Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Hráč musí diváka pobavit, říká bývalá hvězda Komety Karel Lang

Karel Lang - USMĚVAVÝ. Karel Lang si držel dobrou náladu i na lavičce Duisburgu. Letos skončil poslední, ale příští rok si chce vydobýt u soupeřů v bundeslize respekt. | foto: GETTY IMAGES – MATTHIAS KERN

9 2008
V 80. letech dostával do extáze fanoušky hokejové Komety, tehdejšího Zetoru. A když odešel do Německa, dokázal si na svou stranu získat především příznivce Krefeldu. Skvělý gólman i bavič Karel Lang dnes slaví 50. narozeniny.

Ale oslavu teprve chystá. Však také nebude ledajaká. "Bude se to slavit o pár dní později, protože je pozvaných hodně bývalých hokejistů, kamarádů, co hrajeme tenis, a dalších. A v létě Ještě jednou pojedu k sobě do Přísnotic, kde bydlí maminka. Tam se sejdeme s kamarády, co jsme spolu dřív hrávali na vesnici fotbal," plánuje nadšeně Lang, jenž se pdle svých slov na padesát rozhodně necítí.

Letos jste ale v Duisburgu nedostal příjemný dárek, v bundeslize jste skončili poslední. Co se stalo, že to takhle dopadlo?
Ono se s tím dalo počítat. Náš cíl bylo nebýt poslední. Ze všech mančaftů máme nejmenší rozpočet a věděli jsme, že to bude těžké. Neměli jsme moc dobrý kádr, ale bojovali jsme do posledního kola. V předposledním kole jsme hráli se Straubingem, který vyhrál, a skončili jsme poslední. Kdybychom vyhráli, skončil poslední Straubing. To bylo jediné malé zklamání. Ale pro příští sezonu budeme mít dost síly, nakoupili jsme lepší hráče a budeme chtít bojovat o desáté místo a třeba i play-off.

V Česku se hraje alespoň baráž, když už se nesestupuje přímo. Můžete zhodnotit, jestli to má přínos pro klub, konkrétně pro Duisburg, že zůstáváte i přes tento výsledek v nejvyšší soutěži?
Není to přínos. My jsme byli jeden z prvních mančaftů, který prohlásil, že by se mělo hrát o sestup. Protože to přinese mančaftům dole napětí. Naopak jediný, kdo chtěl postoupit, byl Kassel, ten to dokázal. Ale ostatní na tom nejsou tak dobře finančně, aby prošli do nejvyšší ligy a ani o to nemají zájem.

Dá se přiblížit, kolik činí rozpočet týmu v bundeslize, který se pohybuje na dně tabulky?
My máme čtyři miliony euro. Mluvil jsem s Petrem Břízou, že je to tak stejné, jak má Sparta.

Jsou pro vás padesáté narozeniny důvodem, abyste se ohlédl zpátky?
Kamarádi, co se mnou hrají tenis a golf, tak mi teď v Bavorsku říkali: Víš vůbec o tom, že budeš mít padesát roků? A když to spočítám, tak jsem toho zažil hodně, ale cítím se maximálně na pětatřicet, protože člověk je celý život v kontaktu s mladými lidmi. Už když jsem hrál v Brně, tak jsem pak byl s Jirkou Otoupalíkem nejstarší a byli tam mladí hráči, jako byl Robert Kron, Sršeň a další. A člověk s nimi dělá stejné ptákoviny, jako když byl mladý. A to stejné bylo i v Krefeldu, kde jsem hrál skoro do třiačtyřiceti. Necítím se na padesát, ale to číslo tam je (smích). Ale člověk je starý, jak se cítí.

Kdybyste dovolil, tak tady mám právě několik ohlédnutí. To první je za dětstvím v Přísnoticích.
Přísnotice, to byl pro mě základ hokeje. Jako děti jsme tam měli dobrou partu. To byly dva silné ročníky 57 a 58. Takových deset až dvanáct kluků a my jsme spolu hráli fotbal, hokej, tenis, prostě všechny sporty, které jsme v televizi viděli. Chtěli jsme být jako Kodeš, Nepela a další. Dělali jsme všechno, i lehkou atletiku. A to byl základ toho, že jsem celý život nebyl zraněný. Mládí bylo krásné, jenom sport, sport a sport na čerstvém vzduchu v malé vesničce.

