Co vás přimělo změnit své dubnové rozhodnutí?
Není to nic unáhleného. Kdybych neměl být platným členem týmu, dokážu si sám přiznat, že na to nemám a že končím. Na jaře jsem si dobře odpočinul. A po návratu z mistrovství světa v Kanadě jsem si řekl, že se potřebuji hýbat. Dopoledne jsem chodil trénovat s mančaftem. Bavilo mě to. Byl jsem rád, že mohu být s klukama. A odpoledne jsem ještě trénoval sám. Takže se naplnilo těch pět procent, co jsem dával tomu, že budu pokračovat. I trenér Martin Hosták je rád, že to ještě zkusím.
Přemlouval vás trenér nebo spoluhráči?
Spíše jsme se popichovali. Kluci brali za hotovou věc, že končím. Vědí, že moje zdravotní problémy jsou docela složité. Mám pětadevadesátiprocentní artrózu kolenního kloubu po třinácti operacích. Každý si udělá představu, jaké to je chodit s takovou nohou. V podstatě čtyři nebo pět let hraju už jen na levé noze. Levou se odrážím a pravou přitáhnu, což není tak jednoduché. Ale hokej mě furt strašně baví.
Přispěl ke změně vašeho rozhodnutí i postup Chrudimi do první ligy?
Určitě. Byl to velký úspěch, zavládla tady euforie. Sice je to jen postup ze druhé do první ligy, ale kvůli takovým věcem se sport dělá. I mně vyšla sezona tak, že jsem byl docela spokojený. Nakonec vše do sebe zapadlo tak, že pokračuji dál.
Budou vaši spoluhráči hodně překvapeni, až s nimi vyjedete na led?
Myslím si, že to tuší už dlouho. Ptali se mě, proč chodím trénovat. Ani jsem to netajil. Vědí, že trénuji proto, abych se do toho ještě na sezonu pustil. Kdyby to nešlo, zapíchnu to sám. Ale zvládnul jsem odtrénovat celou přípravu na suchu, takže to zkusím.
Jen zkusíte?
Znám svoji povahu. Když jdu něco zkusit, tak chci, aby zkouška vypadala tak, že z toho budu mít radost a budu pro tým prospěšný.
Potřebujete pro své rozhodnutí ještě nějaký zápasový důkaz?
To ani ne. Připravit se dokážu. Jsem dost starý a vím, co moje tělo potřebuje. Spíše potřebuji pořádný zápřah v srpnu a hlavně hokejky, které mi ještě nepřišly (smích).
Chyběl by vám aktivní hokej? Hrála i tato věc ve vašem rozhodnutí nějakou roli?
Každý se těžko loučí se sportovní kariérou. Sport je láska, která vás neopustí celý život. Chodím na zimák strašně rád a hokej hraju rád, i když někdy chodím domů vytočený. Ale plusů je vždy víc. Člověk má pocit, že nestárne, když se pohybuje mezi mladšíma klukama. Musím se sem tam oholit, abych je nestrašil (smích). Ale je to fajn, Člověk se vždy snaží, dokud to jde, kariéru si prodloužit. Navíc mě strašně láká zkusit si, zda ještě mám na první ligu. Táhne mi na devětatřicet let, ale necítím se špatně. Mám chuť si dokázat, že ještě můžu hrát, a hlavně chci pomoci Chrudimi, aby se zachránila v první lize.
Nezrazovala vás od vašeho rozhodnutí rodina? Jako hráč a současně sportovní ředitel asi budete víc časově vytížen.
Samozřejmě jsem se o tom nejprve poradil doma. Manželka nade mnou už tradičně mávla rukou (smích). Stejně budeš zase hrát - to mi říkala už v březnu, když jsem řekl, že končím a budu se věnovat výhradně rodině. Dcera je v družině do tří, manželka je v práci do odpoledne, klukovi je sedmnáct a je soběstačný. Budu trénovat dopoledne, což byl důležitý stimul, který mě přiměl dál hrát. Po obědě si udělám práci v Chrudimi a pak se dostanu v pohodě domů a budu mít čas na rodinu. Dosud přišla rodina domů odpoledne a já jsem jel do Chrudimi na trénink. Po mém návratu už všichni spali nebo už na mě neměli náladu. Tímto se to rovná jakoby do extraligových kolejí, na které jsme byli celý život zvyklí.
Budete mít čas i na práci televizního spolukomentátora?
Času bude daleko víc. Hrací dny druhé ligy a extraligy se kryly. První liga se od extraligy se liší. Budu mít daleko víc možností spolupracovat s Českou televizí.
Jak vás poslouchám, nuda ve vašem životě nebude mít místo.
Nemá se tam kudy vplížit (smích).
