Jinými slovy, vtip nebyl jen v těch nápisech, ale i ve formě, jak se k hokejistům dostávaly. A jak vůbec trenéra napadlo kupovat knížku a lepit nějaké nápisy po zdech? "Ani nevím, asi nějaká intuice..."
Asistent plzeňského kouče Marka Sýkory a od středy už rovnocenný partner Jaroslava Holíka u juniorského národního týmu není zvláštní jenom těmi Murphyho zákony. Už když vstoupíte do jeho kanceláře na plzeňském stadionu, je hned zřejmé, že tady pracuje hokejový fanatik.
Na policích stojí desítky vzorně vyrovnaných a nadepsaných statistik, popis letní přípravy, přípravy tréninků, testy hráčů. Trenér vytahuje jednu složku a vysvětluje: "Já si hráče testuju dvakrát za rok a potom srovnávám výsledky. Podívejte, tady mám ještě Jardu Špačka!" vzpomíná na současného hráče Floridy v NHL. Ze záznamů lze vyčíst spousty údajů, třeba výšku, váhu, procento tuku, svalový obvod paže, spotřebu kyslíku nebo index únavy.
Na stole stojí moderní počítač, Rulík ho zapíná a vášnivě předvádí program, který s kamarádem programátorem sám vymyslel. Umí spočítat statistiky celého kola a vedení extraligy uvažuje, že program zavede na všechny stadiony. Jiný program zase dovede zaznamenat tréninkové cvičení. Rulík zkušenou rukou předvádí, jak se maluje jízda popředu, pozadu nebo jak se zanese střela.
Vypadá jako hokejista v nejlepším věku. Ale není. Ačkoli je mu teprve čtyřiatřicet, už patnáct let trénuje. V devatenácti ho totiž tvrdě zasáhla revmatická nemoc, kvůli které musel skončit s hokejem. Začal trénovat a přes přípravku, žáky a dorost se vypracoval až k mužům.
Od samého začátku přistupoval k profesi jinak než ostatní. Koupil si knížky a studoval podstatu těla, zajímal ho způsoby stravy a sledoval, jak přibrat sílu, ale neztloustnout. Začal bořit léta zaběhnuté stereotypy. Jak je zřejmé z příhody z Murphyho zákonem, zaujala ho psychlogie. "Celý náš úspěch na dvacítkách byl postaven na psychologii, na ničem jiném." Už na soustředění oznámil hráčům, že budou myslet na hokej čtyřiadvacet hodin denně, protože nestačí jen trénovat. Pak vytvořil takzvanou pyramidu úspěchu. Všichni hráči museli napsat pět bodů, jak se k úspěchu dobrat.
"Z anonymních odpovědí jsme sestavili pyramidu, dole jako základ byly takové věci jako obětavost, parta, disciplina a jako poslední, na vrcholu, vítězství." Když to dořekne, vezme si k ruce diplomatku a vytáhne potrhaný papírek.
Je to odpověď brankáře Zdeňka Šmída na otázku: Na jakou roli v týmu se cítíte? Na papíře stojí: "Podávat takové výkony, abych byl pro tým oporou v každé chvíli, a tak abychom po posledním zápase měli zlato kolem krku!" Rulíka ještě dnes ten text dojímá: "Uvědomte si, že to psal před mistrovstvím! Když si to teď čtu, jde mi mráz po zádech."
Asistent plzeňského kouče Marka Sýkory a od středy už rovnocenný partner Jaroslava Holíka u juniorského národního týmu není zvláštní jenom těmi Murphyho zákony. Už když vstoupíte do jeho kanceláře na plzeňském stadionu, je hned zřejmé, že tady pracuje hokejový fanatik.
Na policích stojí desítky vzorně vyrovnaných a nadepsaných statistik, popis letní přípravy, přípravy tréninků, testy hráčů. Trenér vytahuje jednu složku a vysvětluje: "Já si hráče testuju dvakrát za rok a potom srovnávám výsledky. Podívejte, tady mám ještě Jardu Špačka!" vzpomíná na současného hráče Floridy v NHL. Ze záznamů lze vyčíst spousty údajů, třeba výšku, váhu, procento tuku, svalový obvod paže, spotřebu kyslíku nebo index únavy.
Na stole stojí moderní počítač, Rulík ho zapíná a vášnivě předvádí program, který s kamarádem programátorem sám vymyslel. Umí spočítat statistiky celého kola a vedení extraligy uvažuje, že program zavede na všechny stadiony. Jiný program zase dovede zaznamenat tréninkové cvičení. Rulík zkušenou rukou předvádí, jak se maluje jízda popředu, pozadu nebo jak se zanese střela.
Vypadá jako hokejista v nejlepším věku. Ale není. Ačkoli je mu teprve čtyřiatřicet, už patnáct let trénuje. V devatenácti ho totiž tvrdě zasáhla revmatická nemoc, kvůli které musel skončit s hokejem. Začal trénovat a přes přípravku, žáky a dorost se vypracoval až k mužům.
Od samého začátku přistupoval k profesi jinak než ostatní. Koupil si knížky a studoval podstatu těla, zajímal ho způsoby stravy a sledoval, jak přibrat sílu, ale neztloustnout. Začal bořit léta zaběhnuté stereotypy. Jak je zřejmé z příhody z Murphyho zákonem, zaujala ho psychlogie. "Celý náš úspěch na dvacítkách byl postaven na psychologii, na ničem jiném." Už na soustředění oznámil hráčům, že budou myslet na hokej čtyřiadvacet hodin denně, protože nestačí jen trénovat. Pak vytvořil takzvanou pyramidu úspěchu. Všichni hráči museli napsat pět bodů, jak se k úspěchu dobrat.
"Z anonymních odpovědí jsme sestavili pyramidu, dole jako základ byly takové věci jako obětavost, parta, disciplina a jako poslední, na vrcholu, vítězství." Když to dořekne, vezme si k ruce diplomatku a vytáhne potrhaný papírek.
Je to odpověď brankáře Zdeňka Šmída na otázku: Na jakou roli v týmu se cítíte? Na papíře stojí: "Podávat takové výkony, abych byl pro tým oporou v každé chvíli, a tak abychom po posledním zápase měli zlato kolem krku!" Rulíka ještě dnes ten text dojímá: "Uvědomte si, že to psal před mistrovstvím! Když si to teď čtu, jde mi mráz po zádech."