Další zastavení je debut v Kometě v osmnácti letech.
Ten zápas mám dodneška v hlavě. Gustav Bubník mi říká: Mladej, jdeš do branky na Spartě. Protože Vlado Dzurilla dva tři zápasy předtím chytal špatně. Tak jsem tam vlezl, mladý vyplašený kluk. Asi třetí minuta, dostal jsem gól. Pak byla penalta, jel Pavel Richter asi v osmé minutě, dal mi gól a já už jsem se díval na střídačku a říkal jsem si, prosím tě, vyhoď mě. Klepal jsem se jak sulc.

A nechal vás tam?
Nechal mě tam a my jsme nakonec vyhráli 5:2.

Jak vzpomínáte na roky s Kometou? Fanoušci vás milovali, na druhé straně jste hrávali o záchranu a v roce 1988 dokonce sestoupili.
Poprvé Brno sestoupilo, když jsem byl na vojně, jinak jsme vždycky zachránili na poslední chvíli. To byla ta éra Havlíček, Nekola, Číhal, Mráz. Jen rok jsem si zachytal ve druhé lize. A dokonce jsem se dostal do nároďáku. A ten sestup přišel, když jsme hráli s Popradem na pět zápasů. Roky v Kometě byly nádherné, protože jsme měli výbornou partu. A tím, že jsme se skoro každý rok zachraňovali a rozhodovaly poslední dva tři zápasy, jestli se to povede, tak jsme měli věčně nacpanou halu. A vždycky jsme říkali, že je lepší se zachránit, než být mistrem.

Vy byste prý tehdy třeba nevyměnil Brno za Jihlavu, která brala medaile v 80. letech pravidelně, protože Králík, který tam byl, si moc nezachytal.
Přesně tak. Já jsem byl gólman, který říkal, že když chytá za dobrým mančaftem, nemá žádnou legraci z hokeje. Já jsem měl padesát zásahů a dostal jsem tři góly a to je lepší, než tam stát, mít patnáct zásahů a nedostat žádný.

Vy jste toho odehrál poměrně dost i v reprezentaci. Je nějaká akce, která se vám do paměti vryla výrazně?
Kanadský pohár v roce 1981. Tam jsem kromě jediného zápasu, kde měl Jirka Králík střídal proti Americe, dělal jedničku. S Kanadou jsem byl vyhlášený jako nejlepší hráč, Jirka Dudáček dával dva góly, hráli jsme 4:4. To byl největší turnaj mé kariéry. A vzpomínám, jak jsme tam vlezli na led proti Kanadě a měli nástup, jak je třeba teď v Německu, zahajovací šestka. A oni ohlásili moje jméno „Karl Leng“, tak se mi rozklepala kolena. Říkal jsem si, jestli já do té branky vůbec dojedu, přeci jenom Kanada v té době… Díval jsem se na ně dřív v televizi s Rusákama, to byla atmosféra, to musí člověk zažít. A najednou jsem na tom ledě stál já.

Do Německa jste odešel v roce 1989, dokonce den před revolucí 16. listopadu. To bylo hodně kuriózní. Jak k tomu došlo?
Dva roky předtím prohlásili, že hráči, kteří mají víc než třicet roků a mají medaili z mistrovství světa, tak můžou jít ven. A nabídka mi přišla od Jardy Jiříka, který trénoval Stuttgart a chyběl jim gólman. Tak jsem sedl do auta a jeli jsme tam spolu. Odehrál jsem jeden zápas a ráno jsem se probudil a Jarda mi volá: kamaráde, spadla závora. A já mu říkám, to snad není pravda.

To byl asi velký šok, že?
No to byl hodně velký šok, protože já jsem často přemýšlel, že tam zůstanu už dřív. Protože přímo na Kanadském poháru mi nabídl Winnipeg Jets, abych za ně chytal. Jenže my jsme byli tak hloupí, že jsme se zeptali našich pantátů v nároďáku, jestli bych tam nemohl zůstat, že jsem dostal nabídku. Tak mi ten večer hned sebrali pas.

Jak dlouho jste bez něj byl?
No zase mi ho hned vrátili, ale začali mě hlídat. Ale pak jsem se bavil s kamarádem a ten mi říkal: Uvědom si, co děláš, protože v tom momentě tvůj brácha, tví rodiče budou stíhaní strašným stylem. A já byl kluk z vesnice, cítění k rodině mám velké a tohle jsem jí nemohl udělat.

