Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak jsem viděl Ivana Hlinku

22 2004
Praha - "Bylo to strašné pondělí. Těžko si představit strašnější. Seděl jsem u rádia a slyšel, že je Ivan Hlinka mrtvý. Byla to naprosto nepochopitelná chvíle. Tragédie," vzpomíná Karel Gut na svého velkého přítele i spolupracovníka. Co Gut na Hlinkovi obdivoval a co mu naopak vadilo? Co je spojovalo?

Hlavou mi probíhaly dva dny staré vzpomínky. Ještě v sobotu jsme se s Ivanem a s jeho paní na vyhlašování Zlaté hokejky v Karlových Varech bavili, co plánují v příštích dnech a jaké to bude na Světovém poháru.

A najednou tohle. Jsou věci, které člověk nechce vidět, nechce číst, nechce jim hlavně věřit. Až do večera jsem ten hrozný den poslouchal rádio.

Každou čtvrthodinu tam vysílají zprávy. A já každých patnáct minut čekal, že řeknou: "Tak jsme se spletli. Co jsme vysílali, není pravda. Ivan Hlinka je jen zraněný, nezemřel." Pořád jsem to poslouchal a pořád jsem věřil.

Bohužel, neřekli to. Hodně jsem o té tragédii přemýšlel. Je šílené, co může rozhodnout o životě a smrti. Třeba tři vteřiny. Kdyby o ně vyjel dřív nebo později, žil by.

Velký šéf z Litvínova

Znal jsem se s ním dlouho. Myslím, že jsme měli moc pěkný vztah. Hokejový otec a syn, říkali. Když jsem v sedmdesátých letech jako trenér přebíral reprezentaci, on byl v nejlepším hokejovém věku.

V národním týmu jsme spolu strávili šest roků, ten sedmý pak Ivan promarodil kvůli bolavému kolenu. Ještě než jsem se k nároďáku dostal, dobře jsem věděl, že je Hlinka výborný hokejista. Záhy jsem se však přesvědčil, že má i další přednosti. Že je šéf.

Vedl svou pětku, pamatuji si, jak i mimo hřiště s kluky probírali, co a jak mají na ledě dělat. Byl šéfem, se kterým jsem jako trenér nikdy neměl problémy. A neměli je ani jeho spoluhráči.

Generace sedmdesátých let byla už taková. V týmu se sešly velké postavy svých klubů - jihlavští Holíci, pardubický Martinec, kladenský Pospíšil, litvínovský Hlinka. Všichni se navzájem respektovali.

A proto taky byli úspěšní. Hlinka odehrál hodně skvělých zápasů. Třeba duel se Sověty na Izvestijích v roce 1977, kdy jsme v moskevských Lužnikách vyhráli 8:3. Série dalších přípravných utkání se Sovětským svazem.

Ale pak i mnohem významnější partie! Vzpomeňte si třeba na mistrovství světa 1978, které se hrálo na pražském ledě.

K titulu světových šampionů chybělo hrozně málo. Vlastně gól. Hlinka tehdy zářil. Jeho výkon nám málem pomohl až ke zlatu. Ivan býval člověk spolehlivý, inteligentní a rozhodný. Byl mimořádným hokejistou, proto při hře potřeboval určitou volnost pro svou tvořivost.

KAREL GUT

   Narodil se 16. září 1927.
   Bývalý předseda Českého svazu ledního hokeje a také reprezentační trenér a hráč.
   Účastník devíti mistrovství světa, nejlepší obránce šampionátu 1955.
   Trénoval hokejový tým, který se stal v letech 1976 a 1977 dvakrát mistrem světa. V obou případech byl v týmu i Ivan Hlinka.
   Společně s Gustavem Vlkem je autorem publikace Zlatá kniha hokeje, podílel se i na dalších knihách věnovaných lednímu hokeji.


Myslím, že pochopil, jak je tenhle tah užitečný. I později jako trenér se nesnažil svazovat dobré hráče zapeklitými taktickými pokyny, nechával je hrát. Někdo tvrdil, že na trenérskou teorii vůbec moc nedal. Ale to není tak úplně pravda. Už jako hráč zkoušel vymýšlet různé herní varianty.

Vzácnej kluk

Když se řekne Hlinka, spousta lidí si samozřejmě vybaví naganskou olympiádu. Já ho ale vidím ještě trochu jinak. Vzpomenu si na hráče s ohromným zaujetím, na nesmírně soutěživého hokejistu. Měl ve zvyku do poslední chvíle bojovat. Dokázal v týmu udržet pohodu. Proto byl oblíbený.

Byl to vzácnej kluk. Proto jsem ho chtěl mít nablízku i po konci jeho hráčské kariéry. Když jsem se před deseti roky stal předsedou hokejového svazu, vybral jsem si ho do výkonného výboru.

V roce 1997 skončil u reprezentace Luděk Bukač, Hlinka dělal manažera. Já jsem ho přemluvil, aby tuhle funkci vyměnil za trénování nároďáku. Nakonec se vyplatilo, že kývl. Na olympijském zlatu z Nagana měl velkou zásluhu, stejně jako hráči.

Přemlouvat nikoho nebudu

Měl takovou užitečnou vlastnost - v nároďáku dokázal vytvořit skvělé prostředí. Měl cit pro vybírání lidí i pro jednání s nimi. Vzpomněl jsem si na to letos, když Slavomír Lener prohlásil, že u reprezentace končí. Koho vybrat místo něj? Trvalo mi pouhou čtvrthodinu, než jsem vzal do ruky telefonní sluchátko a zavolal Ivanovi.

Ptal jsem se: "Vzal bys teď nároďák?" Bylo znát, že ho to potěšilo. Odpověděl: "Mám zájem, ale musím to konzultovat s lékaři." To kvůli srdci, které ho před rokem pozlobilo. Nakonec souhlasil a já byl za to moc rád. Měl ideální předpoklady.

Byl povahou vítěz. Ať už jako hráč nebo jako trenér. Byl otevřený, upřímný. A pohodový. Žádný tragéd ani plačka. Přímý chlap. Co si myslel, to řekl. Vůbec se nerozpakoval dát najevo, že hrát má jen ten, kdo opravdu chce. Nikoho nebudu přemlouvat, to zdůrazňoval.

Dost kouřil, to byla jediná věc, která mi na něm vadila. Na ledě byl bezpochyby jedinečný. Měl totiž zvláštní hokejové myšlení, tvořivost. Nebyl žádný sobec, rád improvizoval a přesně přihrával svým spoluhráčům. A když došlo na střelbu, taky se mu náramně dařilo.

Patriot a student

Měl jsem na něm rád ještě jednu věc. Jak dával najevo, že patří k Litvínovu. K místu, odkud pochází. Slyšel jsem, že by po něm měl být pojmenován litvínovský zimní stadion.

Říkám, ať to udělají hned! Právě tam přece Ivan vždycky patřil. Když byl mladý, dojížděl z Litvínova až do Prahy na vysokou školu. Muselo to být náročné, ale studium přesto dotáhl do konce. Nevykašlal se na to. I to o něčem svědčí - měl obrovskou vůli něco dokázat.

A když se mu to pak povedlo, nikdy ze sebe nedělal důležitého. Byl to kamarádský člověk. Pokud cítil z druhé strany totéž, hned navázal kontakt. Nikomu nedával najevo, že je pan Někdo. Nezměnila ho ani zámořská zkušenost. Když šel po třicítce hrát NHL za Vancouver, byl už natolik zkušený, že se změnou prostředí neměl problém.

To vlastně ani po dalších dvaceti letech, když v nejslavnější hokejové lize světa trénoval Pittsburgh. S týmem odehrál solidní sezonu, dostal jej do semifinále Stanley Cupu.

Jenže pak se pittsburskému mužstvu zkraje dalšího ročníku příliš nevedlo a oni ho okamžitě vyhodili. Prý kvůli špatné angličtině. Hloupost! Tohle mě hodně mrzelo, bylo to vůči němu nefér. Je to skoro týden, co Ivan Hlinka skonal.

Bolí to, stále na to ještě myslím. V mých očích neodešel jen přítel, výborný trenér a výtečný hráč. Odešel symbol českého hokeje.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze