Už se čekalo jen na posledního účastníka zájezdu - zlatý pohár pro mistra extraligy.
Tentokrát se vydal na cestu městem dokonale naleštěn, s oběma uchy, fešácky padnoucí poklicí a všemi štítky připomínajícími minulé držitele.
Sotva se klubový autobus vyhoupnul z parkoviště na Sukovu třídu, lidé na ulicích zbystřili. Někteří mávali, jiní mačkali klakson, aby své idoly fanfárou upozornili na to, jim na anténě stále ještě povlávají červenobílé fáborky a vlaječky.
První zastávkou byla pardubická radnice
Pověst o jejich příjezdu na radnici se rozšířila vcelku rychle, proto již dlouho před polednem stepoval hlouček školou povinných kluků. "Tý vole, už jsou tady. Koho to zajímá míň, do druhý nebo třetí řady," dirigoval skupinku přibližně dvanáctiletý hoch. Když se z autokaru vynořila jako první zlatavá trofej, ozvalo se jen obdivné Ááách!" První toho dne, rozhodně však ne poslední.
V historickém sále radnice už na hokejisty čekaly sklenky sektu, zasedací pořádek u stolu naznačily perníkové dresy se jmény. Od primátora dostal klub celé perníkové kluziště i s několika postavičkami hráčů. "Rád bych na led umístil všechny z vás, ale to není možné.
Věřte však, že jste na něm všichni přítomni alespoň duchem," uklidňoval hokejové mistry Jiří Stříteský předtím, než je všechny pozval na oběd do hotelu Zlatá štika.
"Co myslíte, dostaneme normální oběd, nebo to bude jenom raut?" pošťuchovali se hokejisté při cestě z radnice, před níž stáli další fandové, žadonící o podpis.
Děti při autogramiádě obdivovaly pohár
To bylo ovšem teprve zahřívací kolo autogramiád. Po obědě se tým vydal, jednosměrky nejednosměrky, do Dětského domova v Bulharské ulici, kde na ně čekal další hrozen dětí. "Malujeme sice, ale že jste to vy, tak vás u nás rádi přivítáme. Je úžasné, že jste vyhráli," radovala se ředitelka domova Zdeňka Hrubešová a vrhla se na pohár.
Ledva zacloumala oběma uchy, ozvalo se varovné "Bacha!" Děti, lehce zkoprnělé pohledem na milované hráče, ze sebe dlouho nemohly vymáčknout ani slůvko. "To ale není ten originální pohár, že? Já viděl ten původní na fotce a tomu chyběly uši a byl pomačkaný," odvážně tvrdil jeden z chlapců. "Tak to's viděl nějakou špatnou fotku," argumentovali jako jeden muž hokejisté v prvních řadách, zatímco ti vzadu se mnohoznačně pochechtávali do dlaní.
Předposlední zastávkou "jízdy králů" po Pardubicích bylo oddělení dětské chirurgie v nemocnici.
Tady byli na příjezd mančaftu dokonale připraveni - na chodníku postávaly děti s transparenty "Vítáme mistry", chodby byly polepeny hesly, třídu přímo na oddělení vyzdobili malí pacienti vítěznými fotografiemi z novin.
Naposledy se lehce rozjívení hokejisté naštosovali do autobusu před půl třetí a zaveleli směr obchodní centrum Grand. Tady už se vinul pořádně dlouhý had zájemců o podpisy Mikesky, Lašáka nebo Sýkory. "No to snad budeme muset čekat ve frontě nebo co? Ale Sejček a Jánko za to stojí," povzdechly si dvě dívky, šestnáctiletá Markéta a o rok mladší Martina, a spořádaně se zařadily na konec fronty.