Když jste tedy byl najednou v Německu a padly ostnaté dráty, přemýšlel jste o tom, jak je fajn, že můžete být v zahraničí a nemusel jste emigrovat?
To určitě. Byly časy, kdy jsme toho měli plné zuby a chtěli jsme jít pryč, ale já jsem to nedokázal. Navíc jsme si tehdy jako sportovci nebo umělci nežili za komunistů špatně. Na řízky jsme nemuseli čekat, vždycky jsme ho dostali u řezníka zezadu a bez špeku (úsměv). Ale říkal jsem si, že kdybych tam třeba tehdy zůstal, mohl jsem hrát NHL. Ale člověk neví.

. Kdo je Karel Lang

Narodil se 9. června 1958 v Přísnoticích.

V sezoně 1976/77 poprvé nastoupil za Zetor Brno a "Kometě" byl věrný až do roku 1989 s výjimkou vojny v Trenčíně.

Pak odešel do Německa, kde chytal za Stuttgart a především Krefeld, který ho uvedl do klubové síně slávy. Od ledna 2006 trénoval v Duisburgu gólmany, od letošního ledna se stal hlavním trenérem. Žije v Duisburgu se svou druhou manželkou Petrou, jeho syn chytá za první mužstvo Duisburgu, pětiletá dcera hraje tenis.

Lang odchytal v Kometě 383 utkání, za reprezentaci pak 42 zápasů. Zúčastnil se olympiády v Lake Placid a Kanadského poháru v roce 1981a také tří mistrovství světa. Pro své výlety z branky mu někteří přezdívali "tulák", v Německu ho přezdívali "Hexer", tedy kouzelník.

V bundeslize drží rekord nejstaršího hráče, protože v 48 letech nastoupil na necelou minutu do branky Duisburgu.

A v Německu, hlavně v Krefeldu, jste začal druhý hokejový život. Opět jste se stal oblíbencem fanoušků, klub vás uvedl do síně slávy. Čekal jste vůbec ve 32 letech, že se něčeho takového můžete dožít?
Nečekal. Já jsem si říkal, dojedu tam, budu chytat dva tři roky, vydělám si pár korunek a budu přemýšlet, co budu dělat doma. Ve Stuttgartu jsme se motali kolem pátého šestého místa, ale chyběly peníze, až to tam zhaslo. Pak se ozval Krefeld. Já jsem byl šťastný, že jsem odešel, protože tehdy jsem byl v rozvodu s první manželkou. Takže ona tam zůstala a já jsem byl rád, že jsem mohl zmiznout jinam. Krefeld hrál tehdy druhou ligu, ani jsem nevěděl, kde hrají, ale já jsem chtěl prostě pryč. Letěli jsme na zápas Düsseldorfu s Krefeldem, že aw podívám. A oni prohráli 1:7. Říkal jsem si, kamaráde, co je to vůbec za mančaft, kam jsem to vůbec šel. Ptal jsem se, jak jsou na tom v tabulce. Říkal jsem si, že oni asi první a Krefeld třeba pátý. Oni mi říkají, že Krefeld je poslední a Düsseldorf předposlední. Si říkám ou. Ale koupili mě a ještě jednoho Kanaďana a dokázali jsme během čtyř měsíců kromě dvou zápasů všechny vyhrát a postoupili jsme. To byl úspěch, byla tam taky vynikající parta.

Jak vypadal první zápas v Krefeldu?
To jsme jeli do Iserlohnu. Tak jsem se na ně ptal: No, oni jsou první, neprohráli ani jeden zápas. Tak si říkám, no perfektní. A vyhráli jsme tam 4:1.

Ale tam už se vám kolena asi neklepala, že?
To ne. Když jsem šel do Německa, tak jsem měl z české ligy strašně navrch. Česká liga byla o hodně kvalitnější. A v Německu to bylo mnohem pomalejší, takže jsem se na ledě bavil.

Jakým způsobem?
Já jsem dělal pro fanoušky strašné show. A to bylo jednoduché. Třeba na mě jel hráč sám, tak jsem se postavil doprava, šel jsem níž a nechal jsem mu místo nahoře, aby to střílel na lapačku. A rukou jsem tam pak samozřejmě byl a oni si říkali, jak on to může chytnout. Ale už jsem byl starší a zkušenější. V první lize už to pak bylo těžší, ale pak jsem byl po každém zápase míň a míň unavený, protože už jsem věděl, co ten hráč udělá. Už jsem tam nemusel lítat, jako když jsem byl mladý. Zprava doleva, nahoru dolů. Proto jsem mohl hrát tak dlouho a nikdy jsem nebyl zraněný.

Vás lidé milovali v Brně i v Krefeldu. Co pro vás fanoušek znamenal?
To je jak v cirkuse nebo divadle. On si zaplatí a chce vidět kvalitu, chce se bavit. A když mu jako hráč nabídnu zábavu, tak přijde znovu. Jako dobrý herec nebo zpěvák. Tím pádem na mě chodili, protože jsem tam dělal věci, které člověk nevidí. Tak jsem jim předváděl i divadlo.

Na seznamu tady mám poslední ohlédnutí. Ve 48 letech jste naskočil do branky Duisburgu na necelou minutu a vytvořil rekord bundesligy. Jak k tomu došlo? To vás někdo vyhecoval?
O tom přemýšlel prezident našeho klubu. Jsem mu říkal, to víš, že jo, já tam vlezu. A ta situace se tak vyhrotila, že to bylo tak, jak si prezident představoval. V tu chvíli o nic nešlo a já jsem si říkal, že do té branky musím vlézt. Říkal jsem, že když to bude 5:0 pro soupeře nebo pro nás, tak na deset minut, když to bude 3:1 nebo to bude vyrovnané, tak tam nepolezu vůbec nebo uvidíme. Celý zápas jsme hráli 0:0. Pak dal soupeř asi v 56. minutě na 1:0 a pak dali ještě do prázdné branky a pak jsem si říkal, teď tam můžu vlézt. A stoprocentní úspěšnost, žádný gól, žádná střela. Ideální rekord, trénoval jsem předtím asi třikrát. Ale zdálo se mi to trochu jako urážka pro hráče, kteří opravdu do 45 let hráli, drží rekord a pak tam někdo vleze v 48 letech a už tu kvalitu asi nemá. Ale kolik lidí z Krefeldu se nahlásilo, aby mě ještě viděli. Hala byla skoro plná a polovička lidí byla právě z Krefeldu.

Teď otočíme. Jaké máte další cíle. Ať už životní nebo hokejové?
Tak hokejové. Od 1. ledna jsem naskočil jako hlavní trenér Duisburgu, že to budu dělat do konce sezony a pak nakoupíme nějakého jiného trenéra. Pro mě to nebyl problém. Jenže v tom momentě jsem to začal dělat podle svých představ, chtěl jsem, aby kluci hráli tak a tak a oni to splnili a začali jsme pravidelně dělat body. Jak veverka sbírá oříšky. Takže přišel prezident a řekl, že to jinak nejde, že to budu dělat dál. Tak jsem řekl, že dobře, začalo mě to hrozně bavit, i když jsem chtěl dělat trenéra gólmanů. Uvidíme.

Takže chcete Dusiburg vytáhnout nejvýš, co to půjde?
Nejlepší by bylo, kdybychom hráli okolo 10. místa a diváci přišli. Loni bylo dobré, že už nás začaly ostatní mančafty akceptovat, už jsem v novinách četl, že si na nás musejí dávat pozor. Takže další cíl je, aby před námi měli soupeři respekt a hráli jsme o play-off.

A ty životní cíle?
Tak ty jsou vztažené na děti. Lukáš ten už chytá u mě v Duisburgu, ten má víc talentu, než jsem měl já. Má „ánung“ o tom, jak chytat a je to i dříč. Byl bych rád, kdyby to žezlo převzal. Dělá mi radost. Někdy je teda až moc rychlý v brance, rád dělá taky nějaké show. Ale já jsem ho dělal, jen když jsem věděl, že můžu. On ho dělá a pak si uvědomí, že nemusel a dostal hloupý gól. Ale to všechno přijde. A teď mám dcerušku z druhého manželství, ta má pět roků, hraje tenis, protože manželka byla velmi dobrá tenistka a já s ním chodím na tréninky, když to jde.

Určitě kromě syna sledujete i ostatní gólmany. Jsou dnes horší nebo lepší, nebo pořád platí pravidlo "všechno se dá chytit, všechno se dá pustit"?
To zůstane, oboje jsem zažil tak často. Člověk to pořád vidí i na mistrovství světa. Kolikrát dostanou špičkoví gólmani gól a fanoušek si říká, že by to chytil do čepice. A pak tam chytne ze tří metrů příklep a říká si, že to přece nemůže chytit. Ten gólman ví, co dělá a dělá to perfektně. Ale pak třeba na moment poleví koncentrace a pustí gól od červené čáry. To se mi taky stalo. Dneska jsou gólmani vyšší a každý musí ovládat při té rychlosti styl s „butterflyem“. Materiál je daleko dál, trénovanost je dál. Když tehdy Rusáci nebo Kanaďani udělali bububu, tak si hráč udělal do gatí. Dneska už není rozdíl, všichni jsou perfektně připravení.

Všiml jste si, že by se vám třeba nějaký gólman podobal? Navíc jsem si přečetl, že se vám pro vaše výjezdy z branky říkalo tulák.
(smích) Možná to byl dřív Pavel Nešťák mladší, pak hrával dlouho v Rakousku. Já jsem pro něj byl idol, on po mně opakoval všechno. Tak jsem se jednou díval na rakouskou ligu a říkal jsem si, co to je? Vždyť tam stojím já. A pak po zápase si sundal masku otočil se a vidím: Nešťák. On mě okopíroval do posledního detailu. A měl v Rakousku obrovský úspěch a byl oblíbený. Dneska nevím. To už jsou gólmani buď moc klidní, nebo až moc splašení. Hašan měl zase svůj styl, který se nedá opakovat.

Jak sledujete výsledky Komety, která šla za poslední čtyři roky výrazně nahoru? Vnímáte to?
No jistě. Sice už tam neznám nikoho, ale motali se tam trenéři, mí spoluhráči. Ať už to byl Jirka Otoupalík, Luboš Oslizlo, Ota Železný nebo Karel Nekola. Člověk se na to dívá, na internetu sleduje. Každé ráno, když se probudím, jdu dolů, dám si kafíčko a podívám se na hokejové stránky Německa, pak hokej.cz. Přečtu nejdřív mezinárodní, pak české zprávy, pak druhou ligu a hodně pozoruju bývalé spoluhráče, co trénují. Volám si často s Petrem Břízou, Jirkou Otoupalíkem s Pepou Řezníčkem. S tím jsme zažili strašně moc legrace v béčku nároďáku. Jsem mu říkal: Pepíku, co tam ještě děláš? On je skoro pořád lepší, to je neuvěřitelné. Taky s Vláďou Růžičkou jsem si volal a gratuloval mu k vítězství.

Ještě se vrátím ke Kometě. Věříte, že se probojuje do extraligy, že se vrátí ty slavnější časy?
Já si to strašně přeju. Sleduju, kolik diváků mají a oni chtějí kvalitní hokej a přijdou na něj. Nahoře se musí zamyslet a dát tomu správnou linii. Ne že se to tam mění jak každý rok. A divákům musí nabídnout dobrý hokej. A extraligu by si zasloužili, protože Brno bylo vždycky hokejové město. Každý rok si říkám, že to zvládnou.

Kometa hraje v Rondu, v Německu už se hraje v moderních arénách. Jak podle vás fanoušek vnímá kvalitu prostředí?
Tady když byla první rok nová hala, tak ji všichni chtěli vidět, ale pak šly návštěvy dolů. A začaly se dělat show podle Amerikánů, velká zábava. Takže se zas nějací diváci vrátili, patří to už k hokeji. Ale atmosféra zas trochu chybí.

Jak byste porovnal německou ligu s českou?
To, že se hraje v Česku s málo cizinci, je dobré pro národní mužstvo a pro mladé kluky. Ale ti nejlepší odchází do Ruska za prachama, od 18 jsou mnozí v Kanadě, tak liga ztrácí atraktivitu. Kdyby bylo povoleno víc cizinců, tak by to byla míchanina s různými styly a byl by to zajímavější hokej. Pořád hrajeme náš krásný český hokej, ale dá se na to pořádně dívat, až když se hraje play-off. To už se hraje pořádný mezinárodní hokej. Viděl jsem pár zápasů v základní části, kdy lepší soupeř čekal, že si soupeře vybaguje a hotovo. A to diváka nebaví. On chce vidět to co v play-off. Líbily se mi Karlovy Vary, chodili do těla, plné nasazení, poziční hra.

