Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Bitkař? Snažím se té nálepky zbavit, líčí Ivan a ukazuje druhou tvář

Marek Ivan v dresu Břeclavi | foto: Lukáš Bajgar

12 2015
Dlouhé roky měl pověst bitkaře. Blázna, který na ledě nezná bratra. Teď útočník Marek Ivan ukazuje svou druhou tvář. Kariéru si prodlužuje v druholigové Břeclavi, na bučení publika odpovídá brankami a baví se hokejem.

Už chtěl pomalu končit s hokejem. Pak ale útočník Marek Ivan v listopadu vyslyšel nabídku druholigové Břeclavi a všechno je jinak. „Věkový průměr mužstva je dvaadvacet let, já jsem omládl na osmadvacet,“ usmívá se 37letý rodák z Uherského Hradiště.

V poloprofesionální soutěži si prodlužuje bohatý hokejový život. Na rozdíl od extraligy, kde ho trenéři posílali na led často proto, aby se porval, má na sklonku kariéry jinou roli: střílí důležité branky a táhne podceňovaný břeclavský tým do play-off. Naposledy ve středu přispěl čtyřmi body k vítězství 4:1 nad Valašským Meziříčím. „Prý jsme je porazili poprvé po třech letech,“ líčí s nadšením Ivan, jenž si zahrál také v Americe, Anglii či Německu.

Proč jste vlastně sekl s profesionálním hokejem?
Rozhodl jsem se tak před pěti lety. Chtěl jsem si dostudovat trenérskou licenci B, abych i po konci hráčské kariéry mohl zůstat u hokeje. Také jsem se potřeboval věnovat své hokejové škole a synům. Oba hrají hokej a já neměl kdy je vozit na tréninky. Tak jsem profesionální kariéru odpískal a začal hrát druhou ligu.

Byl to velký nezvyk?
Prvních pár měsíců mi přechod dělal problém, ale už jsem si zvykl. Beru to tak, jak to je. Kvalita některých hráčů je nižší, proto tady také hrají. Jinak je v soutěži spousta mladých kluků, kteří se odtud mohou odrazit výš. Ono se řekne, že jde „jen“ o druhou ligu, ale moravská skupina šla v posledních letech hodně nahoru. Také proto odtud spousta mančaftů postoupila o soutěž výš. Hráči nechtěli být za pár korun někde v Čechách, když mohli hrát hokej doma, spojit ho s prací a mít z toho víc peněz.

Netáhne vás to přece jenom ještě výš?
Už ne. Člověk musí být soudný. Je mi sice sedmatřicet, ale s profesionálním hokejem jsem začal v šestnácti. Mám za sebou nějakých dvanáct stovek utkání. Když to kvantum spočítám a převedu na jiného hráče, je to, jako kdyby mi bylo pětačtyřicet.

Ještě loni jste hrál za Frýdek-Místek. Co vás přivedlo do Břeclavi?
Dlouholeté přátelství s trenérem Michalem Konečným. Jsem v podstatě hrající asistent, na stadionu máme vztah trenér - hráč. Lákal mě i bývalý spoluhráč ze Znojma Radek Haman a znám se i s majitelem klubu, panem Vašíčkem. Přes šest let vedu hokejovou školu, seznámili jsme se na jednom turnaji pro děti.

Marek Ivan

Hokejový útočník se narodil 17. listopadu 1978 v Uherském Hradišti. Je odchovancem Zlína, ale už v dorosteneckém věku přešel do Vítkovic. Extraligu si zahrál za ostravský tým a také za Třinec, Slavii Praha, Zlín nebo Vsetín. Štěstí zkoušel za mořem, kde okusil juniorské soutěže WHL a AHL, do slavné NHL ale nenakoukl. Ivan se hokejem živil též v Německu, Anglii, Polsku, Itálii a na Slovensku. Nyní hraje třetí nejvyšší českou soutěž za Břeclav.

Klub nepatří mezi favority soutěže ani nevévodí žebříčkům návštěvnosti. Vyhovuje vám, že od vás nikdo nečeká žádné zázraky?
To možná nečeká, ale když někam jdu, snažím se vždycky hrát na 120 procent. Náš cíl je jednoznačně play-off. Výsledky v poslední době šly nahoru, hrajeme jako tým. Z posledních třech zápasů jsme udělali sedm bodů. Na samostatné nájezdy jsme porazili Techniku Brno, za tři body potom Nový Jičín a Valašské Meziříčí. Řekli mi tu, že Břeclav s Valmezem tři roky nebodovala. Jsem rád, že se nám to teď podařilo zlomit.

