Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Hokejový kouč Sýkora oslavil šedesátku a říká: Jágra bych trénovat nechtěl

Marek Sýkora - Hokejový trenér Marek Sýkora. | foto: Profimedia.cz

13 2008
Když se mu před deseti lety v kolonce "Věk" poprvé natočila číslice "5", jen s úsměvem mávl rukou. Ale teď čerstvý šedesátník, hokejový kouč Marek Sýkora, při dotazu na bilancování zvážní. "Ta šestka mě zarazila. Řečeno lakonicky, není to dobré. Ale snažím se tomu nepoddávat," svěřil se Sýkora.

Poddat se ani nemůže. Vždyť před sebou má velkou výzvu. V pondělí letí do Kanady, aby zformoval šiky a připravil reprezentační dvacítku na světový šampionát, který se koná na přelomu roku.

Přesto mu hlavou "letí" spousta myšlenek. O minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Zde je alespoň část z nich. Možná těch, které poodhalují jeho hokejový život.

O oslavách šedesátin.
Byla pouze jedna, víc neplánuju. Nechci slavit na několika frotnách. Manželka se ukázala ve skvělém světle, dostal jsem zahradní traktor. Tušil jsem to, vyhrožovala s tím totiž už delší dobu. Já ji sice varoval, ale ženy si stejně všechno udělají po svém. Ale každopádně je to nádherný dárek.

A ty další? Třeba živý kohout, který už je u sousedů a daří se mu velice dobře, rozhodně má co obstarávat. Od kamarádů jsem dostal odlité tři vlastní busty, k tomu dlouhou báseň.

A prý hrozí, že dostanu ještě jednu bronzovou hlavu. Tu už si asi vystavím na zahradě a budu se chodit obdivovat (smích). A samozřejmě alkohol, spousta nádherných vín. Ale nechci, aby to vyznělo, že jsem alkoholik. To určitě ne.

O šedesátce.
Když se ráno moc necítím, oholím se. Manuálně, ne elektrickým strojkem. K tomu mě přivedl táta. Je to starý recept.

O nectnostech.
Občas si zapálím cigaretu. Ale málo, třeba šestkrát do roka. Další neřesti? Trošku jsem zpohodlněl. Je to tím, že nedělám hokej denně. Jinak se však snažím vést zdravý život, byť pohyb mám omezený stavem svého kolena.

O nesplněných hokejových snech.
Kariéru aktivního hráče vůbec neřeším, byl jsem průměrný ligový útočník. U trenérské práce je to jiné. Když se teď ohlédnu, myslím na to, že jsem nedosáhl na titul. Dvakrát jsem byl ve finále v Česku, jednou v Rusku s Magnitogorskem. Tam bylo zlato nejblíž, ale nakonec proklouzlo mezi prsty.

O finále s Plzní v sezoně 1991/92.
Prohráli jsme s Trenčínem, který měl skvělý mančaft. I my jsme byli silní, v Plzni tehdy byli Martin Straka, Radek Kampf, Ivan Vlček a další... Ale právě Kampf měl vážnou autonehodu. Vzpomínám, jak jsem se to poprvé dozvěděl na vánoční diskotéce v plzeňském domě kultury. Radek měl životní sezonu, rozpadl se nejúdernější útok Volák - Straka - Kampf. Tušil jsem, že je to pro nás klíčová ztráta.

A pak přišla další zranění, v semifinále jsme přišli o Pepu Řezníčka, dlouho chyběl i Jirka Koreis. Podobná situace, zranění klíčových hráčů, mě potkala i později před finále s Pardubicemi proti Olomouci. Vypadli Pospíšil i Hejduk...

O bronzu s Plzní v sezoně 1999/2000.
Vrchol pětiletého angažmá v Plzni, asi nejlepší pasáž v mé trenérské kariéře. Z pěti sezon jsme třikrát byli v play-off, s Radimem Rulíkem jsme mužstvo postavili na disciplíně a fyzické kondici. A měli jsme hráče, kteří nám v tome pomohli. Pepík Řezníček, Ivan Vlček, Milan Volák... Ti mančaft táhli. Bronzová sezona pro mě byla moc zvláštní, protože mi v té době zemřela manželka. Prožíval jsem rozporuplné chvíle.

O vztazích s hráči.
Stalo se, že jsem k některým měl bližší vztah. Byli to Dušan Salfický a David Pospíšil. Poznal jsem je v Pardubicích, pak je přilákal do Plzně a nechali tady nesmazatelnou stopu. Z Plzeňáků vzpomínám na Petra Sýkoru, který pode mnou v lize začal v 16 letech. Pak byl i v Rusku, naše osudy se občas propojily.

O Martinu Čechovi.
Na "Čendu", který tragicky zahynul, myslím s velkým smutkem. Přivedl jsem ho do Plzně, pak byl se mnou v Rusku, slavili jsme společně i Štědrý den... Martin zemřel ve stejný den jako Pavarotti, to si budu pamatovat. A na jeho pohřbu hráli píseň Touha od Daniela Landy. Když jí teď slyším v rádiu, vidím Čendu a je mi smutno. A strašně líto toho, co se stalo...

O trenérských pádech.
Sám jsem skončil v Plzni a pak i v Pardubicích po stříbrné sezoně. Tým se posílil, chtěli jsme titul, ale nefungovalo to. Dalším pádem byla Slavia, ale to beru skoro jako vysvobození. Byl jsem v té době naivní, chtěl něco měnit. A pak přišlo pět úspěšných let v Plzni, takže všechno mělo smysl. Nejhorší byl můj poslední pád v Plzni po návratu z Ruska. To působení bylo celé špatně. A pokřik některých fanoušků po porážce ve Varech mě hodně zasáhl. Výsledky si však žádaly, abych od toho šel. Zní to blbě, ale neměl jsem se vracet.

O ideálním trenérovi.
Dřív se říkalo, že Sýkora vyznává jen obranu. Ano, furt jsem hráče nutil trénovat defenzivu, až je to otravovalo. Ale byla to intuice, vedla k úspěchu. Teď je hokej jiný. Třeba Ernest Bokroš je jednoznačně vyznavačem defenzivního hokeje. Ale lepší jsou ti, kteří mají hru vyváženou. Umět číst hru a reagovat, to je ideál, který si trenér přeje zrealizovat.

O mladých trenérech.
Je dobře, že v extralize začal jako hlavní kouč Pavel Hynek, to samé platí o Radimu Rulíkovi. Je tu i Pepa Jandač, výtečný kouč, který vidí dopředu. A samozřejmě Vláďa Růžička. Jeho pohled a cit pro hokej je obdivuhodný.

O zlepšení mládežnického hokeje v Česku.
Kanada, Amerika i severní Evropa jsou úplně jinde. Musíme někde začít. Kde? Stáže, kontakt se zámořím.
Třeba loni byli Finové, Švédové i Němci v Kanadě. Nejen trenéři, celý mančaft. Pokud se najdou peníze, je to naprosto nezbytné. Jsem i zastáncem toho, aby se zveřejnily platy hráčů. Aby na ně byl tlak. Pak dostanou trenéři větší prostor stavět mladé. Z řečí, že na něco takového nejsme připraveni, se mi už dělá špatně, to se mele od roku 1990. Všude ve světě je to normální. Bral bych i změnu v mládežnických kategoriích. Zavést mladší dorost, starší dorost a juniory.

O působení u dvacítky.
Je to ideální závěr kariéry, osvěžující. A přiznávám, že dřív jsem si tohle neuměl představit. Teď nás čeká světový šampionát v Kanadě. Loni po mistrovství světa osmnáctek jsem řekl, že ideální by byl dvouletý cyklus. Teď máme ročník 89, který v osmnáctkách spadl o divizi níž. Pak je 90, kde je větší síla. Ale neznamená to, že letos chceme propadnout, to bych byl špatný kouč. Věřím, že na kempu v Bramptonu (15. - 23. prosince, pozn. aut.) dáme dohromady dobrý tým a překvapíme. Vytyčil jsem několik bodů, na kterých budeme v závěru přípravy tvrdě pracovat. Pak se uvidí.

O otci, bývalém skvělém trenérovi.
Táta mě k hokeji přivedl na Kladně. Položil mi základy tím, že mě tahal odmalička na zimák. Poslouchal jsem starší hráče, nasával atmosféru. Jako hráče mě jednu sezonu vedl i v Plzni, ale to nebylo šťastné spojení. Nicméně dodnes spolu o hokeji mluvíme, byť teď už spíš povrchně, akademičtěji.

O Kladnu a Jágrovi.
V Kladně jsem žil asi do 13 let. Pak krátce v Ostravě, než přišel přesun do Plzně. Jestli bych jako Kladeňák na Kladně chtěl trénovat Jágra? Odpovídám ne. A připomínám slova Martina Straky "iks" let zpátky. Sám řekl: "Jágra bych trénovat nechtěl." A to je jeho hokejový parťák partáků a velký přítel. Musím říct, že Jardovi nezávidím působení v Rusku, má to tam ohromně těžké.

O konci trénování.
Kdysi jsem řekl, že budu trénovat do šedesáti. Teď na konec nemyslím. Ale kdo ví... V nejhorším začnu v dubnu brát ve Zruči objednávky na sekání trávy a vyjedu s traktůrkem (smích).

Ebermann či Bednář. Rok narození 1948

Komunistický despota Gottwald nastolil "vládu lidu". Ale rok 1948 měl při své tragičnosti pro český národ i své světlejší stránky. Naštěstí, byť tohle bolest režimem utlačovaných těžko zmírní...


Obránce Vladimír Bednář, útočníci Bohuslav Ebermann, Marek Sýkora, Petr Opačitý, Pavel Bureš či Pravoslav Burda.

To jsou jména, která v 70. letech minulého století psala historii plzeňského, ale i československého hokeje.


A společný mají ročník narození.


Letos všichni oslavili šedesátku! "Byli jsme silná generace! Tenkrát jsme si my hráči mysleli, že v Plzni nemáme moc dobré trenéry.Že kdyby tady byli lepší, hráli bychom častěji v tabulce výš," míní Marek Sýkora, bývalý útočník Škody a nyní zkušený hokejový kouč.


O jednu skvělou sezonu přišel kvůli vojenské službě v Jihlavě. "To v Plzni působil Gusta Bubník. A pod jeho vedením hrál mančaft jednu sezonu skvěle. Bednář, Trachta, Otte a další, to byla velká síla. Plzeň zářila, chodily skvělé návštěvy. Jenže hned další rok se spadlo, všichni viseli na hrušce, jak se říká, a spadli dolů. Takže já se vrátil do druhé ligy a pak jsme bojovali o návrat mezi elitu," vzpomíná Sýkora.


Z letošních "šedesátníků" to jako aktivní hráč nejdále dotáhl Bohuslav Ebermann. Plzeňský expres, světový šampion z Vídně 1977.


Jeho gól po bleskovém úniku v utkání proti Švédsku týmu otevřel cestu ke zlatu.


A mimochodem, o Ebermannovi se v poslední době hovoří jako o člověku, který by mohl posílit management plzeňského klubu...


Silný ročník 1948 aneb letošní šedesátníci

Bohuslav Ebermann
- nedostižný útočník, mistr světa z Vídně 1977, později i trenér

Vladimír Bednář - konstruktivní obránce, mistr světa z Prahy 1972, před lety koučoval i českou dvacítku

Marek Sýkora - průměrný ligový útočník, ale vynikající hokejový trenér, finalista ligy s Plzní, Pardubicemi a ruským Magnitogorskem .

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze