Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Gretzky mě štval, nechtěl jít na pivo, vzpomíná Liba na legendu

V DRESU DUKLY. Za Jihlavu nastupoval Igor Liba (vpravo) dvě sezony v jednom útoku s Ondřejem Weissmannem (vlevo) a Rostislavem Vlachem. | foto: Repro: Půl století legendy

9 2015
Jeden ze dvou přípravných zápasů mezi českými a slovenskými hokejisty, které se hrají ve čtvrtek a v pátek v Jihlavě, uvidí také bývalý skvělý útočník místní Dukly Igor Liba.

Košice dělaly všechno možné, aby jeho odchod na vojnu co nejvíc oddálily, jenže vyhnout se úplně zelenému stejnokroji bylo v té době skoro nemožné. A tak se u odvodové komise hlásil v roce 1982 i hokejový útočník Igor Liba.

V dresu národního týmu odehrál Igor Liba přes 200 utkání.

„Bylo mi jednadvacet a vyžádala si mě Jihlava, protože už jsem v té době byl reprezentant,“ vzpomíná rodák z Prešova, který letos v listopadu oslaví 55. narozeniny. „Co si pamatuju, tak to bylo tak, že jeden rok si jako první vybírala Jihlava a druhý Trenčín,“ vybavuje si.

Z logistického pohledu by pro vás tehdy byla asi lepší trenčínská Dukla, nebo ne?
V jednadvaceti, kdy jste svobodný, nepřemýšlíte o tom, jestli budete blíž domovu, nebo dál, je vám to jedno. Klidně bych šel na konec světa. Já chtěl hrát hlavně dobrý hokej.

Co se vám tedy vybaví, když se řekne Jihlava?
Moje první tituly mistra republiky, perfektní parta a dva krásné roky, které mi v hokejové kariéře strašně moc daly. Hrával jsem v útoku s Rosťou Vlachem a Ondrou Weissmannem a bylo to super.

Igor Liba

*Narodil se 4. listopadu 1960.

*V Jihlavě působil v letech 1982 až 1984, s bilancí 84 zápasů 74 bodů (41+33).

* Dvojnásobný medailista z olympijských her: stříbro ze Sarajeva 1984 a bronz z Albertville 1992 a pětinásobný z mistrovství světa: zlato 1985, 2x stříbro 1982 a 1983 a 2x bronz 1987 a 1992.

* Dukle v letech 1982 a 1983 pomohl ke dvěma mistrovským titulům, další dvě ligová prvenství vybojoval v letech 1986 a 1988 s Košicemi.

Zajímavost
Jednu sezonu strávil také v prestižní kanadskoamerické NHL, v ročníku 1988 – 1989 oblékal dres New York Rangers (2+7 v 10 zápasech) a Los Angeles Kings (5+13 v 29 utkáních), kde působil společně s nejlepším hokejistou všech dob Kanaďanem Waynem Gretzkym.

Už jste zmínil, že jste do Jihlavy přišel jako reprezentant, přesto jste po tréninku sbíral puky a neměl žádná zvláštní privilegia...
Takových nás tam bylo. Tehdy byla v nároďáku většina kluků z Dukly Jihlava. Neměl jsem problém se sbíráním puků, ani s ničím jiným.

Byla v té době základní vojenská služba hokejisty jenom o hokeji, nebo jste si užili dostatečně i bojový výcvik?
První měsíc jsem strávil v Liberci v přijímači, takže jsem prošel vším. V Jihlavě nás potom dali do takového dvoupatrového rodinného domu, kde jsme měli vlastního kuchaře. Tam jsme si hráli na vojáky.

V jakém smyslu?
Občas z nás udělali „dévéťáky“ (dozorčí útvaru – pozn. red.), takže jsme se navzájem hlídali. (směje se)

A na vycházky jste vyráželi kam? Měl jste v Jihlavě nějaké oblíbené místo?
No jasně. Chodili jsme do hospody do „Dělňáku“. Pamatuju si to jako dnes, točili tam jedenáctku Ježka. V pátek se chystám do Jihlavy na zápas Česko – Slovensko, tak půjdeme s klukama oprášit vzpomínky. (usmívá se)

Po jak dlouhé době navštívíte Jihlavu?
Počkejte, musím to spočítat... No myslím, že naposledy jsem tam byl někdy v roce 1988, pak jsem odešel hrát do Ameriky. Takže teď přijedu po nějakých sedmadvaceti letech. Těším se, že zajdeme na pivo.

Kdo vám byl z tehdejšího týmu nejblíž?
Těžko vybírat jednotlivce. Jak už jsem říkal, byli jsme skvělá parta. Ale tak třeba s Jardou Benákem nebo s Gustou Žákem jsme toho hodně zažili. A pak přišli Klíma s Rosolem, s těmi byla taky sranda.

Vy jste na vojně získal nejen dva mistrovské tituly, ale v roce 1984 vám dali také Zlatou hokejku...
Proto taky na ty dva roky vojny nemůžu říct nic špatného. Jihlava mě v mojí kariéře nastartovala. Rok po vojně jsme v Praze získali titul mistra světa a pak se mi dařilo taky s Košicemi.

Sledoval jste Duklu i později? Z kdysi slavného klubu se postupem času stal pouze trvalý účastník druhé nejvyšší české soutěže...
Ano, sleduju ji dodnes. A je velká škoda, že se jí nedaří dostat zpátky do extraligy. Bohužel všechno je dneska o penězích.

Každopádně trenčínská Dukla zvládla přechod z vojenské minulosti mnohem lépe. Nejvyšší soutěž hraje pořád...
To je pravda, drží se. I když poslední roky se taky finančně dost trápí. Víte, v čem byl hlavní rozdíl? Jihlava neměla svoje odchovance, Trenčín ano. Jihlava žila z toho, kdo přišel na vojnu, kdežto v Trenčíně si hráče vychovávali. A další tam potom navíc zůstali i po vojně.

Vám Jihlava nenabízela, abyste zůstal?
Ne, oni věděli, že chci zpátky do Košic. Měl jsem tehdy nabídky ze Sparty i ze Slovanu Bratislava, ale všechny jsem odmítl.

Už jsme zmínili hráče, s nimiž jste v Dukle nastupoval, ale co trenéři? Jaké máte vzpomínky na Stanislava Neveselého a Jaroslava Holíka?
S Jardou to byly krásné roky. Párkrát jsme sice po sobě vyskočili, protože on byl vždycky hrozný bouřlivák. Ale jinak super chlap. A pan Neveselý taky. Doufám, že se s oběma v pátek v Jihlavě potkám a zavzpomínáme. I když jsem slyšel, že Jarda na tom není zdravotně moc dobře. Nicméně věřím, že to zvládne, vždycky to byl ohromný bojovník a tvrďák.

Vzal jste si od obou trenérů něco, co teď učíte svoje svěřence v hokejové akademii, která nese vaše jméno?
To víte, že ano. Je pravda, že dnešní doba je jiná, o moderních trénincích, ovšem já se snažím do nich vkládat i staré věci. Krása hokeje zaniká, dnes jsou zápasy hodně bojovné. Proto se snažím učit kluky zase spíš tu techniku.

A daří se vám to?
Já myslím, že ano. Akademii máme tři roky a pracujeme se zhruba 160 dětmi. Hlavně z vesnic, protože dřív to tak bylo, že nejlepší hokejisti pocházeli z venkova. A proto doufám, že za pár let se budeme moct pochlubit, že z Hokejové akademie Igora Liby vzešel super hráč.

Pracujete s dětmi každý den?
Ano, trénují u nás po škole. Teď třeba máme led až do konce dubna, pak jim dáme chvilku volno a v létě začneme nanovo. Učíme je hlavně obratnost, protože moc dobře víme, jak teď na školách vypadá tělocvik.

Hokej vás provází celý život, umíte si od něj vůbec odpočinout?
Umím. Ale je pravda, že po dvou až třech dnech bez něj už jsem trochu nesvůj. (směje se)

Zatím jsme ještě neprobrali vaše působení v NHL, kde jste hrál za New York Rangers a Los Angeles Kings. Jak na tuhle etapu vzpomínáte?
Tehdy byla NHL jiná. V každém klubu hráli maximálně tři Evropani. Mně se dařilo, chtěli mě i na další sezonu, ale já se rozhodl pro návrat do Evropy. Už bych se k tomu ale nechtěl vracet. Za chyby se platí.

Mám tomu rozumět tak, že dnes byste se rozhodoval jinak?
Ano. Ale takový už je život, člověk prostě dělá chyby. Zase na druhou stranu – jaký by to byl život bez chyb? Nuda.

V Los Angeles jste hrál po boku slavného Waynea Gretzkyho, dokonce jste s ním prý bydel při venkovních zápasech na hotelu na jednom pokoji. Co o něm můžete říct?
Víte, já ho litoval. On měl totiž naprogramovaný úplně každý den. Ráno vstal a přesně věděl, kde a v kolik má na jaké akci být. Po zápase s námi nevycházel stejným vchodem, musel jít jinudy s bodyguardy, aby lidi nešíleli. Prostě nalinkovaný život.

A když jste pak byli sami na jednom pokoji, o čem jste spolu mluvili?
On moc nemluvil. Každopádně mě na něm nejvíc štvalo, že nechodil na pivo. Vždycky jsem musel jít sám. (směje se)

Vy jste odešel v roce 1988 do NHL legálně, ovšem většina hráčů před vámi volila emigraci. O takovém kroku jste nikdy neuvažoval?
Ne. Sice za mnou na každém turnaji či mistrovství světa chodili agenti a nabízeli a slibovali, ale já prostě emigrovat nechtěl. Na všechny nabídky jsem vždycky říkal ne.

 Pojďme se ještě na chvilku věnovat současnosti. Vy, který jste sbíral reprezentační úspěchy jako člen československé reprezentace, se do Jihlavy přijedete podívat na zápas mezi Českem a Slovenskem. Nemáte z toho trochu divný pocit?
Souhlasím, je to divné. Ale asi už jenom pro nás starší. Dnešní kluci to tak nevnímají. Škoda, kdybychom dali dohromady to nejlepší z obou našich zemí, máme jeden skvělý světový tým.

Letošní mistrovství světa hostí Česko. Věříte, že má slovenská reprezentace na medaili?
Uvidíme. Bude to těžké. My nemáme tolik kvalitních hokejistů. Ale je to turnaj, a ten je každý jiný. Já věřím tomu, že v Ostravě budeme mít zase domácí kulisu. Podobnou, jako jsem tam zažil v roce 2004. No a pak by bylo nejlepší finále Česko – Slovensko. Samozřejmě s tím, že by vyhráli Slováci. (usmívá se)



Témata: Vysočina




Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze