Když pozná, že za své výkony může ručit, vrhne se Martin Ručinský znovu do extraligy. Chuť neztratil, podle loňska ani hokejové umění, slouží i zdraví, byť to radši zaklepal na zuby.
"Kdyby mi někdo před pěti lety řekl, že tady ještě dneska budu oxidovat a otravovat, tak se mu vysměju," diví se sám sobě 42letý útočník. V pondělí se spolu s dalším zlatým olympionikem Jiřím Šlégrem připojil na ledě k týmu svého mateřského Litvínova.
Čím to, že se hokeje držíte jako klíště? Mohl byste si žít klidně, bez dřiny, bez stresu.
Je těžké hokej opustit, já ho miluju, je to celý můj život. Když budu mít trošku pocit, že můžu pomoct jakýmkoli způsobem týmu a mladým v posunu, budu hrát. Ale musím mít úroveň, ne se trápit.
A to hrozí?
Já říkal, že půjdu na led a uvidím, jak se budu cítit. Musím mít nějakou formu. Kdyby to bylo na krev, nemělo by to cenu pro mě ani pro mužstvo. Vypadat blbě a nestačit, to bych akorát překážel. Nechávám tomu volný průběh. A uvidím zhruba tak za dva týdny.
Nikdo v Litvínově o vás nepochybuje, to potěší, ne?
Doufám, že se do toho dostanu, samozřejmě moje roky jsou znát. Už mi není 25. Ale do toho s tím jdu. Já chci hrát, proto jsem tady. Kdybych nechtěl, tak na trénink nepřijdu, nebudu se v létě mořit a podstupovat tu dřinu. Opakuju to, co loni: když to bude mít hlavu a patu a uvidím, že mám mužstvu co dát, budu rád hrát. Kdybych ale měl vypadat na ledě trapně, radši to zabalím a skončím.
Zdraví drží?
Nemám problémy, což se ale může během přípravy změnit.
První trénink vás bolel?
Strašný, není to sranda. Rok od roku je to horší. Bude to trvat pár dní, ze zkušenosti vím, že tak pět až sedm, než si nohy, tělo, záda zvyknou. Pak se člověk rozjezdí.
Takže už vyhlížíte zápasy?
Já bych jen hrál, kdyby to šlo. Bohužel bez tréninku to nejde, ta dennodenní dřina k tomu patří. Ne že by mě tréninky nebavily, ale mám požitek ze hry, z hokeje samotného. Jenže abych ten požitek měl, tak prostě trénovat musím.
Martin Ručinský se zapojil do přípravy litvínovských hokejistů spolu s dalším veteránem Jiřím Šlégrem.
Čtyřicet zápasů, 31 bodů. I loňská bilance vám v rozhodování pokračovat pomohla?
Nejde ani o to, jak jsem vypadal, ale jak jsem se cítil. Já jsem sám sobě nejlepším kritikem. Kdybych cítil, že nestačím, ani bych sezonu nedohrál. Když na tom budu jako loni, mám mužstvu pořád co dát. Když to nepůjde, tak přinejhorším zhubnu a budu v kondici.
Po třech letech a jednom comebacku zkouší další velký návrat váš parťák Jiří Šlégr. Co mu říkáte?
Klobouk dolů před ním, to musím říct. Já nehrál třeba pět měsíců v kuse, on na dva tři roky vypadl z tempa. Shodil, přes léto dřel. Nikdo si neumí představit, co musel podstoupit. Já mu přeju, aby byl zdravý a aby mu návrat vyšel. Zaslouží si to.
Váš další kamarád Petr Nedvěd, taky čtyřicátník, pokračuje v Liberci. Hecujete se, kdo déle vydrží?
Jsem rád, že Méďa bude ještě hrát. Pořád je to pan Hokejista, dobře, že nekončí. Ale nehecujeme se. Bavil jsem se o tom se Stráčou (Strakou z Plzně) a naše generace už v těchhle letech jede za svý. Každý se musí rozhodnout podle svého pocitu. Mně bude 43, to není jak v 25, kdy sezony odsýpaly jak na běžícím pásu. Dneska je to spíš den ode dne než měsíc od měsíce.
Ale něco se nemění: touha po historickém titulu pro Litvínov.
Loni to vypadalo nadějně, Plzeň jsme měli na lopatě, ale vyřadila nás. A pak udělala titul. To je sport, kdyby neexistují. Pokusíme se letos. Další rok, další šance.