V Česku se v posledních letech kritizuje práce s mládeží. Jak to funguje v Německu?
V Německu to funguje dobře jen v Berlíně, v Manheimu a teď s tím začal Düsseldorf. Oni mají takové malé internáty, udělali mančaft kluků, který hraje třetí nejvyšší ligu. A každý rok se minimálně dva mladí dostanou v Berlíně do prvního mančaftu. Ale musí na to mít finančně. Tady je povinnost, že do každého zápasu musíme nasadit 4-5 hráčů pod 25 let. Ale problém je s tím, že některé mančafty mají tři řady a ti mladí ve čtvrté hrají třeba jen třetinu a když jde do tuhého, tak vůbec. Pořád to ještě není ono.

Jak trávíte období po sezoně?
Skoro měsíc jsme seděli v kanceláři a dávali dohromady kádr. Pak jsme dělali testy ve spolupráci s kolínskou sportovní univerzitou, hráče poslali na dovolenou a 15. července se vrátí. A na testu musí být připravení minimálně stejně, jak odcházeli. Když bude mít o tři kila víc a bude mít špatné testy, tak si může sbalit smlouvu a jít. Problém je v tom, že momentálně v Duisburgu trénuje jen šest kluků. Mají kondičního trenéra a ten s nimi je denně. Další jsou Kanaďani, Rusové, Švédové, jeden je z Norska. Ti mají individuální plány. Nemůžeme trénovat pohromadě, protože je to finančně náročné a hráči by museli mít dvanáctiměsíční smlouvy. Navíc by nikdo nedostal žádného Kanaďana 10. června sem na přípravu, to by šel jinam.

Na červenec už plánujete zase léto v Přísnoticích? Jezdíte sem pořád?
Jezdím tam každý rok na Velikonoce. A kvůli té oslavě narozenin jsem sem pozval rodinu a známé sem a přijedu tam jen na tři dny. Jinak tam jezdím každý rok tak na čtrnáct dní. Letos to výjimečně vynechám.

Herec Miloš Kopecký říkával, že když se po padesátce ráno probudíte a nic vás nebolí, tak přemýšlíte, jestli ještě žijete. Jak na tom budete vy?
Mě nebolí nic.

Takže vlastně se cítíte na tu pětatřicítku, jak jste říkal?
Tak. Tenhle rok jsem musel v tenisovém klubu přejít do kategorie padesátníků. A říkal jsem si, to bude těžké, tam už hrají kvalitní tenisti. Ale když prohraju první set, tak vyhraju vždycky druhý, protože začnu běhat. Oni mají sice lepší ruku, ale nemají tu kondici. A mě to strašně baví, když vidím, že tu kondici pořád mám. Si pamatuju, že když jsem přišel do Trenčína, vážil jsem 69 kilo a trenér říká, to nejde, každé ráno dostaneš litr mlíka. Tak mi tam dávali pořádně pít a jíst. Tak jsem přibral na 76 kilo a to mám dodnes.

Takže ideální?
Jo, i když pivečko a knedlíky mi pořád chutnají.

A pivo jaké?
Jsem zvyklý na německé, ale jeden kšeft patří jednomu Polákovi, ten tady má Zywiec, taky plzeňské, budějovické se dá koupit všude. A má tam taky kozla i staropramen. Takže když dostanu chuť...

Říkal jste i knedlíky, přitom vaše žena je Němka. Jak to zvládá?
Moje maminka ji naučila je dělat. A když jedeme k nám domů, tak řeknu mamce, ať nakoupí vepřové maso, zavaří do sklenic, já jihc pak 50 naložím do auta. Manželka se naučila i to skladokyselé zelí. Takže to máme doma nachystané. Pár kluků jsem pozval, ať ochutnají pořádné české jídlo. Si mlaskali, že to prý není možné. A ještě mě Gunter Bittengl naučil pít becherovku. Já jsem ji v životě nepil. A on mi říká, dej ji do mrazáku, to je jak olej a jedna dvě po jídle a za hodinu křičíš, že máš hlad. Tak jsem to vyzkoušel a už ji mám pořád doma. A v tom našem klubu se teď taky nepije nic jiného než becherovka (smích). Ale říkal jsem jim, pánové, dvě tři čtyři malé, víc ne. Protože někteří si myslí, že je to voda a pak jim je špatně.

A na kurtu jste pořád stejný bavič, jako jste býval na ledě?
No jo. To je stopball, lob, topspin. Já jsem, jak se česky říká, vychcaný. Oni to bouchají a já, když vidím, že mu jde dobře forhend, tam mu to hraju na bekend. Pak to jednou dostane na forhend a než to doběhne, už tam má stopball (smích). To je ta česká mentalita ve sportu, přečurat druhého.





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze