Právě na téma politiky se občas pošťouchne s útočníkem Jaromírem Jágrem, nejslavnějším českým hokejistou a svým kamarádem, jenž pro změnu podporuje pravicovou ODS. "Jarda mi vždycky říká: Guma, proč ČSSD?" řehtá se Šlégr alias Guma; to je jeho přezdívka z dětství.
Byl jste na ledě od loňské rozlučky?
Přiznám se, byl. Na čtyři exhibiční zápasy jsem zajel do Ruska, tři měsíce zpátky. Ve třetím utkání mě zase chytla záda, takže jsem si jen potvrdil, že to už prostě nejde.
Chybí vám hokej?
Je to jedna fáze života, která skončila. Samozřejmě postrádám každodenní docházení do kabiny, ty vtípky. Zahrát si, vypotit se.
Patříte do prestižního Triple Gold Clubu hráčů, kteří vyhráli zároveň olympiádu, mistrovství světa a Stanleyův pohár. Mohl byste se cítit jako jeden z top obránců všech dob.
Já se tak nikdy cítit nebudu, protože to tak není. U nás v republice bylo hodně dobrých a lepších obránců, než jsem byl já. Já měl jen štěstí, že se mi povedlo získat všechny tři trofeje.
Byl jste jako kluk z Litvínova vykulený, když jste přišel do NHL?
A nejen já. Byli jsme mladí kluci kolem dvaceti let, neuměli jsme řeč. A vpluli jsme do života, který jsme neznali. Začátky byly všelijaké. Na druhou stranu člověk byl šťastný, že dostal šanci v NHL být. Je pro nás čest, že se nám povedlo odehrát těch zápasů dost.
Pamatujete si na první zápas v NHL? Hrál jste 6. listopadu 1992 proti Edmontonu.
Dostal jsem od Bernieho Nichollse obrovskou bombu loktem do krku, ležel jsem na ledě a nemohl dýchat. A jeho slova byla: Vidíš mladej, a jsi v NHL! Ale naběhl jsem si na ránu sám, chtěl jsem ho trefit.
A co první gól Royovi v prosinci stejného roku do sítě Montrealu?
No, on už v bráně nebyl, já ho dával do prázdné. Nahrával mi Petr Nedvěd, on tím udělal nějaký milník, asi 100 bodů – hádali jsme se, kdo si puk vezme. Nakonec já.
Stanley Cup jste vyhrál hodně šťastně. Berete to jako odměnu za celoživotní dřinu?
Někomu to vezme dvacet let, někomu se to ani nepovede. Já měl to štěstí, že mi stačil jediný zápas k tomu, abych ho získal. Odešel jsem z Atlanty, přestože mi nabízeli lukrativní smlouvu. Já měl ale vizi Stanley Cupu, věděl jsem o zájmu Colorada a Detroitu. Dopadlo to tak, že jsem přišel do Detroitu a nehrál. Byl to smutný příběh s odměnou na konci. Nešťastnou nebo šťastnou náhodou, že byl krajan Jirka Fischer suspendovaný za faul. Tenkrát trenér Scotty Bowman přišel, poplácal mě po rameni a říkal: Zítra hraješ! Je paráda, jak to dopadlo, nikdo mi to už neodpáře.
Loučení Roberta Reichla a Jiřího Šlégra
Finále jste mohl hrát už ve Vancouveru v roce 1994, ale nehrál. Proč?
Tenhle rok, to byl paradox. Měl jsem bodově nejúspěšnější sezonu ve Vancouveru, asi 38 bodů. Jenže před uzávěrkou přestupů se udělaly nějaké trejdy, přišli dva beci, Brown a Hadican. A mě odsunuli. Celou dobu jsem chodil jen trénovat. Až do finále, do sedmého zápasu. Kdybychom tehdy Stanleyův pohár vyhráli, měl bych ho – díky tomu, že jsem odehrál 78 zápasů v základní části. Akorát bych si to neužil v play-off.
S Detroitem, ač jste hrál až rozhodující zápas, jste měl dva plusové body. Takže váš podpis je cenný.
Po dvou měsících, co jsem nehrál, jsem ani nevěděl, kde jsem, na jakém stadionu. V hlavě mi bloudilo tolik věcí! Jen vím, že jsem si řekl, že musím hrát agresivně, do těla, rychle rozehrávat. Když se koukám na to video, lítám tam jako zběsilý. Důležité je, že jsem nedělal obrovské chyby a že jsem si prožil s mužstvem radost.
Která štace v NHL byla nejlepší?
Asi Pittsburgh. Bylo tam hodně Čechů a další Evropané, Kanaďané, sedli jsme si... Atmosféra fantastická, nejpříjemnější roky v NHL.
Ve Vancouveru žil i váš otec Jiří Bubla, který vás ale nevychovával. Sblížili jste se už tehdy?
