Na střídačkách mátožní koučové vydýchávající noční tah, na ledě se plouží otrávený rozhodčí, z tribun sprostě pořvávají rodiče. Z téhle apokalypsy asi jen těžko vzejdou noví Pastrňákové.
Majer, šéftrenér mládeže v Kralupech nad Vltavou, její příznaky se zděšením pozoroval mnohokrát. Sám s hokejem v dorostu skončil, neboť jej prostředí ubíjelo. Rád by ho změnil v jiné roli. Naštěstí okolo sebe vidí víc nadšenců, kteří též působí v rámci svazového projektu Trenéři do malých klubů.
Zažranost a verva z Majera čiší. Sotva splnil věkové předpoklady, získal druhou nejvyšší licenci B. Učí se, čte, vyptává se moudrých a poslouchá je třeba i po půlnoci. Objíždí semináře, objevuje novinky, pečlivě si chystá každý trénink. Bude-li to na místních zimácích běžné, vrátí se Česko mezi velmoci.
Co vás přivedlo k nápadu stát se tak brzy trenérem?
Jsem Prostějovák, dojížděl jsem do Olomouce, kde jsem hrál dorosteneckou extraligu, druhou třetí lajnu. Nebyla to úplná bída. Ale v hlavě se mi honily různé myšlenky, viděl jsem se jinde. Poslední sezona se nám jako mužstvu nepovedla. Hokej mě tolik nebavil, netěšil jsem se na tréninky. Cítil jsem, že v jiné pozici můžu být úspěšnější.
Zpráva o stavu českého hokejeSeriál MF DNES a iDNES.cz |
Inspiroval vás někdo?
Třeba David Pastrňák, který s námi v dorostu hrával, jezdil s námi na soustředění. Koukal jsem, jak je vysmátý, baví se, draftovali ho do NHL a já trčel v Olomouci a trápil se. Rozhodl jsem se, že po sezoně s hokejem seknu. A budu se věnovat naplno práci trenéra.
To byl zásadní zlom, ne?
Už dřív jsem trochu pomáhal. Pak jsem se zapojil v managementu klubu, přitom jsem studoval gympl a na celý úvazek trénoval.
Jaké má váš věk plusy a minusy?
Je to fuška. U dětí je mládí výhoda. Mám k nim blízko, umím je strhnout. Horší je to u rodičů, kteří nechovají respekt k autoritám. Začínal jsem v sedmnácti, s nejnižší licencí. Opírali se do mých asistentů, zároveň otců našich hráčů. Bylo to těžké. Ale první sezony mě vycvičily, teď jsem za ně vděčný.
Jak vás berou dorostenci, které v Kralupech vedete?
U nich je můj věk jedině plus. Nenarazím na protějška, který by se mi stářím nějak blížil. Jsem mezi kolegy mladý šušeň. Ale když si s hráči správně nastavím úroveň komunikace, funguje to. Cítí, že je chápu. V jejich situaci jsem byl nedávno. Vím, co prožívají ve škole, co doma, co na ledě.
Jak si získáváte autoritu?
Často jsem slyšel, jak byli kluci hotoví z trenéra, který hrál NHL: „Super borec! Těšíme se.“ A po měsíci mluví zklamaně, protože borec nechodil na tréninky a všechny otrávil.
Vy jste hvězda nebyl a tenhle handicap musíte dohánět, což?
Jo, hrozí mi poznámky: „Skončils v osmnácti, co jim chceš říkat?“ Zatím se mi to nestalo. V první řadě musím umět něco na ledě. Něco po mužstvu chci? Předvedu mu to. Pak musím hráče zdravě respektovat, vytvořit příznivou atmosféru. Sám jsem se na hokej vykašlal, protože mi v kabině chyběla.
Kluby samy odrazují hráče?
Když jsem končil, viděl jsem, že půl kabiny hokej nebaví. Přitom ho mám strašně rád. Jenže byli jsme znudění, při tréninku jsem se díval na hodiny, kdy bude konec. Proto se snažím pracovat tak, aby se to mým klukům nestalo. Vím, že mají problémy ve škole, že musí dojíždět. Nehulákám na ně po každé chybě. A myslím, že si toho váží.
Nuda ničí hokej? Přitom je to tak zábavná hra...
Hráči potřebují realizační tým, který je vtáhne do dění. Je zle, když se cestou na zimák ptají: „Co zas ten blbec vymyslí za hovadinu?“ Hokej je musí pohltit, aby mu mohli dávat sto procent. Musí na mně vidět, že beru svou roli vážně, aby nešli proti mně, abychom byli na stejné vlně.
Zhoubu ztělesňuje rutinér stojící u hrazení s bradou opřenou o konec hole, jenž jen píská a řve?
Určitě. Já si vážím starých bardů, kteří odtrénovali čtyřicet let. Ale aniž bych se bavil o věku, prostředí kazí trenér, který hráči ani neodpoví na otázku. Už tak máme málo hráčů a nejsme schopní je udržet a dostat z nich maximum.
Povýšenost je největší potíž?
Ano. Arogance, nepřipravenost na trénink, na zápas. Vidím za víkend řadu utkání a málokdy vidím trenéra, který je na střídačce slušně oblečený, má nějaký projev k hráčům a střídačka pod ním žije. Realita je jiná: Jeden kouč na sedmnáct hráčů. Ruce v kapsách, na sobě v sobotu ráno stejné věci, jaké v měl v pátek večer na diskotéce. Hráči to vidí, vidí to rodiče. Nechci se nějak povyšovat, jsem zelenáč, ale...
Rozumím, spíš to ubíjí a budí negativní emoce.
Tak. Hráče si nehýčkáme. Je třeba nastavit v klubu co nejpříjemnější náladu. Musím se pokaždé nachystat, nesmím nikdy přijít pozdě. Často jsem na zimáku první. I když už slyším ty reakce.
Jaké?
Že nemám nic jiného na práci. Že nemám rodinu. A tak podobně. Ale místo toho, aby se lidi snažili, aby něco šlo, tak radši koukají na jiné a rozebírají jejich denní režim. A ještě jedna věc je důležitá.
Ano?
Když jdu do kabiny, musím být v pohodě. Nemůžu na kluky přenášet svoje splíny nebo naštvání. Jen občas předvedu trochu herectví, zahraju třeba Mourinha.
Jak se hraje Mourinho?
To se těžko vysvětluje. Napadá mě situace po zápase, ve kterém se zadařilo. Hráče někdy stíhá syndrom sebeuspokojení. Zazáří a vzápětí se jednotlivci úplně vykašlou na trénink. Proto jsou bez šance se dostat nahoru. Řada z nich jde za cílovými položkami, ale nemiluje cestu.
Takže co jim povíte?
Borci, dneska jsme vyhráli, ale druhou třetinu jsme prohráli 0:2... Takhle ne! Jde taky o mimiku. Hráči poznají, když mi něco vadí. Postupně si budujeme vztah. Zvenčí nám do něj nikdo nevidí. Nedozvíte se, co si povíme po první třetině za stavu 0:4. To je na té profesi krásné.
Máte vzory?
Na myšlenku trénovat mě přivedl pan Janeček v šesté třídě, za což jsem mu vděčný. Uměl nás nadchnout. Viděl jsem, že existuje i jiná cesta k vyniknutí.
Vzhlížíte ke slavným figurám?
Moc ne. Nechci nikoho kopírovat. Čtu životopisy fotbalových trenérů - Guardioly, Mourinha, Kloppa. Z těch hokejových mě zajímají přednášky Mariana Jelínka. Ale respektuju jich mnohem víc. Jdu na zápas a dívám se jenom na střídačku, jak to na ní klape. A musím zmínit i kralupského manažera Michala Broše, se kterým neustále, třeba ve dvě ráno, probíráme i úplné prkotiny. Věnuje se mládeži - a nejen naoko. Kéž by u nás takových Brošáků bylo víc. Před ním smekám.
Co pro vás znamená hokej?
V žebříčku hodnot ho mám hned za rodinou a zdravím. Celý den dělám, co mě baví. I když jsem jen floutek, vidím, že mám nějakou šanci, nechci ji pustit. Trenéřina je ošemetná, kdykoliv mi můžou říct: Čau. Proto si vážím každého dne, kdy tady smím být. Pokud nebudu hlupák a vydržím makat, můžu si zajistit hodně dní s hokejem.
Zřejmě to není úplně výnosné povolání. Vydělají si víc vaši vrstevníci, kteří třeba podnikají?
Nesouhlasím.
Takže je mylná představa, že žijete jako poustevník o chlebu a vodě, abyste si mohl plnit sen?
Jasně. Na našich jsem finančně nezávislý. Díky hokeji stojím na vlastních nohou. Můžu si přivydělat soukromou školou, kempem. Něco ušetřím. Jsou lidi, kteří si myslí, že žiju v bytě bez topení a baštím suché rohlíky. Ale tak to není. Sázím na vášeň k práci. Pak člověk dostane peníze. Ideální kombinace.
Sledujete vrcholový hokej? Reprezentaci? NHL?
Jistě. Čtu rozhovory, sdílíme si články přes Facebook s ostatními kralupskými trenéry. Ač nejsem idiot, co nemá jiný život, hokej mi v hlavě rotuje od rána do večera. Koukám na televizi nebo s někým mluvím a najednou mi k němu utíkají myšlenky. Koho zítra dám na křídlo? Proč nám včera nevyšla přesilovka?
Jaké máte zkušenosti s rodiči?
Hlavní je ta neúcta k autoritám. Trenér něco řekne, rodič jde kontra.
Pletou se vám do taktiky?
To ne. Ale beru kluky v pařáku na výběh k vodě, kde dáme nějaké hry a vykoupeme se. Jsou nadšení, ale nastoupí otec a praví: „V pětatřiceti stupních? Nikam! Nebo zavolám doktorovi.“ Zničený kluk jde domů a táta v autě nadává: „To je magor!“
Přitom by se šlo docela rozumně domluvit, ne?
Jistě. Jenže děti jsou pod strašným tlakem. Často dostávají tolik pokynů. V kabině jsou jako roboti, rodiče je utírají, napájí a krmí. Vymizela přirozenost. Hra samotná se už v minihokeji ztrácí v pozadí. Úspěch je pro rodiče klíčový. Třeba od nás odvedli děti, protože jsme ve druhé třídě málo vyhrávali.
Časy se mění?
Proč omílat klišé, že mizí dvorky a plácky? Že Facebook a telefony žerou čas. Berme dobu takovou, jaká je. Je fajn, že se děti vozí autem. Aspoň ušetří čas. Hlavní je trojúhelník rodiče - učitel - trenér.
Klape to v něm?
Málokdy. Ptám se na stadionu: „Co ve škole?“ A slyším: „Čtverka z matiky, úča je kráva!“ Zmíním se před tátou: „Hele, hoří v matice, ne?“ A odpověď zní: „To nic, učitelka je úplná kráva.“ Vidím, že s ničím nepohnu. Nemá smysl se snažit. Přitom by fungoval sport i škola, kdyby všichni skočili na jednu vlnu.
Uplácejí rodiče kouče, aby zajistili synům lepší místo v sestavě?
S tím nemám zkušenost. Občas něco slyším. Ale myslím, že zvěsti o korupci přehánějí.
Jenže vy jste v jiné pozici než muži ve středním věku, kterým se hodí každá tisícovka, ne?
To ano. Ale větší potíž vidím ve stresování dětí a řvaní. Doporučuju rodičům zajít na cizí zápas, postavit se k ledu a otočit se na tribunu. Zjistí, jak to hulákání zní.
Co je nejhorší?
Když se dítě snaží, něco se mu nepovede, rodič ho seřve, hošík se na střídačce rozbrečí. Trenér se ho snaží uklidnit, ale je to marné. Pro všechny je to obrovská porážka.
Takže si myslíte, že by děti měly hrát bez výsledků?
To ne! Nemůžu jim jenom hodit zmrzlou žábu. Tak je nic nenaučím. Pojďme hrát, ale ve hře musí být nějaká modifikace, dril, nácvik dovednosti. Jen nesmíme brát zápasy smrtelně vážně, tepat kluky za chyby a brát je hned na individuální trénink. Okolní vlivy všechno sráží. I když se nedivím rodičům, když vidí znuděného trenéra a otráveného rozhodčího, který v sobotu ráno píská v minus pěti na venkovském zimáku za 250 korun.
Hokej potřebuje kultivaci, že?
Ano. Ve třetí minutě letí z tribuny na rozhodčího: „Debile!“ Děcka to slyší, koukají. Hrůza. Magorov.
Jak svaz podporuje malé kluby?
Podle mě ano. Pomáhá s nábory. Za poslední rok se leccos zlepšilo.
Jak vás z centrály řídí?
Učí nás, spolupracují s námi. Každých čtrnáct dnů nás navštíví trenér ze svazu. Pro Kralupy je jím Radek Gardoň, bavíme se o přípravě, koriguje trenéry. Máme školení.
Berou to vaši kolegové stejně vážně jako vy?
Jo. Jak je pozoruju, zlepšuje se to.
Skrývá se právě v nich síla, která může hokej zvednout?
Stoprocentně! Největší potenciál se nachází v nejmenších klubech: Hronov, Kolín, Uničov, Šumperk. Přijedu na seminář, trenéři jsou včas nachystaní s notýsky, nažhavení. Nemůžu hodnotit ostatní, vždyť oni hráli hokej, když se naši ani neznali. Ale dřímá v nich obrovská síla.
Pomáhá svaz i v tomhle směru?
Myslím, že s nimi líp pracuje. Málokde jsou blázni, jako jsme my v Kralupech - do jedné ráno s Brošákem probíráme založení útoku. Přesto cítím, že se nadšení šíří. Je třeba, aby se v žákovských ligách hrály kvalitní mače, aby jich bylo hodně.
Výběry šikulů se utkávají v rámci projektu Výchova talentované mládeže. Co o něm soudíte?
Dobrý nápad, aspoň něco navíc. Co žákům dá, když v sobotu vyhrajou 21:0 a další zápas je čeká za týden?
Zavedl byste znovu mistrovství republiky, které svaz zrušil?
Ano! Klidně od šesté třídy. Už jen proto, že hráči vyjedou na čtyři dny, připravení a slušně oblečení. Něco se děje. Televize, rozhovory.
Průprava pro budoucnost a velká motivace. Souhlasíte?
Jistě. Až přijdou na velkou scénu, nezažijí takový šok. Jen to trenér nesmí přehnat, v září nasadit klapky a jít přes mrtvoly, aby tým v březnu hrál mistrovství šesťáků.
