Někteří kvůli zranění či nemoci, jiní se zase zkrátka nevešli do nominace. Každý z nich bude každopádně do konce života litovat, že nepatřil do zlaté party, na kterou fanoušci nikdy nezapomenou.
Nejhůř ze všech muselo být v únoru roku 1998 útočníkovi Václavu Prospalovi. Dvaadvacetiletý mladíček zaujal trenéra Ivana Hlinku, dal mu přednost před jinými, kteří měli v té době větší zvuk.
Jenže čtrnáct dní před odletem do Japonska přišla smůla: Prospal si v Ottawě zlomil kotník a bylo mu jasné, že je konec. "Obrečel jsem si to, tehdy to bylo obrovské zklamání, protože jsem nominaci nečekal. Být v takové partě pro mě byla pocta," vykládá dnes Prospal.
S odstupem času je už ale nad věcí. "Člověk nemůže žít minulostí. Až jednou skončím s hokejem, tak si na to třeba vzpomenu. Ale jinak na to už vůbec nemyslím," říká.
Kdo všechno chybělVáclav Prospal Měl jistou účast, trenér Hlinka s ním počítal, ačkoli mu bylo teprve 22 let. Jenže 14 dní před odletem do Nagana si v NHL nešťastně zlomil kotník. Vladimír Vůjtek Kouč ho chtěl vzít, jenže šikovný útočník onemocněl vzácnou chorobou: napadl ho Epstein Barr virus, který ho ochromil na celou sezonu. Roman Turek Měl šanci, jenže ho trápila bolavá třísla a navíc byl v Dallasu dvojkou. "Brankář, který nemá odchytáno dost zápasů, je riziko," prohlásil tehdy Hlinka. Viktor Ujčík Překvapivě nebyl nominovaný, ačkoli byl hvězdou extraligy a na kontě měl v té době už dvě medaile z MS. Fanoušci na něj pak posměšně křičeli: Ujčíku, Nagano. Patrik Eliáš a Petr Sýkora Nevešli se do nominace, protože byli podle kouče příliš mladí. "Jsou perspektivní, jenže podobné typy už máme," vysvětloval Hlinka, proč zůstali pod čarou šikovní parťáci z New Jersey. Petr Nedvěd Před olympiádou trénoval s evropskou částí týmu, jenže už nastoupil za Kanadu, takže rodné zemi nemohl pomoci. Byl to velký paradox, protože v té době patřil k nejlepším českým hokejistům. František Kaberle Měl už na kontě dvě medaile z MS, patřil ke stabilním členům reprezentace, jenže ten rok neprožíval povedou sezonu. Kouč Hlinka měl k dispozici borce ze zámoří a i z Evropy vsadil na jiné. Robert Holík Za Česko hrál na Světovém poháru v roce 1996, ale ještě týž rok v listopadu získal americké občanství. Radek Bonk V té době už hrál v Ottawě první lajnu, ale v reprezentaci nezapadl do party při zlatém šampionátu ve Vídni 1996. Hlinka proto nechtěl nic riskovat, Bonk se už v národním týmu nikdy neobjevil. David Výborný Mladý šikula v reprezentaci plnil různé role, ale do Nagana se Hlinkovi nehodil. Na pravém křídle měl jiné favority. |
Podobně uvažuje i Vladimír Vůjtek mladší, se kterým Hlinka také napevno počítal. Šikovný technik, jenž bojoval o místo v Tampě, ale onemocněl vzácnou chorobou: napadl ho tzv. Epstein Barr virus, který ho ochromil na celou sezonu.
"Hráli jsme poslední zápas před sezonou v Detroitu. Tam jsem usnul u klimatizace, zapomněl jsem si ji vypnout a foukala mi na hlavu, do ucha a do spánku. Už v polovině utkání jsem cítil, že mě bolí v krku a ucho. Přesto jsem dohrál, ale když jsme přiletěli do Tampy, tak jsem měl horečku," vzpomíná Vůjtek.
Postupem času ho začalo bolet na hrudníku a strašně se zadýchával, že nedokázal ani přejet hřiště. Tak si odpočinul, dostal léky a bylo mu líp. Jenže po návratu se potíže opakovaně vracely. Nikdo nevěděl, co mu je.
"Po čtyřech měsících jsem změnil doktory, nechal si udělat podrobné vyšetření a zjistilo se, že mám virus, který trápí jednoho člověka z 10 milionů. Bohužel se nedal vyhnat z těla, muselo se prostě počkat, až se za 10 až 12 měsíců vyplaví sám."
V té době už bylo na Nagano pozdě. I když kouč Hlinka o Vůjtka moc stál. "Pořád mě přemlouval. Já se snažil trénovat, ale prostě to nešlo. Kdybych jel, byl by to podvod na mančaft. To jsem nemohl udělat, zabíral bych tam akorát místo."
Kvůli zranění třísla přišel o zlato nejspíš i brankář Roman Turek. I když ten tak jistou nominaci neměl, jelikož v Dallasu nebyl jednička. "A vzít gólmana, který nemá odchytáno dost zápasů, by bylo riziko," prohlásil tehdy Hlinka, který se rozhodl, že nevezme ani dvojici Patrik Eliáš, Petr Sýkora.
Šikovní parťáci z New Jersey mohli na nominaci pomýšlet, jenže kouč vsadil na jiné. "Jsou to perspektivní kluci, ale podobné typy útočníků už v týmu máme," vysvětloval Hlinka.
Ke stabilním členům reprezentace patřili i František Kaberle nebo Viktor Ujčík, oba měli na kontě už dvě medaile z mistrovství světa. Jenže ani oni nezapadli trenérovi do koncepce. U Ujčíka to bylo překvapení, protože patřil k největším hvězdám extraligy, Kaberle však prožíval ve švédském MoDo slabší sezonu. A když byli k dispozici borci ze zámoří, měl smůlu. Podobně dopadl například i Michal Sýkora.
Bonk nezapadl do party a Hlinka nechtěl riskovat
Na Nagano pomýšlel také Radek Bonk, jenž navzdory svému mladému věku hrál v Ottawě první lajnu. Doplatil však na špatnou pověst, kterou si v národním týmu udělal během šampionátu 1996 ve Vídni, kde nezapadl do party. Hlinka proto nechtěl nic riskovat a Bonk se už v národním týmu nikdy neobjevil.
A pak tu byla také dvojice Petr Nedvěd a Robert Holík, která v té době patřila k absolutní špičce, jenže jejich nominace nepřipadala v úvahu.
Holík hrál sice za Česko ještě na Světovém poháru 1996, jenže ještě týž rok v listopadu získal americké občanství a svou rodnou zem už reprezentoval ani nechtěl. A Nedvěd? Ten už nastoupil za Kanadu na olympiádě 1994, takže podle regulí IIHF mohl hrát jenom za ni.
Byl to velký paradox: na jednu stranu měl do Nagana hrozně blízko, na druhou však nedosažitelně daleko.