Setkali jsme se tam, když jsem přišel v jednadvaceti letech, a začali jsme komunikovat. Byla tam léta pauzy, dneska jsme úplně v pohodě. Samozřejmě si vážím táty Šlégra, co pro mě udělal, byl to on, který denně vstával a chodil se mnou na tréninky na stadion. Když jsem chtěl v šestnácti skončit s hokejem, tak mi vysvětlil, že by to nebylo správné rozhodnutí. A byl u všech zrodů mých úspěchů. Za to si zaslouží ocenění. Bez táty Jirky Bubly bych zase nebyl tam, kde jsem. Určitě jsem po něm musel hodně věcí zdědit. Taky na tom má podíl. A moje maminka největší, to v každém případě. Jestli to jsou dnes tři rodiče, to není důležité.
Nechtěl jste zůstat ve Vancouveru?
Uvažoval jsem o tom, město se mi líbí. Bylo první, kam jsem vstoupil v Severní Americe. Měl jsem k němu citový vztah, byl jsem tam na draftu, začal tam hrát NHL. Když se mi ale narodila dcera, začali jsme jezdit do Čech a jí se tu líbilo. Pak člověk přehodnotí své priority a já se rozhodl žít doma. A taky tady dohrát kariéru.
Klubismus je dnes vzácností, čím se vám Litvínov vryl tak pod kůži?
Vážím si ho za to, že mi dal šanci k lepšímu životu. Nebýt Litvínova, jak hodně lidí říká toho malého smradlavého městečka, nikdy bych neměl, co mám, nežil bych si životem, jakým žiju. Je na místě, abych mu to nějakou formou vrátil, když dneska můžu. Cítím to tak. A hodně k tomu přispěl i trenér Ivan Hlinka, který byl podobného ražení a vždy tak mluvil.
Kde je lepší atmosféra na stadionu: v Litvínově, nebo v NHL?
Rozhodně tady. Tam je to víc společenská záležitost než fandění. Tady žije 27 tisíc lidí a na hokej přijde 5 - 6 tisíc, což je fantastické. A vždy vytvoří takovou atmosféru, že tady je radost hrát.
Litvínovští hráči položili základ zlatému olympijskému Naganu v roce 1998. Ještě vám lidi připomínají legendární televizní výkřik Takhle pálí Guma?
Teď spíš negativně, že jsem Guma, když jsem v politice. Ale je spousta lidí, kteří vzpomínají na Nagano jako takové, nejen na to, že jsem dal gól Kanadě. Pro všechny lidi to byl obrovský zážitek, především citový. Semkli se v jeden den a radovali se společně s námi, že ta malá zemička vyhrála turnaj století. Je jasné, že jakýkoli gól a komentář bude vždy legendární. Vážně to nebyl obyčejný turnaj.
Čeští hokejisté se drží kolem ramen při jednom ze zápasů olympijského turnaje v japonském Naganu.
Jak málo si vybavujete z památné cesty domů?
Přiznám se, že jsem se unavil už z Nagana do Tokia. S brankářem Dominikem Haškem jsme to kapánek přehnali. Mně bylo potom tak špatně, že jsem už nemohl nic pít. Ani džus jsem při letu do Prahy do sebe nedostal. Takže si cestu pamatuji velice dobře.
Ohromily vás ty masy lidí v Praze?
Čekali jsme, že tam budou, ale tolik ne. Báječné, fantazie! Radost byla i na ledě, ale po vítězném finále jsme byli všichni unavení a já skoro nemohl otevřít pusu, jak jsem byl dehydrovaný. Na ledě byla radost spíš vnitřní než cokoli jiného. Ale doma po návratu, když člověk vidí ty lidi, to byla euforie. A odměna.
Co se sešlo, že Česko tak zazářilo?
Začalo to už tři čtvrtě roku předtím, když jsme hodně pokazili Světový pohár a lidé po nás v Praze házeli plechovky. Hráli jsme proti Švédsku, pak jsme prohráli s Němci 1:7. Byla to ostuda a my si ji prožili skoro se stejným mužstvem, které pak jelo do Nagana. Myslím, že si to všichni řádně uvědomovali, že jsme na Světovém poháru nehráli jako parta, měli jsme různé skupiny, každý si dělal něco jiného. Nebylo tam semknutí. Když jsem přijel do Nagana, viděl jsem v očích každého, že je odhodlaný vyhrát. A že ho nezajímá nic jiného. To bylo strašně důležité.
A co ještě?
Asi jeden z nejdůležitějších faktorů byl trenér Ivan Hlinka, pro kterého chtěl každý šlapat, makat, dýchat. On to dokázal vrátit, jezdil si s námi do Kanady povídat. Zjišťoval, kdo je jaká povaha, a podle toho si vybral mužstvo. Měl na to cit. Tenkrát si troufnul vzít půlku lidí z extraligy, což každého překvapilo. Vsadil na kartu dvojiček, k těm někoho vždycky dodal. Věděl, že takhle pohromadě to může fungovat. Na Hlinku si často vzpomenu. Když se mám pro něco rozhodnout, i teď se sám sebe ptám, jak by to asi vyřešil on.
Může něco v českém sportu ještě v budoucnu přebít vaše Nagano?
Vždy se něco najde, jen musí být vhodný okamžik, vhodná doba. Budu jedině rád, úspěchy ve sportu potřebujeme, aby měl společenský význam a dělal nám radost. Abychom nemuseli řešit, že máme špatně nastavenou republiku a ani sport nám nefunguje.
Nechtěl jste sám vést národní tým, než jste "zběhl" do politiky?
Člověk nemá nic uzavírat, že to nebude dělat. Ani já. K trenérství jsem přičichl, ale nejsem přesvědčený, že bych momentálně měl ambice dělat trenéra. Neoslovilo mě to natolik, abych se do toho pustil naplno. Třeba ale vyzraju a kariéra trenéra mě začne lákat.
Zpátky k té vaší hráčské: vzpomenete si na vaši nejlepší bitku?
Nemyslím, že bych byl velký bitkař. Ono mi to bylo dáno do cejchu proto, že pořád všichni říkali, že chráním Jágra. Kde byla bitka, tak jsem byl já. Spíš to asi vzniklo tou melou na mistrovství světa ve Finsku, kde se to celé rozvířilo. Za kariéru jsem se mnohokrát popral, ale abych říkal, tamhle toho jsem seřezal a bylo to úplně parádní, o tom přesvědčený nejsem.
Největší vaše bitka je tedy proti Kanadě na šampionátu ve Finsku?
Tam jsem se rval se dvěma hráči, nejdřív s jedním, pak s druhým. Ale žádná velká bitka to nebyla. Spíš takové držení. Žádný souboj, že by ze mě cákala někde krev, nepamatuju. Vlastně jednou ano, od Prongera jsem dostal. Drželi mě rozhodčí i spoluhráči a on mě řezal, až jsem měl rozbitý nos.
BITKA. Kanaďan Travis Green mlátí Jiřího Šlégra v zápase MS 1997 v Helsinkách.
Kdo byl váš nejlepší spoluhráč?
Bylo jich hodně. Třeba Kovaljov byl neskutečný hokejista, všestranný. Říkal jsem si, ten snad vleze i do brány a bude nejlepší brankář. Polovina mých spoluhráčů z Detroitu jsou nebo budou v Síni slávy.
A co Jaromír Jágr?
Pochopitelně je to náš nejlepší hokejista, bylo pro mě ctí s ním hrát. Já s ním vlastně vyrostl. Sice jsem o rok starší, ale on byl lepší, a hrál tedy už proti nám v mládežnických kategoriích.
Je pro vás Jágr legendou jako Lemieux a Gretzky?
Musím ho tak brát. Ale v zámoří nikdy nepřiznají, že je na jejich úrovni, je to jejich soutěž. Dnes si vytvořili Crosbyho a vždy pro ně bude Crosby před Ovečkinem.
Hráč, který bránil Jágra. Je to pro vás pocta taková nálepka?
Já to tak nikdy nebral. Spíš automaticky. Jarda je tak kvalitní hráč, že se spoluhráči o něj musejí postarat. A přišili to zrovna mně.
Splatil vám nějak tu péči?
To ne. My jsme s Jardou velice dobří kamarádi a věřím, že to tak zůstane. Akorát jsme se smáli tomu, že já podporuju ČSSD a on ODS. Děláme si z toho srandu.
Jak to vypadá?
Jarda vždycky říká: Guma, proč?
Vydělal jste velké peníze, měl jste někdy pocit, že jste pan Někdo?
Dostal jsem už podobnou otázku, jestli mi lidé dávají najevo, že mám moc, když jsem v politice. A já jsem k tomu řekl, že to je podobné, jako když sportovec vydělá první milion. Hodně se jich s tím neumí srovnat, někteří ano. Já pevně věřím, že mě peníze nezkazily. Choval jsem se a snad chovám pořád stejně. Peněz si samozřejmě vážím, jsou důležité k životu, ale určitě nejsou všechno. A s mocí je to podobné. Doufám, že mě to nepokazí. Stejně jako peníze.
Který kouč byl pro vás osudový kromě Ivana Hlinky?
V Litvínově pan Černý, který nevychoval jen mě, ale spoustu dalších hráčů – Ručinského, Reichela, Růžičku taky trénoval. Pan Černý nás koučoval s Ručinského tátou, učili jsme se hrát hokej a možná díky nim i naučili. Vedli nás k disciplíně. Než jsme šli na stadion, museli jsme ukázat žákovskou. Jak jsme měli poznámku, špatnou známku, museli jsme domů. To už dnes neexistuje. Pak si pamatuju trenéra Střídu, který nás měl ve dvacítce. Hrozně inteligentní,
velice dobrý psycholog. Kromě pana Hlinky ještě nebožtík Herb Brooks. S ním jsem výborně vycházel, hodně jsem si s ním povídal o olympiádě, kterou vyhrál pro Ameriku. To byl pro ně zázrak a dodnes je.
Mrzí vás, že jste se nakonec nesešli všichni z vaší generace zpátky v Litvínově?
Mrzí, ale je to složitá záležitost. Aby si všichni v jeden moment řekli, že se vrátí domů a budou tam žít a hrát. Je to spíš o životě. Nepovedlo se nám vyhrát titul s Litvínovem, ale je to realita. Někomu zase nevyjde Stanley Cup.
