Útočníkovi-otcovi je 41 let, synovi gólmanovi 19. K setkání na ledě dojde spíš díky náhodě. Břeclavi se totiž zranil náhradní brankář Hübner a už o víkendu seděl mladý Barus na střídačce přichystaný do hry zasáhnout. Ovšem ve středu by měl stát v bráně od první minuty.
"V průběhu zápasu jsem ani nevnímal, že je na střídačce. Člověk nad tím vůbec neuvažuje. Doma se o tom ani nebavíme, asi ho jen povzbudím a popřeju mu hodně štěstí," tvrdí otec, který je zároveň asistentem trenéra.
Mladý gólman se v Břeclavi zjevil na hostování díky otci. Jinak patří Kometě, kde chytá za juniorku extraligu. "Tam jsou jeho povinnosti prvořadé a konkrétní podmínky domlouvalo vedení," vysvětluje Miroslav Barus.
Jak je vůbec možné, že syn šikovného útočníka skončil v bráně? Vysvětlení je potřeba hledat ve druhé polovině devadesátých let v kabině tehdejšího extraligového fenoménu ze Vsetína, v jehož dresu Barus nastupoval. Tehdy malý syn chodíval do šatny stejně jako Dmitrij Jaškin nebo Michael Polcar, oba synové vynikajících hokejistů.
"Modlou pro ně byl brankář Roman Čechmánek," připomíná Barus nepřekonatelnou zeď tehdejšího mistra i reprezentace. "Malí kluci se prali o to, kdo si obleče jeho výstroj. Nakonec v bráně zůstal jen Filip," vypráví.
Otec z jeho vášně pro brankářské řemeslo radost neměl. Snažil se ho všelijak přesvědčit, aby z něj byl útočník, aby se potatil, ale marně. "Vždycky si našel chvilku, aby si do brány zalezl, a později už bylo zbytečné ho přesvědčovat."
Filip začal brankářsky růst, až se vypracoval momentálně do juniorského celku Komety, která se drží na špici soutěže. "Stejně mě to trochu mrzí. Měl předpoklady stát se velmi dobrým hráčem," míní.
Jaký z něj vyroste brankář, se mu příliš odhadovat nechce. "Nepozná se to tak jako u hráčů. Vyzrávají později a záleží u nich na pracovitosti a hlavně psychické odolnosti. A taky na štěstí."
Jak se uvede v mužském týmu, se uvidí teď A otcovi, a nejspíš i synovi, se splní sen, aby si zahráli spolu. "Je to zvláštní pocit, člověk si vzpomene třeba na Jaškiny, kterým se povedlo totéž. Asi mu budu přát ještě o něco víc, když na něj poletí puk, aby jej lapil. Pro mě je to však o to těžší, že vystupuju ještě jako trenér," říká Barus.
Léta totiž poslouchá slova o protekčním synkovi. "Sezonu co sezonu. S negativními reakcemi se potkávám od doby, kdy začal chytat. Ale on musí dokázat, že na to má, že umí chytat. Já za nikým nechodím a dveře mu neotevírám," tvrdí otec. Dnes může Filip vykročit v kariéře zase o krok dál.
