Alexandr Ovečkin by si ještě před 40 lety na mistrovství světa nemohl dovolit to, co předvedl na nedávné olympiádě ve Vancouveru proti Jaromíru Jágrovi. Vyčíhat si soupeře ve středním pásmu a po ostrém střetu ho poslat k ledu. Do roku 1969 pravidla IIHF povolovala bodyčeky pouze v obranném pásmu.
Bránící hráč mohl zasáhnout soupeře za vlastní modrou čarou. Ale útočící hokejista hrát tělem do obránce na jeho území nesměl. Střednímu pásmu se říkalo "demilitarizovaná zóna". Hra tělem zakázána. Tečka.
Na kongresu ve švýcarské vesničce Crans-sur-Sierre však 8. července 1969 IIHF přistoupila k pravděpodobně nejzásadnější a nejpozoruhodnější změně pravidel v historii mezinárodního hokeje. Ve snaze sladit hru s regulemi NHL povolila hru tělem po celé ploše.
"Hra krasobruslařů je minulostí. Jednoduchost, rychlost a tvrdost budou i nadále ovlivňovat hru každého týmu," psal týdeník Stadión po mistrovství světa ve Stockholmu 1970, prvním, kde se hrálo podle upravených not.
Když IIHF vydávala ke století svého vzniku přehled stovky nejvýznamnějších událostí v dějinách nejrychlejší kolektivní hry, zařadili autoři žebříčku právě povolení střetů po celém hřišti na 19. příčku. Výš než třeba hokejový debut na letní olympiádě v Antverpách 1920 i památný Canada Cup 1987. A což teprve jiná "revoluční" pravidla jako zrušení červené čáry nebo zavedení systému play-off v turnajích řízených IIHF.
Sami hokejisté však změnu nijak pronikavě nevnímali. "Byl to trochu skok, ale ne tak hrozný," míní Jan Suchý, nejlepší evropský obránce té doby. "Změna se týkala víc útočníků, museli si dávat větší pozor ve středním pásmu, aby hned jednu nechytili. Já hrál vzadu, navíc ne moc do těla. Takže mi to potíže nedělalo."
Nové pravidlo bylo přijato zejména pod tlakem Švédů, kteří o jeho prosazení dlouho usilovali. Na kongresech IIHF v letech 1960, 1963 i 1966 však byli pokaždé přehlasováni odpůrci této úpravy. Novinka prošla až v roce 1969.
Byla vnímána především jako úlitba zámořskému hokeji. A je paradox, že při její premiéře na mistrovství světa chyběla jak trucující Kanada, tak celek USA, protože o rok dřív sestoupil do nižší divize.
Nicméně evropští hráči museli být najednou připraveni na fyzický kontakt kdekoli na ledě. Rány mohli bez omezení rozdávat, ale zároveň se museli naučit je ve stejné míře i přijímat, odhadnout, kde a jak soupeře trefit. Fyzická hra po celé ploše se stala účinnou součástí strategie.
"Nejvíc to vyhovovalo Seveřanům. Finové byli tehdy jedním z nejtvrdších týmů vůbec. Asi to mají v povaze. Švédové zase vždy měli spoustu urostlých hráčů. Ne že bychom my byli samá mrňata. Ale měli jsme spíš technické, tvořivé hokejisty," vzpomíná Suchý.
Rychle si zvykli také Sověti, kteří ve Stockholmu získali podesáté titul mistrů světa. Pro tým Československa nebyl bronz za neúčasti zámořských celků nejlepší vizitkou. "Hrajeme postaru, vyhýbáme se osobním soubojům. A hlavně, máme nedostatek mladých, talentovaných hráčů, kteří by se v dnešním stylu hry uplatnili," hřímali v deníku Československý sport.
Kdo však podle dobového tisku zvládl přechod na jiná pravidla nejhůř, byli rozhodčí. Vykládali si je různě, připouštěli až příliš tvrdou hru. Už tehdy se v zájmu jednotného výkladu začalo volat po tom, aby po vzoru NHL utkání místo dosavadních dvou řídili tři rozhodčí.