V Břeclavi na vás hra stojí. Dělá vám dobře, když vyčníváte?
Věkový průměr týmu je dvaadvacet let, já jsem díky tomu omládl na nějakých osmadvacet. Miluji hokej, je pro mě vším. Když ho můžu hrát, předvádět výkony jako ve středu a zbavit se nálepky, kterou mi dali novináři před dvaceti lety, cítím se super. Ale samozřejmě vím, že to není jednoduché. I když jsem byl v bodování nahoře, vždycky u mě novináři viděli jen ty negativní věci. Byl jsem pro ně bitkař, zlý muž.

Čím jste si to vysloužil?
Zaprvé mě takhle vychovali v Kanadě a Americe, kde jsem od šestnácti působil. Zadruhé jsem hrál vždycky tvrdě. A zatřetí... Člověk ve dvaceti tropí hlouposti. Ale pak se uklidní. Česká povaha je však taková, že jakmile si lidé někoho někam zaškatulkují, už není návratu. Druhou šanci nedostanete, nepodívají se na vás i z vaší druhé stránky.

Štve vás to?
Český člověk si pamatuje akorát trestné minuty. V Americe bylo vždycky dané, že každý hráč má v mančaftu svoji práci. Každý kvalitní trenér to ví. Nemůže mít jenom deset střelců, protože jim nikdo nenahraje. V mančaftu je třeba mít střelce, nahrávače, kliďase, hodného kluka, co nemluví, i jednoho magora. Pak teprve má kolektiv šanci na úspěch.

Brávali vás trenéři do týmů právě jako „magora“?
V některých případech ano. Jediný, kdo mi to řekl upřímně, byl Vláďa Růžička ve Slavii. Řekl mi, že byť umím dát gól i nahrát, potřebuje někoho, kdo bude tvrdit muziku. Měli jsme skvělé ofenzivní hráče - Davida Hrušku, Michala Supa nebo Pepu Beránka. Můj úkol nebyl takový, abych jim bral práci, ale abych je doplňoval. To je úděl dělníků ledu. Někdo přece musí vybojovat šance, přesilovku, lehnout si do střely.

V minulosti jste se neváhal na ledě pobít. Máte takovou povahu, nebo to vzešlo vždycky od trenéra?
Je to o tom, že se tým snaží ochránit svůj klenot. Když ve Slavii Pepu Beránka pořád osekával Krstev, poslal mě Růža, abych ho seřezal. Nikdy to nebylo pro osobní potěšení. Jsem týmový hráč a dělal jsem to pro tým. Stejné je to v situaci, kdy se prohrává a trenér se s utkáním snaží něco udělat. Vymění gólmana, přehází pětky nebo pošle na led bitkaře. Když svůj part vyhraje, spoluhráči mu zabouchají hokejkami o mantinel a třeba je to nabudí. Kolikrát jsme díky tomu otočili zápas.

Dokážou si rváči po zápase podat ruce?
Já hokej hraju od první minuty do sirény. S milionem lidí jsem se na ledě sundal nebo si vyměnil pár pěstí. To ale patří ke hře, hokej nejsou šachy. Když má někdo problém to ustát, je to jeho věc. Pro mě to po zápase skončí. S kýmkoliv si pokecám, zavoláme si a přátelíme se na sociálních sítích. Můžeme jít spolu klidně na pivo. Je to prostě práce.

Máte to tak i s Martinem Potočným z Havířova, kterého jste před pěti lety krosčekoval hned po buly do obličeje a pak do něj bušil hlava nehlava?
S Martinem to máme mezi sebou úplně v pohodě. Tehdy jsme se bavili hned po zápase. Akorát česká veřejnost na to není naučená. Když jsem hrál v Kanadě na farmě St. Louis, nastoupili proti sobě dva bráchové. Na zápas se přišli podívat dokonce jejich rodiče. A kdybyste viděl, jak si ti dva na ledě dali do tlamy, to bylo neuvěřitelné. Po utkání šli s mámou a tátou na večeři. Každý prostě hájil barvy svého klubu.

V poslední době jste ale svůj styl razantně změnil...
Ano, v posledních čtyřech letech nemám víc jak 20 trestných minut za sezonu. K tomu dělám každoročně 60 kanadských bodů. Jenže můžu dát klidně hattrick - a nikdo mě nepochválí, že jsem dal tři góly. Spíš se napíše, že „blázen Ivan dal hattrick“. Vypovídá to o mentalitě lidí, kteří se v Česku motají kolem hokeje. Já už nemám věk na to, abych se na ledě rval. To musí dělat mladší kluci. Teď jsem na ledě od toho, abych dělal body.

Pořád ale mezi fanoušky vzbuzujete emoce. Co s vámi dělá, když na vás celý stadion bučí?
Když na mě čtyři tisíce lidí řvaly, že jsem víte co, vždycky mě to motivovalo. Sbíral jsem body, hattricky a vítězné branky. Ti lidé ani nevědí, jak ubližují vlastnímu mančaftu. Třeba nedávno v Novém Jičíně na mě bučeli, ale já dal gól a vyhráli jsme. Můžu se jim vysmát, oni se o tom baví ještě tři hodiny v hospodě. Víte, občas si o sobě přečtu, že jsem veterán a starý pán. Ale dokud mi lidi nadávají a bučí na mě, pořád jsem in. Jakmile o mně nebude vědět ani rolbař a vrátný na stadionu, bude to známka toho, že už nemám na ledě co dělat.

S hokejem jste prošel půlku světa. Kde se vám líbilo nejvíc?
Z profesionálních soutěží to bylo v Americe, Kanadě a české extralize. Z dalších destinací to bylo skvělé určitě v Německu nebo Anglii. Je neuvěřitelné, co tam fanoušci umí pro své kluby udělat. Stojí za hráči a drží je za jakýchkoliv okolností. Když v Česku vyhrajete osm zápasů za sebou, lidi vás pomalu nosí na rukou. Pak párkrát prohrajete a oni pískají a davově odcházejí v 55. minutě. Tohle se v jiných zemích nestává. Kolikrát jsem po porážce zažil děkovačku a oslavu na ledě, jako kdybychom vyhráli. Fanoušci byli na svůj klub hrdí, i když se zrovna nedařilo.

Nelákalo vás usadit se někde natrvalo?
Byly nabídky, hlavně z Německa. Chtěli, abych zůstal jako trenér. Ale asi jsem blbý. Jsem Moravák, na jižní Moravě mám celou rodinu a nenedám tu na to dopustit.

Coby hráč draftovaný St. Louis jste koketoval s NHL. Kdy jste měl do slavné ligy nejblíž?
Odehrál jsem spoustu přáteláků, ale start v NHL nemám ani jeden. Bohužel mě vždycky pár dnů před začátkem soutěže poslali dolů na farmu. Strávil jsem tak část kariéry. Člověk si nevybírá, je to byznys. Ve své době jsem měl nevýhodu, že hlavní skaut St. Louis byl Peter Šťastný. A ten preferoval slovenské hráče. Je to kolikrát i o štěstí. Ale nestěžuji si, prožil jsem nádhernou kariéru. Asi to tak mělo být.

Nemrzí vás zpětně, že jste delší dobu nevydržel v mateřském Zlíně?
Ne, naopak jsem rád, že jsem ze Zlína odešel. Co se týče fanoušků, hráčů i vedení, jsou tam strašně zákeřní lidé. Sice jsem v tehdejším Gottwaldově vyrůstal, ale je neuvěřitelné, co se v tom klubu děje. Jsem jenom rád, že se Zlínem nemám nic společného, a doufám, že ani mít nebudu.

Komu vlastně v extralize fandíte?
Nemám jeden vybraný klub, kterému bych fandil. Nicméně moje srdcová záležitost je Třinec. I když mě koupili už v rozjeté kariéře. Dodnes jsem vlastně jejich hráčem. S vedením mám nadstandardní vztahy, znám tam spoustu trenérů a hráčů. Ale fandění neřeším. Jestli titul vyhraje Třinec, Sparta, nebo Kometa, chleba levnější nebude. Jsem hráč, a proto pro mě vždycky byl prioritou klub, ve kterém momentálně působím.

Jak dlouho vám ještě chuť do hokeje vydrží?
Původně jsem chtěl po této sezoně ukončit kariéru. Ale teď se v Břeclavi cítím skvěle. Všechno se odvíjí od zdraví, které momentálně nemám dobré. Mám vyhřeznuté ploténky přes 14 milimetrů, loni jsem na měsíc od pasu dolů ochrnul. Od doktorů mám zákaz aktivního sportu v plném rozsahu. Ale hokej je pro mě vším, i kdyby mi řezali nohu. Jestli o ni mám přijít, ať se to stane hokejem. Budu hrát do té doby, co mi zdraví povolí. Samozřejmě ale musím být prospěšný týmu a mít mu co nabídnout. Nechci se chodit na led jen tak sklouznout.



Cuketovo čokoládový chlebíček
Cuketovo čokoládový chlebíček

Potěšte rodinu rychlou dobrotou.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze