Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak na ruské hokejisty? Rozhodit je

15 2008
Praha - Byly doby, kdy bylo vítězství víc než jen sportovní triumf. A není to zase tak dávno. "Vy nám tanky, my vám branky," znělo v pražských ulicích, když českoslovenští hokejisté na mistrovství světa ve Stockholmu v roce 1969 dvakrát porazili sovětskou sbornou.

Nevadilo, že Československo po závěrečné porážce s domácími Švédy přišlo o zlaté medaile.  Tým státu, jehož armáda od srpna předchozího roku okupovala jejich zemi, byl dvakrát slavně poražen. A to bylo hlavní.

"Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to," znělo v Praze. "Byli jsme rádi, že se to lidem líbilo," vzpomíná útočník Jaroslav Jiřík. Byl to právě on, kdo přišel s nápadem, aby si hráči na svých dresech ve státním znaku přelepili hvězdy.

Lidé měli své hrdiny. Když už kvůli okupaci přišli o domácí šampionát, dočkali se aspoň porážky nenáviděného soka. Pomsta byla dokonána, rivalita se Sověty dosáhla svého vrcholu. Odveta: Husák místo Dubčeka Právě kvůli soubojům československých hokejistů se Sověty bylo mistrovství světa přesunuto z Prahy do Švédska.

I tam se ovšem ze strachu z mezinárodních incidentů měla obě utkání původně hrát bez diváků, záběry by se pak vysílaly ve stockholmských kinech. Čechoslováci vyhráli první zápas 2:0, druhý 4:3. Ani po jednom z nich si se Sověty nepodali ruce. "Na tom jsme byli domluveni už dopředu," upřesňuje Jiřík.

Chvíli po druhém triumfu zaplnilo Václavské náměstí víc než sto tisíc lidí, kteří nepřišli jen slavit hokejová vítězství. Využili toho, aby dali najevo, co si myslí o sovětské okupaci. Skóre 2:0 a 4:3 se tak objevilo i na zdech domů. To byl konec uvolněné nálady. Alexandera Dubčeka poté vystřídal v čele komunistické strany Gustáv Husák a zemi pohltila vlna normalizace.

Odplata za hokejové triumfy byla dokonána. "Ale nebýt hokeje, našel by si režim něco jiného," tvrdí Jiřík. Boj o červené dresy Jenže i bez politického pozadí by byla rivalita se Sovětským svazem vyhrocená. Jako neporazitelná mašina od roku 1954, kdy vstoupila na světovou scénu, válcovala jednoho soupeře za druhým.

Čechoslováci dokázali Sověty porazit jen při mistrovství světa v roce 1961. A pak až po sedmi letech na olympijských hrách v Grenoblu. Tehdy přišel kouč Jaroslav Pitner se skvělým nápadem: kapitán Jozef Golonka u rozhodčích reklamoval, že někteří sovětští hráči nemají na bruslích tzv. patky neboli plastové krytky chránící nůž.

Než si je Sověti opatřili, začátek utkání se zdržel. A rozhozená sborná  čechoslovákům ve vypjaté bitvě podlehla 4:5. Golonka slavil výhru s uchem položeným na led. Poslouchal, zda k nám z Ruska nezastavili přívody ropy. Recept, jak porážet Rusy, byl od té doby jasný. A úkol č. 1 zněl: vyvést je z koncentrace. "Bylo potřeba je trochu pošťouchnout," tvrdí i Karel Gut, který jako kouč přivedl československé hokejisty ke dvěma titulům mistrů světa.

Ovšem v jeho trenérské éře ve druhé polovině 70. let už byla vyzkoušená jiná metoda – od doby, kdy se českoslovenští reprezentanti vrátili od modrých dresů zpátky k červeným, vypukl při soubojích se Sověty spor o to, kdo bude mít právo v nich nastoupit. "Párkrát se nám to povedlo, což bylo dobře. Oni na těch červených dresech lpěli víc," vzpomíná Gut.

Proti Kanadě, proti obrovi Kanadští rabiáti se vrhali v přesile na české hokejisty, tloukli je jako šílení. A od Chebu ke Zlínu fanoušci před televizními obrazovkami bezmocně zatínali pěsti. "Taková zbabělost!" Hrálo se mistrovství světa 1997 a zřejmě právě v té chvíli začala velká rivalita mezi Českem a Kanadou.

Jistě, už dávno předtím hrály dvě hokejové velmoci vypjaté zápasy. Čechoslováky dlouho trápilo, že výběr země, která tuhle hru dala světu, nemohli porazit. Kanadskou hrdost zase ranilo, když ji smělí vyzyvatelé pokořili při Kanadském poháru 1976. V jejich hale Forum, v aréně pro Kanadu přímo posvátné. Jenže tohle bylo něco jiného. Rok 1997 byl bod zlomu.

"Ne že by neuměli prohrávat. Oni neumějí prohrávat s námi," tvrdil poté třeba obránce Jiří Šlégr. Kanaďané namítali: "Nezažijeme víc zákeřného sekání, hákování a držení než proti Čechům." Olympijské zlato v Naganu 1998 a navíc pět českých triumfů na mistrovství světa na přelomu milénia. To už bylo pro Kanadu těžké skousnout.

Vždyť Česko má tolik hokejových hřišť, kolik jich stojí jen kolem Toronta! A přece dokázalo hokejovému obrovi vzdorovat.  Kanadského útočníka Ryana Smytha to na šampionátu 2005 ve Vídni třeba rozčertilo natolik, že v posledních vteřinách rozhodnutého finále zuřivě sekal hokejkou do nohou Jiřího Fischera. Ne, už to není tak zásadní boj jako kdysi proti Sovětům. Nemůže být. Ale pořád to jsou tuhé řeže.

Jiřík našel dres s přelepenou hvězdou ve sklepě

Byl to možná nejodvážnější nápad v dějinách českého či československého hokeje.

Na mistrovství světa ve Švédsku v roce 1969, pár měsíců poté, co sovětská armáda obsadila jejich rodnou zemi, si někteří českoslovenští hokejisté černými páskami na svých dresech přelepili hvězdy. Symbol jejich největšího nepřítele.

Bylo to před druhým zápasem se sovětskou sbornou. Ještě víc se tak vyhrotila rivalita s nenáviděným soupeřem. "Ale my jsme na ně byli vysazení v každém zápase," přiznává útočník Jaroslav Jiřík.

Právě on přišel s tím, aby hvězdu ve státním znaku překryla páska. "Jo. Byl to můj nápad. Ale zase tak moc nás nebylo," vzpomíná Jiřík.

Uvádí se, že vy, Jaroslav Holík, Jan Havel a brankář Vlado Dzurilla...
... myslím, že i Honza Suchý. Ale už je to dlouho. Říkal jsem: "Když jsem začal chodit do školy, tak měl lev ve státním znaku korunku. Tak nevím, proč by tam teď měl mít hvězdu." V té době jsme byli všichni tak nějak silní. Nakonec to prošlo.
Ale kdyby někdo chtěl, tak jsme za hanobení státního znaku mohli dopadnout špatně.

V 50. letech skončili hokejisté po politických procesech ve vězení. Neměli jste z něčeho podobného strach?
Trochu ano, ale tehdy jsme si to moc neuvědomovali. Tušili jsme, že z toho můžou být nepříjemnosti. Ale chtěli jsme tím říct, že se nám to všechno nelíbí.

Stalo se přesto později něco, kvůli čemu byste toho litoval?
Já ne. Chudák Jarda Holík si jako voják musel trochu nasypat popel na hlavu. Naše vedení nám pak řeklo: "Hoši, musíte říkat, že tam byly díry."
 Mě se na to nikdo neptal. Ale vedení bylo na koberečku.

Máte ten dres schovaný?
Já jsem na takové věci nebo medaile trochu bordelář. Ale nedávno jsem dělal pořádek ve sklepě a najednou vytáhnu dres. Ten s tou přelepenou hvězdou. Tak jsem si ho schoval.

Ve stejném roce jste dostal jako první Čech šanci zahrát si v zámořské NHL. Nikdo vám tenkrát tu přelepenou hvězdu nepřipomínal?
Ne, nikdo. Možná byli rádi, že se mě zbavili. (pousměje se)

Pro vaši dobu byla rivalita se Sověty charakteristická. Říkalo se, že je potřeba je nějak rozhodit, jinak je není možné porazit. Na olympijských hrách v roce 1968 v Grenoblu přišel kouč Jaroslav Pitner s nápadem upozornit, že Rusům chybí u bruslí ochranné patky. Sověty jste pak porazili po celých sedmi letech!
Na konci bruslí musí být takový patkový chránič. Zjistili jsme, že někteří hráči je nemají. A o Rusech bylo známé, že na to vlítnou hned od začátku. Byli jako na klíček. Tak jsme na to rozhodčí upozornili. Museli si je sehnat. Začátek se posunul a to jejich pérko se trochu vytočilo.

Tohle ještě zní spíš humorně, ale po okupaci, která přišla ve stejném roce v srpnu, už to bylo jinak.
Úplně jinak. Navíc jsme se těšili, že bude v roce 1969 mistrovství u nás. Jenže dopadlo to, jak to dopadlo. Ale i tak jsme ve Stokholmu udělali našim lidem radost.

Domlouvali jste se dopředu, jak se k sovětským hráčům budete chovat? Že jim po zápase nepodáte ruku?
Samozřejmě jsme to před odjezdem do Švédska rozebírali. Byli jsme domluvení, že v případě, kdyby k nám přijeli podat si ruce, otočili bychom se zády a ujeli pryč. Byli jsme nachystaní na všechno.

Před turnaji jste přitom prý mívali jako soupeři ze sovětského bloku "sdružovací" večírek. Bylo to tak?
To jsem nezažil. Možná trenéři byli někde na sklence vodky. Ale pozor, že by všichni za ten ruský socialismus padali na hubu, tak to ne. S některými hráči jsme po přátelských zápasech poseděli. My u piva, oni u vodky. Lili si ji do kávových hrníčků, aby to trenéři neviděli. Ale na mistrovství světa – to byly dva oddělené tábory.


Největší rivality mezi týmy nebo hráči

Sparta v. Slavia
Jejich spory se projevily už při vzniku hokejového svazu v roce 1908. Vyvrcholily roku 1924 sparťanským bojkotem mistrovství republiky a olympijské nominace. Na hry nakonec cestoval jediný sparťan Maleček. Jako voják základní služby to dostal rozkazem ministra národní obrany.

LTC v. I. ČLTK
Roku 1941 suverénnímu lídrovi z LTC vyfoukl titul městský rival I. ČLTK. Začala tak nová dlouholetá domácí rivalita – derby, kořeněné pikantní shodou: šlo o hokejové oddíly nejprestižnějších českých tenisových klubů.


RH Brno v. Slovan Bratislava
Největší bitva se odehrála na konci sezony 1960–61. Na ledě bratislavského Slovanu v posledních vteřinách hry upadl brněnský útočník Bronislav Danda, projíždějící Golonka o něj zakopl a strhla se hromadná rvačka. Golonka později tvrdil, že se Dandu snažil přeskočit. Přesto ho disciplinární komise odsoudila za úmyslné zlomení nohy k dvouměsíčnímu trestu.

Pardubice v. Slavia
Dva silné celky spolu bojovaly ve finále o titul v roce 2003, Slavia soupeře vyřadila i ve čtvrtfinále o rok dřív. Vznikla z toho nevraživost. Na Pardubické se křičí: "Uplakaní perníkáři! Pošleme vám kapesníčky." Pardubičtí v narážce na slabší návštěvy v pražské hale odpovídají: "Jenom provokujete. Musí být deprimující hrát ve vlastní hale a necítit se jako doma."

Holík v. Šíma
Oba hráči byli symbolem tvrdé hry. Bojovný centr a neústupný obránce. Jejich vzájemné pošťuchování skončilo tak, že Šíma praštil Holíka hokejkou po hlavě a dostal několikaměsíční trest. Holík mu pak na oplátku vyrazil tři zuby.

Holík v. Ragulin
Oba byli z armádních klubů. Holík odskákal bitku s velkým Rusem na mistrovství světa v roce 1967, když o rok později přišel o olympijské hry v Grenoblu. Po skončení kariéry však spolu oba trávili i dovolenou na Krymu.

 

BEZ HVĚZDY. Bývalý reprezentant Jaroslav Jiřík ve sklepě našel dres z mistrovství světa ve Stockholmu v roce 1969. S přelepenou hvězdou, což byl jeho nápad.

Autoři:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze