Nebýt vnoučat, možná už by se ani moc nesmál a neměl by se z čeho moc radovat. Jaroslav Holík, hokejová legenda z Jihlavy, má naštěstí čtyři a pravidelně se informuje o jejich studijních a sportovních úspěších. Měl za nimi odletět na šest týdnů do Spojených států, ale musí být doma. V prosinci mu museli narychlo kvůli nebezpečné gangréně amputovat část nohy, takže teď sedává v jihlavském bytě a chodí o berlích.
"Sestřička mi chodí každý den nohu převazovat. Nemůžu nikam," povídá 69letý Holík.
Proto má skoro pořád zapnuté sportovní programy, přijímá kamarády a vnoučatům volá co chvíli. "Ale už bych je chtěl vidět naživo. Věřím, že brzy budeme moct s mou paní do Ameriky odletět," přeje si.
Protézy se však jen tak nedočká. "Beru kortikoidy, takže mi sešití hned praskne. Musí se vytvořit kůže, zatím je strašně jemná. Bude to trvat tak čtyři měsíce. A až budu jezdit na převaz jednou za čtrnáct dní, už bychom chtěli být na chalupě ve Světlé. Těším se, že si aspoň sednu venku. Ale těžko se o tom mluví, protože nejde říct, jak to bude," vypráví Holík.
Jaroslav HolíkNarodil se 3. srpna 1942 v Havlíčkově Brodě. V Dukle Jihlava vytvořil s bratrem Jiřím a Janem Klapáčem legendární útok, získal sedm titulů, odehrál 602 utkání. S československou reprezentací se stal v roce 1972 mistrem světa. V trenérské kariéře získal s Jihlavou další titul v roce 1991, na přelomu tisíciletí vedl reprezentaci do dvaceti let, s níž vybojoval dva tituly mistrů světa. Jeho dcera Andrea byla juniorskou vítězkou ve Wimbledonu, v polovině 80. let emigrovala a vzala si hokejistu Františka Musila, mistra světa z roku 1985. Mají syny Davida a Adama, oba mají potenciál hrát NHL, a jednu dceru. Holíkův syn Robert zůstal od odchodu do zámoří v roce 1990 v USA, jeho dcera je závodnicí v parkuru. Už déle než rok trpěl Holík zdravotními potížemi, nemohl dobře chodit a lékaři mu amputovali prst na noze. V polovině prosince mu lékaři diagnostikovali gangrénu neboli |
Jak se teď cítíte?
Doma je mi dobře, ale nemůžu chodit. Jinak bychom byli na chalupě, hrabal bych sníh, štípal dřevo. Takhle musím čekat, než se mi to zahojí a udělají mi protézu.
Nicméně už je to asi příjemnější, než když jste ležel v nemocnici, že?
Jasně že je to příjemnější (úsměv). Jenže o to víc má se mnou moje paní práce, všechno musí ohlídat a musí se o mě starat. Ale doma je doma, můžu spát ve své posteli, chodí za mnou kamarádi.
Na co se teď těšíte?
Mám hlavně naději, že zase budu chodit, že zase budeme žít na chalupě. A že poletím za synem na Floridu. Chybí mi, že nevidím vnoučata na hokeji. Když mi vyprávějí jen po telefonu, je to něco jiného. Na ně se těším nejvíc.
Nepřiletí také děti za vámi?
Dcera tu byla týden. A zeťák Franta Musil byl ve Švýcarsku s reprezentační osmnáctkou, pak letěl do Švédska, chvíli se tu stavil. Ale potřebuju hlavně vidět, jak hrají vnoučata.
Kdy naposledy přiletěl syn Robert?
Myslím, že to bylo v roce 2000. Má přiletět na jaře, čeká s rodinou, až budou mít všichni volno.
Těšíte se, až se doma objeví po takové době?
To ani ne, jemu se tady nelíbí. Těším se, až poletím tam na šest neděl. On jen koukne, jak vypadám, a zase poletí. Nemají čas.
Jak to, že se mu tady nelíbí?
Ani se nedivím, když vidím, co se u nás děje. Dcera utekla v půlce osmdesátých let a jeho nikam nepouštěli, tak má blbé vzpomínky.
Kteří kamarádi vás doma navštěvují?
Brácha sem chodí každý druhý den, taky soused odnaproti, ze Světlé už za mnou byli hrát mariáš a volali, že přijedou zase. Chodí hodně novinářů, švagr... Pořád tu někdo je. Moc toho volna není, co? (volá s úsměvem na manželku).
Zakázal jste si s nimi mluvit o nemocech?
Nezakázal, ale ve Světlé jsem nejstarší, oni jsou o rok dva mladší, tak probírají ženský (smích). Jsou to i myslivci, takže vykládají o zvěři.
Vy zase rád povídáte o mládežnickém hokeji, který je v Česku stále v krizi. Nemrzí vás, že už do toho nemůžete aktivně zasáhnout?
Ne. Mám zahradu, mamince je devadesát a má barák, máme chatu, zeťák má pětihektarový pozemek, takže práce je dost. Ale rozčilí mě, když někteří funkcionáři řeknou do novin, že s mládeží je to dobré. Hrozně se diví, že utíkají mladí. Já ne, protože s nimi neumíme dělat a nepřiznáme si to. Nedáme prostor trenérům, kteří by měli zájem pracovat, a dáme místo protekčním trenérům. To mě štve.
Jak trénují vnuci za mořem?
Myslím, že Fanda na ně má větší nároky, než já měl na syna (úsměv). V Kanadě se to nedá jinak dělat. Starší přišel a pomalu ani nevečeřel, jak byl za celý den ztrhaný, tady se jdou ještě bavit. Když je něco bolí, nejdou na trénink. Tam je to jako u dospělých, raději zranění a bolístky zapírají, aby hráli. Školu berou vážně. Vnuk přijel ve čtyři ráno domů a říkal, že ho musím odvézt do školy. Říkal jsem mu, ať si lehne, a on na to: To nejde, kdybych nepřišel do školy, nehraju dva zápasy. Tady se pořád jenom odpočívá a regeneruje. Tam se musí každý postarat sám, i když to stojí peníze.
Jací jsou vnuci hokejisté?
David je dobrý obránce, ale na můj vkus moc hodný. Adam, to je zase hajzl, jako jsem byl já. Je to lepší hokejista, centr, pravák, je po mně. Já jsem v životě nepovolil, on občas jo, ale bude mu teprve patnáct. Hokejista je parádní.
"Mám zahradu, mámě je devadesát, máme chatu, zeťák má pozemek, takže práce je dost." |
Vidíte se v něm?
Odmalička. Hraje centra jako já, rozčilí se a nepáře se s ničím.
Také máte dvě vnučky...
Té od zeťáka je dvacet a dělá mi velkou radost. Studuje v USA na univerzitě a patří k nejlepším, navíc hraje velmi dobře volejbal. Bobby má holku, taky sportuje, jezdí parkur. Všichni propadli sportu.
Čekáte na chvíli, kdy vnuci začnou hrát v NHL?
Na to nečekám. Jsem přesvědčený, že by v ní měli hrát oba. Bylo by pro mě zklamání, kdyby nehráli, protože na ni oba mají. Asi nebudou jako Jarda Jágr nebo Robert Reichel nebo Bobby, že by přišli a hned začali hrát. Ten vývoj je asi jiný, rok dva třeba bude trvat, než se prosadí.
Dostal jste někdy nabídku hrát NHL vy?
Když jsme hráli v Kanadě, tak za námi občas chodili, ale já nad tím nikdy neuvažoval, museli bychom utéct. Navíc tehdy to nebyla žádná sranda, za nás hrálo NHL jen šest klubů. Věděli jsme s paní, že utečou naše děti. Bobby už mohl odejít svobodně, Andrea utekla.
Jaroslav Holík v jihlavské nemocnici krátce po amputaci
Jak jste děti, a hlavně Andreu, na emigraci připravovali?
My jsme o ničem jiném nemluvili. Obě děti chodily soukromě od první třídy na angličtinu.
Andree jste s emigrací pomáhali, nebo si ji plánovala sama?
To jsme takhle jednou v noci leželi a ona volala z Ameriky, necelých devatenáct jí bylo. Říkala: Tati, co byste říkali tomu, kdybych tady zůstala? Řekli jsme jí, že je to samozřejmý.
Jaká to byla radost, když jste za ní mohli odletět?
Manželka za ní mohla letět už za rok. Existoval tzv. rodinný zákon, který povoloval cestu jednomu rodinnému příslušníkovi. Přemlouvali nás, aby se vrátila. Předseda ČSTV Himl mi volal. Ale my jsme byli rozhodnutí. Slibovali nám, že se jí nic nestane, ale nám bylo jasné, jak by to dopadlo. Když odešel zeťák, tak mi zase volal Himl, ať se Andrea vrátí, že její Franta má na zimáku v Třebíči jinou holku a že v Kanadě nezůstane (smích).
Byl jste naučený komunistům nevěřit, že?
Jasně, nevěřím nikomu, ale současným politikům ještě méně než tamtěm. Tak jako se krade teď, nekradlo se ani za komunistů.
"Nevěřím, že se to tady zvedne, i když by to bylo hezké. Morálka je šílená a jde dolů." |
Jak vnímáte komunisty dneska?
Moc je nevnímám, volí je staří lidé. Ale nemůžeme říkat, že všechno bylo za minulého režimu špatné. O sport a mládež se starali dobře a rodili se tu dobří hráči a neutíkali jako dneska.
Co jste si odnesl z politiky, když jste byl čtyři roky v zastupitelstvu v Jihlavě a čtyři roky ve Světlé?
Že to nemá vůbec cenu. Domluvily se ODS s KDU-ČSL a bylo to. Šest hodin jsme se hádali a stejně všichni věděli, jak to dopadne. Člověk viděl, který známý dostal veřejné zakázky, ne ten nejlevnější.
Václav Havel nedlouho před smrtí říkal, že si myslí, že bude líp. Co vy na to?
Tomu nevěřím, že se to tady zvedne, i když by to bylo hezké. Morálka je šílená a jde dolů. Pro mě byl Havel víc než Masaryk. Současný prezident říká, že to disidenti nevyhráli, ale co dělal on? Havel říkal věci na rovinu. Pro mě byla jeho odvaha obrovská, vždyť byl i zavřený, dokázal podepsat různé petice. Nedokážu si představit, co bych udělal já, kdyby za mnou přišli, i když jsem na komunisty nadával. To byli neskutečně odvážní lidé a on byl bojovník. Lidí, kteří jsou nyní morálně na výši, je málo, i když se o tom hodně píše.
