Vážně?
Už mu s tím lezeme na nervy, má toho dost. Ale tak dvacetkrát za sezonu za ním přijdu.
A co naopak on za vámi?
Nechodí, ale já vím, že na to má lidi. Když potřebuje podepsat kabinu, tak vždycky vyšle někoho jiného. Taky s tím "kšeftuje“.
Co vaši kamarádi, hodně z vás tahají informace o něm?
Jasně. Každej se ptá. Hlavně když v bulváru vyjde nějaká kachna, že se třeba oženil. To se musí hned prověřit, takže mu zavolám a hned se vyptávám, proč nás nepozval a co chce za svatební dar. Jen se směje.
A máte vymyšleno, co mu dáte někdy ke svatbě?
Ještě ne. Takovému člověku se těžko něco dává. Ale on je hrozně skromný. Nepotrpí si na nějaké věci, které by byly moc na očích. Nepotřebuje na sebe upozorňovat.
Tak jinak – co od vás dostal letos k narozeninám?
On je má v létě, ne? My jsme je totiž snad nikdy neslavili.
Ne? Přitom je má v únoru.
Možná šetří. (smích) Ale ne, myslím, že byla nějaká večeře.
Jak vlastně prožíval pro něj podivnou sezonu? V základní části se trápil a pak odehrál skvělé play-off.
Byl lehce zklamaný, že mu to nešlo, protože byl zvyklý na jiný gólový i bodový standard. Ale je profesionál, takže v kabině nenadával, aby tam ukázal, jak je nešťastný a jak mu to nejde. Naopak na něm bylo vidět, jak moc chce. Chodil do posilovny, dřel, aby se zlepšil.
Co myslíte, bude v Rangers hrát i příští rok?
Věřím, že ano.
Pojďme k vám: jak se přihodí, že se z hráče, o kterého před lety neměl Pittsburgh zájem, stane klíčový bek Rangers?
Je to skok. I pro mě. Člověk postupem času cítí větší zodpovědnost, na druhou stranu ví, že mu trenéři věří, že stojí za ním. Dostává větší prostor na ledě, chodí na přesilovky, a když vidí, že se mu daří, tak si začne víc věřit. Možná je to i tím, že jsem se dostal do Rangers, kde byli Češi a pohoda a já získal sebevědomí. Pak se to nabaluje.
Předloni jste měl dokonce nejvíc plusových bodů za účast při vstřelených brankách z celé NHL. Jaký je recept?
Musíte hrát za dobrými útočníky, kteří dávají góly, udrží puk a vy nemusíte tolik bránit. Mít dobrého brankáře a hlavně umět dobře vystřídat.
Takže skočit na led, když na něj jde Jágr...
Přesně. A když na nás náhodou jedou dva na jednoho, tak musíte rychle z ledu.
Pocházíte z Vlašimi. Jaké to je vyrůstat v klubu, který nepatří k těm vrcholovým?
V mnohém je to výhoda. Třeba nás na zápasy jezdilo jen deset, měl jsem dostatek prostoru si zahrát. Sice občas od těch silných dostanete nakládačku, ale baví vás to. A hlavně člověku pak zůstanou v paměti zápasy, které jsme s těmi silnějšími dokázali odehrát vyrovnaně, nebo je dokonce porazit. Na to se nezapomíná.
Pár let poté vás pak už draftoval klub z NHL, Pittsburgh. To byl asi velký sen, ne?
To jo. Po základce jsem šel do Jihlavy, kde jsem odehrál tři sezony, jednu i za tým mužů. Když mi bylo osmnáct, dostal jsem možnost hrát za juniorský nároďák na turnaji v Rusku. Skončili jsme sice poslední, ale mě si všimli, a tak mě agent, pan Henyš, zapsal na draft a vybral si mě Pittsburgh. Navíc si mě v jiném draftu vybral kanadský klub Swift Current Broncos v juniorské lize, a tak jsem odešel tam, kde jsem hrál dva roky.
Pak přišla pozvánka do kempu Pittsburghu. Na koho jste se tehdy těšil víc: na Jágra, nebo na Lemieuxe?
Těšil? Kdepak, já měl ohromný respekt. To jsou světoví hráči, hvězdy z NHL, a já teď najednou stál před nimi. Ale byli a jsou úplně v pohodě.
Vy jste začal za Penguins hrát v roce 1999, o rok později přišel klub trénovat Ivan Hlinka. Hodně se toho tehdy změnilo?
Pro mě nic. Pan Hlinka pro mě byl pan trenér. Všichni ho v Pittsburghu respektovali a věřili mu. Byl pořád takový nad věcí, zkoušel do toho vnášet pohodu. Je mi smutno, že už tady není.
Když byla výluka NHL, zamířil jste do Třince. Proč?
Myslím, že o mě nikdo neprojevil moc velký zájem. Já byl jihlavský obránce a kluby dávaly přednost svým hráčům, nikde nebylo moc místa. V Třinci jsem se tehdy domluvil. Po Novém roce mě poslali do Pardubic a my získali titul. Vypadá to, že rozhodnutí, která jsem zatím udělal, byla vždy ta nejlepší. Stejně jako jít po výluce v NHL do Rangers.
