v první lize, nebo se v jeho letech potloukal po druhých ligách. Jsme hrozně rádi, že to takhle vzal. Navíc má hlavu po manželce, je chytrý. S tím problém nebyl," těší ho.
Můj netrpělivý pacient
Ostatně hrát hokej s tak slavnou jmenovkou na dresu není na českých stadionech žádný med. Dopita junior si vyslechl svoje. "Je spousta lidí, těch hloupých lidí, kteří na jeho příjmení vždycky něco poznamenali. On je natolik chytrý kluk, že to tak neřešil. Hokej hrál, protože ho to bavilo. Samozřejmě hrál asi i kvůli tomu, že jsem hrál já," pokračuje slavný otec.
"S čistým svědomím říkám, že ve Vsetíně ani tady žádnou protekci nikdy neměl, ač jsem to mohl udělat bez problémů. Třeba kdybych řekl, že bude hrát s nejlepšími kluky. Nikdy jsem to neudělal. Sedával třeba na střídačce, byl ve třetí čtvrté lajně."
On sám však hokeji obětoval hodně. Kolikrát musel Dopita na operaci, kolikrát se vrátil na led dřív, než mu doktoři doporučovali. "Jirka byl můj netrpělivý pacient. V mnoha případech neukázněný, prostě svůj. Takových moc není. Operoval jsem ho snad sedmkrát. Jednou měl vydržet s fixací sádry na noze tři týdny, ale hned druhý den si ji sundal. Takový asi je," usmívá se jeho ortoped a za ta léta a operace i kamarád Radomír Holibka. "O to víc byl ale pracovitý v rehabilitaci."
Poslední operace kvadricepsu v koleni ve 44 letech ale i Dopitovi naznačila, že je čas odložit výstroj a dát milované hře sbohem. Bez fanfár, ve druhé nejvyšší soutěži, byť mu čeští fanoušci přáli vítěznější odcházení. "Mě to ale netrápí. Já jsem spokojený. Hokej jsem si užil opravdu hodně, něco se mi podařilo vyhrát v Olomouci, Vsetíně, Pardubicích, nějaké mistrovství světa, olympiáda. Nemůžu si na nic stěžovat," bilancuje.
"Cítí se tak, že jej všechno bolí. Rychlost, kterou míval ve svalech, už není taková, jaká byla. Nemyslím si, že konec kariéry je zdravotním rozhodnutím, on by hrál i přes bolest kloubů, ale cítí, že se to odráží na jeho výkonnosti," doplňuje Holibka, lékař českého národního týmu.
Dopita na tréninku nikdy nic neošidil, také jeho tělo je stále samý sval. Správným idolem pro začínající hráče je i v nové roli trenéra Olomouce po boku Petra Fialy. "Postavu má, jako kdyby měl pětadvacet," nechápe jeho letitý spoluhráč Radim Kucharczyk.
Přesto dozrál čas na loučení. Ačkoliv Dopitovi jej doktor Holibka nedoporučoval. "On by si nic totiž doporučit nenechal," poznal dobře. "Celoživotním namáháním došlo k poškození úponů. Pokud člověk uznává sport do úplné čistoty bez dopingu, tak bohužel se na tělu zápřah podepíše," dodává uznávaný ortoped.
Dopita je mezi novináři známý i tím, jak nerad dával rozhovory. "Kdybych nemusel mluvit vůbec, tak mi to ani trochu nevadí," říká. Má rád klid. I proto šumperský rodák kariéru končil ve své Olomouci, poblíž Chomoutova, kde bydlí.
"Jirka je pro okolí uzavřený introvert, může působit odměřeně. Ale když ho víc poznáte, tak zjistíte, že je kamarádský a je s ním sranda. Je to dobrý člověk, poctivý ve všem a to je důležité. Pro Moru jako šéf odvádí za málo peněz hodně práce," váží si jej Holibka.
"Klub se dostal do baráže o extraligu s mladými hráči a minimálním rozpočtem. Je pracovitý a jako člověka ho mám rád. A těší mě, že teď budeme v odborářské lize na stejné úrovni," směje se.
Dopita, ač to dělá nerad, má na co vzpomínat. A rozhodně nezapomene ani na tu báječnou noc tenkrát 9. ledna ve Philadelphii, i když DVD na památku svého vrcholného představení v NHL nemá. "Nejsem takový sběratel. Doma mám natočené nějaké zápasy, ale ne z Ameriky, třeba z mistrovství světa, z Nagana. Zápas s Atlantou nemám. Mám takový dojem, že puk z toho utkání ovšem doma někde bude."
Aspoň ten malý kousek černé gumy mu bude připomínat večer, kdy před ním NHL smekla a led zasypaly kšiltovky diváků, když už ani klub Trashers neexistuje. "V té sezoně se podařilo dát čtyři góly dokonce jenom mně. Ale jo – je to pěkný pocit. Ale další zápas je jiný a v dalším zápase už jsem byl zase ve čtvrté lajně a zase jsem hrál jenom pár minut..."
