Na začátku roku byl kolem reprezentace hráčů do 20 let pořádný humbuk. Na šampionátu v Kanadě se znovu nepovedlo čtvrtfinále, už od nominace panovaly pochyby, trenér Miroslav Přerost čelil kritice Pavla Zachy, otce jednoho z hráčů. Pošramotily se vztahy, fanoušci diskutovali o špatné výchově talentů. Přerostův vyhrocený odchod řešil i svaz.
Teď je situace jiná, Přerosta vystřídal Petr, kouč stříbrného výběru do 18 let z minulého mistrovství světa. S podobným týmem nyní zabojuje o medaili v Helsinkách.
Mladí hokejisté pod ním působí jako pohodová parta, na soustředění před turnajem se těšili a tajně doufají v další úspěch nadějné generace.
Kouč Petr je oblíbený, učí se novým věcem. Životní zkušenosti sbíral v Austrálii, letos jej pozvali na přípravu vítězů NHL z Chicaga.
Někomu to může znít, jako byste měl být spasitel. Vnímáte to stejně? Nejste z toho nervózní?
Nervózní určitě nejsem, je to spíš závazek. Souvisí to s mou životní filozofií. Odmalička mě rodiče i děda vodili na všechny sporty, byl jsem fanoušek a teď je pro mě nejvíc, když udělám fanoušky šťastnými. Největší satisfakce je, když slyšíte spokojené lidi. Samozřejmě ne vždycky to musí vyjít, ale abych se kvůli tomu stresoval? Určitě ani já, ani Péťa Svoboda (asistent), ani Milan Hnilička (manažer) nejsme zárukou úspěchu, pro mě je však důležité, abych viděl, že kluci udělali maximum.
Se spoustou hráčů ze současného výběru se znáte dlouho. Dokonce jste při příchodu do Vítkovic prohlásil, že byste je nikdy neopustil. To taky úspěchu pomáhá, ne?
Kluci jsou o dva roky starší, brzo nahlédnou do top klubů. Musíme se s nimi bavit trochu jinak. Navíc kdo mě zná, ví, že neumím prohrávat. Když vidím lajdáckost v přístupu k tréninku, můžeme mít parádní vztahy, ale to se neomlouvá. Kluci jsou naši partneři, budujeme si vztahy dlouhodobě. Ale nejsme kamarádi. Navíc když se vyhrává, tak je každý trenér oblíbený. Teprve vývoj turnaje ukáže, jestli jsme silný kolektiv. Ale kdybychom nebyli dobrá parta, tak by nás to v realizačním týmu ani nebavilo.
Váš předchůdce - alespoň podle zpráv, co unikly na veřejnost - takové vztahy neměl.
Nemyslím si, že se to dělo tak, jak popisovala média. Zveličilo se to zbytečně. Hodně to ovlivnily obrovské ambice hodně silného mančaftu. Po zápase s Ruskem jsem je - nejen já - viděl v semifinále. Kdyby Slováky porazili, tak by se o tom tolik nemluvilo.
O Přerostovi se v týmu už nemluví?
Nikdo - a myslím, že ani hráči - nechce kritizovat bývalé trenéry nebo jiné hráče. To není náš styl, každý si jede svůj džob. Nepřísluší mi, abych se vyjadřoval o kolezích.
A o stavu českého mládežnického hokeje se vyjádřit můžete? Tady se také najde hodně kritiků.
Někdo to hodnotí jenom podle výsledků a podle medailí a nevidí tu obrovskou konkurenci. Jasně, každý chce medaile. Já, až pojedu na fotbalové Euro, tak tam nepojedu s tím, že jenom postoupíme ze skupiny. Budu chtít, ať kluci uhrajou minimálně semifinále. Začínal jsem ještě za starého vedení svazu a tehdy jsme hráli s Maďarskem a Polskem. Teď se nám daří vyhrávat proti silnějším soupeřům. Na draftu je víc hráčů, junioři se prosazují v extralize. Samozřejmě jsou další problémy, ale na rovinu řeknu, že bych tady ani nemohl dělat, kdybych nevěřil, že se to mění k lepšímu.
Jakub Petr o českých obráncích „Jsem rád, že je tady Petr Svoboda, Pavel Trnka, na kempy jezdí Mára Židlický, Jirka Fischer byl na semináři. Dělá se hodně, aby se v klucích probudilo, že obránce může i dávat góly. Jsem zastáncem toho, abychom měnili v mládežnických kategoriích posty, aby vyrostli noví Židličtí. V tomhle i v tom dalším ročníku se objevují herní beci - kdo byl na Hlinkovi, viděl, že komplexní beky už máme, je otázka, jak se je podaří dovést na seniorskou úroveň.“  Obránci Dominik Mašín (vlevo) a Jakub Zbořil |
Vy sám se také posouváte kupředu v trenérské profesi?
Měl jsem rád, a mám, zapojování hráčů ke konci kariéry. Nikdy jsem neměl trenérské ego, že by mi někdo narušil tréninky. Příklad máme i tady. Vzali jsme si oponenty, konzultanty, je tu Pavel Patera. Dnes už je to normální věc. Není to o jednom dvou trenérech. Téhle věci obrovsky věřím. Samovzdělávání na seminářích pak stojí nějaké peníze, ale měl jsem štěstí, že jsem poznal, jak se chovají top trenéři z NHL. Pozvali mě na kemp nováčků Chicago Blackhawks, tam jsem se potkal s celým realizačním týmem, Scottym Bowmanem, švédským trenérem osmnáctky. Ti chlapi byli neskutečně otevření! Zapojili nás do přípravy, do organizace kempu, chtěli po nás stoprocentní nasazení od rána do odpoledne. Pak jsme večer šli na pivo, nic nebylo tajné. To je trochu jiná situace než u nás. Dřív to bylo tak, že si každý jel na svém písečku. Studoval jsem na fakultě a informací z praxe bylo minimum. Teď už si informace sdílíme.
Pět let jste pobýval i v Austrálii. To byla spíš životní zkušenost, že?
Jednoznačně, mentalita tam je jiná. Poznal jsem i lidi kolem byznysu, pokračoval jsem ve studiu a věnoval se hokeji, pomáhali jsme tamní osmnáctce. Ale první zkušenost byly už dva roky v Americe, když jsem přerušil školu.
Prý jste musel dělat v Austrálii číšníka.
Hokej byl spíš na dobrovolné úrovni, takže jsem normálně pracoval. Studium stálo peníze a surfování a ležení na pláži taky není zadarmo. Bez denní rachoty to nešlo. Díky tomu si každé ráno říkám, že je super mít práci, která člověka baví. Souvisí to i s prostředím, že máme v kabině srandu, jak jsme se bavili na začátku.
„Chceme lidem zpříjemnit vánoční svátky“
O Vladimíru Růžičkovi se v nadsázce říká, že se hokeji věnuje 24 hodin denně. Jak vás tak poslouchám, nemáte to podobně?
Při mistrovství světa jsem Vláďu poznal a ověřil si, že to tak opravdu je. A samozřejmě, je to vzor. Pomiňme všechny věci, co se teď dějí (v korupční aféře). Je to trenérská ikona, měl jsem radost, když si mě vzal jako konzultanta, bylo to podobné jako v Chicagu. Když toho chcete tolik dokázat, musíte hokeji obětovat hodně času. O Miku Babcockovi se říká, že chodí do práce od šesti do šesti. Já jsem ve Vítkovicích až do sedmi, tak aspoň v něčem jsem lepší. Ne, to samozřejmě zlehčuju.
Umíte vůbec vypnout?
Rád v létě vyrážím s lidmi mimo hokej po světě, surfovat. Jenže opravdu vypnu jenom na týden, pak už začnou chodit první e-maily, telefony...
A teď jste kvůli juniorskému šampionátu poprvé na Vánoce bez rodiny.
Ale už dřív jsem odjížděl třeba s osmnáctkou na Boží hod ráno a s vítkovickou pátou třídou jsme jeli z Ostravy na mezinárodní turnaj už na Štědrý den večer. Jenže teď je situace jiná, jedná se o vrchol kariéry. Vánoce jdou stranou. S rodinou jsme je už oslavili, klukům povolím ve Finsku řízek a užijeme si to.
Vánoce jsou mimo jiné dny splněných přání. Jaké je to vaše? Dostat se jednou až k národnímu týmu dospělých?
Neznám trenéra, který by řekl, že nechce trénovat národní tým. Meta to je. Ale máme teď úkol a chceme konečně přepsat dějiny, na což musíme mít i štěstí. Ví se o mně, že rád koukám na zámoří. Tajný sen o NHL má každé dítě, hráči i trenéři. Kdybych tomu nevěřil, nedělám to. Na druhou stranu zatím jsem spokojený. Jde mi o to, abychom lidem zpříjemnili vánoční svátky.
