Na smuteční rozloučení v Praze i na pohřeb v Litvínově přišla v srpnu 2004 procesí lidí. Zdrcená Hlinková pak muži zařídila pomníček na zahradě domu na kraji Litvínova, kde spolu žili. "Jsme si pořád nablízku," vysvětlovala.
Leckdo ji kritizoval: "Chce ho po smrti mít jen pro sebe! Kam se Ivanovi má jít poklonit obyčejný člověk?" Hlinkův syn z prvního manželství, který s nevlastní matkou nikdy nevycházel dobře, si na ni stěžoval i přes média.
Řada trenérových přátel však jeho hrob po domluvě s Hlinkovou navštěvovala. "Stavil jsem se, zapálil svíčku a vzpomněl si na ten jeho úsměv," popisoval litvínovský kapitán Robert Reichel.
Hlinková však už dlouho zvažovala jiné řešení: "Když jsem se dostala z prvotního šoku, začala jsem pro Ivana hledat nějaké opravdu důstojné místo. Nakonec se mi to loni na podzim podařilo na Olšanech, ale lehké to nebylo."
Když na hřbitov vstoupíte vchodem u stanice metra Želivského a chvíli půjdete z kopce, Hlinkův hrob brzy najdete. Na náhrobním kameni je vytesán i jeho podpis.
