V 80. letech už jste běžně mohli chodit hrát takzvaně ven?
V osmdesátých letech se to postupně uvolňovalo, v roce 1981 šli první kluci, Míra Dvořáků s Jardou Pouzarů. Když jste chtěli jít hrát do ciziny, tak jste musel splňovat určitá kritéria. Já dokonce dostal výjimku. Šel jsem ven ve dvaatřiceti letech, ale v takovém věku hokejisté mířili za hranice tehdy úplně běžně.
Potom jste odešel do Německa do Norimberku. Proč zrovna tam?
Ve Finsku jsem byl dva roky, ale už jsem chtěl jít blíž k domovu. Na německé angažmá mám jednu obrovskou vzpomínku. Když jsem jel jednou na jaře v roce 1989 v noci domů, tak jsem se při průjezdu Domažlicemi málem rozsekal o tanky, které mířily k hranicím. Se štěstím jsem jen škrtal o baráky a z druhé strany právě o tanky.
František Joun(60 let) Bývalý hokejový obránce se narodil v Písku, ale od šesti let žije v Nové Vsi u Českých Budějovic. Od roku 1972 nastupoval za České Budějovice, kde nakonec odehrál 12 sezon, ve kterých dal 33 gólů. Dva roky odehrál na vojně v Jihlavě. S budějovickým Motorem byl druhý v sezoně 1980/1981. Ve 32 letech odešel na dvě sezony do Finska, odkud v roce 1988 zamířil do německého Norimberku. V revolučním roce 1989 jezdil do nižší rakouské soutěže. Na svém kontě má také 22 reprezentačních startů. Po roce 1990 působil v Budějovicích jako trenér a později dlouhá léta i jako manažer. Dnes už hokej sleduje jen v televizi a občas přímo v Budvar aréně. |
Pak přišlo na řadu Rakousko a tamní druhá liga.
Ano, tam jsem dojížděl každý den na tréninky a zápasy. Pamatuji si, že když jsem jel zpátky do Čech, tak tady byla úplná tma, nic nesvítilo.
To jste pohraničníkům asi musel hodně ležet v žaludku, ne?
To víte, že jo! Pořád nás kontrolovali. Museli jsme vyjíždět i o dvě hodiny dřív, protože nás odstavili a šli prohledávat. Ale také se stalo, že nás nechali jen tak čekat v hodinku a půl v mrazech.
Takže jste nic do Československa neprovážel?
Ano, když někdo chtěl karton cigaret nebo džíny, tak jsem je přivezl. Hlavně za komunistů jsme si museli vozit peníze, abychom v daných zemích něco nakoupili. Třeba do Německa se pašovaly marky. Měl jsem originální schovku, navrtal jsem nahoře hokejku, na místě, kde je takzvaná bambule. Jenže tehdy se celníkům dávaly jako dárky hokejky, aby nedělali obštrukce, a náš vedoucí už sahal po té mé. Nikomu jsem nemohl říct, že tam byly peníze. Naštěstí jim moji hůl nedal.
Pamatujete si, kde jste byl 17. listopadu 1989?
Kde jsem byl přímo tento den, to už si nepamatuji. V té době jsem do Rakouska jezdil už jen trénovat kvůli poraněnému kolenu. Vím, že jsme pak byli s klukama na jedné z demonstrací na budějovickém náměstí. Potom si vybavuji, že u hraničních přechodů bývaly dlouhé kolony, jak se všichni jeli podívat ven.
Hodně lidí říká, že za minulého režimu byl sport na vyšší úrovni než dnes. Souhlasíte s tím?
Každá doba má své plusy a minusy. Sport byl za komunistů opravdu výstavní skříní, kam šly peníze od státu a nikdo nemusel běhat po sponzorech a hledat pro klub peníze. Na druhou stranu jsme byli neplacení profesionálové, ale zaměstnanci velkých podniků. Také se nemohlo přestupovat, takže jste měl problém s trenérem, se kterým nebyly dobré vztahy. Buď jste dělal to, co chtěl on, nebo jste šel do práce.
Je něco, co byste si vzal z tehdejšího sportu do dnešní doby?
Jsem rád, že revoluce přišla. Ale možná bych to převzal spíše na celou společnost. Vím, že nám v Německu dokonce záviděli, že jsme měli mnohem větší kamarádské party než oni. Drželi jsme víc pohromadě, například na chatách a podobně. Dneska každý kouká na sebe, jen aby vydělal. Tehdy si sousedi sedli spolu a bavili se, dneska je to bohužel pryč.
