"Dodnes na tu dobu vzpomínám. Strávil jsem v Jihlavě dva roky," nechal se slyšet jednatřicetiletý rodák z Vlašimi, který v posledních pěti letech oblékal v zámořské NHL dres New York Rangers.
A letos patřil na světovém šampionátu v Německu do zlatého českého týmu.
V době, kdy jste do Dukly přišel, vám bylo nějakých šestnáct let. Přesto vám natolik utkvěla v paměti?
Na to se nedá zapomenout. Ani na tu dobu, ani na lidi, kteří mi tehdy hodně pomohli. Ať už to byl pan Padělek nebo pan Dvořák. Oba dva mají zásluhu na tom, kde teď jsem.
Jak konkrétně vám pomohli?
Tak například mi nabídli výborné zázemí, protože jsem byl přespolní a vlastně neměl kde bydlet. Ale nebylo to jenom po téhle stránce, udělali toho pro mě mnohem víc.
Teď jste do Jihlavy dorazil z trochu jiného důvodu, i když s hokejem to také souvisí. Proč jste se rozhodl otevřít si hokejovou prodejnu právě na Horáckém zimním stadionu?
Známe se s Béďou Ščerbanem (jednatel HC Dukla Jihlava – pozn. red.), který tu prodejnu provozoval dřív a teď se rozhodl, že už na to asi nemá chuť. Takže nám nabídli volný prostor a my kývli. A dá se říct, že i proto, že jsem tady kdysi hrával. Jsem rád, že zase budu nějakým způsobem spojený s Jihlavou.
Kdy jste ji navštívil naposledy?
(dlouho váhá) Víte, že teď ani nevím. Ale myslím, že to bude už nějakých šest let.
Teď aspoň budete mít důvod zajet častěji...
Přesně tak. Do teď jsem většinou jen projížděl kolem. Každopádně Jihlavu dobře znám a neztratil bych se. Za tu dobu, co jsem tady nebyl, se totiž skoro vůbec nezměnila.
V sezoně 2004/2005 byla v zámořské NHL výluka a tehdy se hovořilo o tom, že byste si zase mohl zahrát za Jihlavu. Opravdu jste o tom uvažoval?
Ano, i tahle varianta byla ve hře. Jenže nakonec jsem se rozhodl jít do Třince. Udělal jsem rozhodnutí, které pro mě bylo nejlepší. I když těžko říct, jestli bylo nejlepší, protože jsem po půl roce stejně z Třince odešel. Každopádně jsem tehdy dospěl k závěru, že pro mě bude přeci jen o maličko lepší Třinec než Jihlava.
Vraťme se k vašemu obchodu Rosi 33 Hockey. Jakým způsobem se o něj budete starat, když jste po většinu roku pryč?
Starat se o něj bude bratr. Všechno spolu konzultujeme, takže informace o tom, jak to tady chodí, se ke mně v pohodě dostanou. On bude ten, který sem bude pravidelně jezdit. A já se zastavím, pokud budu zrovna v Česku.
Váš bratr Patrik ještě hraje, nebo už pověsil hokejovou kariéru na hřebík?
Už skončil, ze zdravotních důvodů. Před dvěma lety hrál v extralize za Mladou Boleslav. A právě tam si nejdřív poranil koleno a pak i rameno. No a doktor mu doporučil, aby už hokeje nechal.
Takže ho teď můžete pořádně zapřáhnout v obchodě...
(usmívá se) Jasně, bude na něj mít dost času. Ale on má do toho hlavně taky chuť, což je hrozně důležité.
Jakou roli ve vašem rozhodnutí otevřít obchod s hokejovým zbožím sehrál úspěch na mistrovství světa? Teď jste určitě ještě mnohem populárnější...
To je jen souhra náhod. O tomhle jsme totiž jednali ještě před šampionátem. Naše firma zastupuje víc značek a máme samozřejmě i síť svých obchodů. Přičemž nejznámější značkou je určitě Warrior. V naší firmě je to taky taková zlatá medaile (usmívá se).
Vašimi společníky ve firmě jsou bratři Vampolové. Proč právě oni?
Proč? Petr i Jaromír jsou už hrozně dlouho naši kamarádi. Navíc těch věcí je tolik, že je jasný, že jen ve dvou lidech se takové podnikání zvládat nedá. A oni nám moc pomáhají, za což bych jim chtěl taky tímhle způsobem poděkovat.
Navíc se oba rovněž pohybují v hokejovém světě...
To je přesně ono. Oba mají hokej rádi a oba mu taky rozumí – výstroji i všem těm věcem okolo. Proto jsme jim nabídli spolupráci. A já jsem moc rád, že ji přijali, protože vidím, že to funguje, že tomu dávají srdce.
Na dveřích vedoucích k prodejně jste vyobrazen v životní velikosti. Podílel jste se osobně na tvorbě téhle podobizny?
Právě že ne. A teď, když na to koukám, mě to trošku mrzí. Hlava vypadá dobře, ale ty nohy... To teda nevím, odkud je vzali (směje se).
Po svém příjezdu do Česka jste se nechal slyšet, že před sebou máte hromadu návštěv příbuzných. Už jste byl u všech?
No... Jelikož jsem toho hned po mistrovství světa moc nenaslavil, tak jsem se to teď snažil dohnat (směje se). Proto musím přiznat, že ještě pár restíků, co se návštěv týká, mám. Ale já to určitě stihnu. Ještě předtím, než zase začnu trénovat.
Když už jsme narazili na oslavy – nemrzelo vás, že jste si s týmem neprožil uvítání v Praze?
Ani ne. Já jsem si hodně užíval oslavy bezprostředně po vítězství. A jelikož už jsem se předtím rozhodl, že pojedu hned po mistrovství do Ameriky, a protože za svými rozhodnutími si musí člověk stát, tak jsem tam prostě být nemohl.
Ale nějaké informace o průběhu oslav jste z domova určitě měl, nebo snad ne?
Jasně, sledoval jsem všechno v nejrůznějších médiích po internetu. A trošku jsem si možná i představoval, jaké by to bylo, kdybych slavil s klukama. Jenže už se to holt nedalo vzít zpátky, byl jsem pryč.
Letos jste končil sezonu ziskem titulu mistra světa. Jak by podle vás měl vypadat konec toho příštího ročníku?
To nevím, na to se těžko odpovídá. Člověk by si samozřejmě přál, aby se něco takového stávalo každý rok, jenže sport je strašně nevyzpytatelný. Nikdy nevíte, co bude.
Takže nemáte žádnou konkrétní představu nebo přání?
(usmívá se) Víte co, já to řeknu takhle – mně je úplně jedno co, ale prostě chci zase něco vyhrát. A kdyby to neměl být Stanley Cup, tak třeba nějakou další medaili z mistrovství světa.
A nejlépe zase zlatou, nemám pravdu?
Samozřejmě, že zlato je krásný, ovšem já bych byl spokojený i s jakoukoliv jinou medailí. Opravdu. Zkrátka bych si chtěl zase prožít nějaký úspěch. Letos jsme ho nikdo nečekal, a o to byl pak pro nás krásnější.
Já se budu živit hokejem, tvrdil Rozsíval už na škole
|
Do Jihlavy přijel v roce 1994 jako šestnáctiletý kluk, který měl o své hokejové budoucnosti naprosto jasné plány. Rodák z Vlašimi Michal Rozsíval tehdy studoval "průmyslovku" a nějaký čas musel bydlet na internátu. Ten má pochopitelně přísný režim, který zahrnuje mimo jiné i dohled vychovatelů nad školní přípravou ubytovaných. Hokejisty nevyjímaje.
