Skoro nic nepřipomíná, že se scházejí v německém Essenu a že za chvíli začne zápas německé hokejové ligy. Snad jen černé klubové vozy Subaru Forester pomalované německými nápisy. Klub Moskitos Essen je totiž raritou: zaměstnává třináct českých hokejistů, trenérem je rovněž Čech Jan Benda, v týmu je ještě Slovák Andrej Nedorost a navrch Němec Peter Draisaitl, který se narodil na Moravě a mluví docela dobře česky.
"To není nikde na světě, že ne? Třináct Čechů!" rozšafně vyzvídá prezident klubu Thomas Schiemann, bohatý podnikatel, který ovšem v brejličkách a s klubovou šálou kolem krku vypadá spíše jako řadový fanoušek, který se náhodou připletl do VIP salonku. "Tolik Čechů je v Německu neobvyklé, to si pište."
Právě prezident Schiemann společně s trenérem Janem Bendou českou kolonii stvořili, navzdory všem. "Začátky byly krušné, to si umíte představit," vzpomíná trenérova manželka Dana Bendová. "Tady každý prosazuje Kanaďany. Ale už si zvykli."
Ve městě se hodně mluví o českých vlajkách v publiku. Je jich pár, snad pět nebo šest, občas se nesměle zatřepotají nad davem. Není to žádné naaranžované gesto klubu, vlajky si opravdu někde sehnali a zaplatili obyčejní fanoušci. Když s českými hráči mluvíte, každý se aspoň zmíní. "Česká vlajka na německém stadionu, to je unikum," hrdě prohlašuje brankář Oldřich Svoboda.
Česká enkláva nemusí bojovat jenom o přízeň německého živlu, ale také o uznání kanadské většiny v soutěži. Stačí jen pozorovat hemžení na parkovišti před zápasem. Přijíždí Enrico Ciccone, kanadský obránce, který hrál NHL za Washington. Dvoumetrový hezoun s napomádovanými vlasy a v kožené bundě se frajerským krokem sune ke kabině. Německé fanynky, které se líně promenádovaly kolem, mají poplach. Ciccone minul několik českých hokejistů, prošel kolem nich bez pozdravu, ani nekývl hlavou.
"Namyšlenec," prohodil Josef Zajíc. "Kanaďan, a kdo je víc?"
A hned je jasné, jaká hokejová škola je v Německu číslo jedna. I v "českém" Essenu. Ciccone je přitom obyčejný bitkař, na ledě spíše šašek, který moc hokejového talentu nepobral. Po ledě jezdí s frajersky povoleným řemínkem u helmy, a jelikož se pořád s někým strká, má přilbu víc na zemi než na hlavě. V Essenu se uvedl tím, že se v prvním zápase příšerně serval, byl vyloučen do konce a musel do šatny. To mu nestačilo, ještě si za protivníkem zašel do soupeřovy kabiny. "Takoví hráči jsou nebezpečím pro hokej, v každém týmu aspoň jednoho podobného blba mají," tvrdí Josef Zajíc. Ale diváci Cicconeho milují, zpívají mu chorály a o sto šest si kupují repliky jeho dresů. Ovšem i frajer Ciccone se musí přizpůsobit. Přece jen má třináct českých spoluhráčů, a s nimi stojí i padá osud mužstva. Trenér Jan Benda, otec Jana Bendy mladšího, co hrál za Slavii a Spartu, přivedl do týmu různorodou společnost. Zkušené matadory nebo bývalé reprezentanty Bedřicha Ščerbana, Jiřího Šejbu, Josefa Zajíce, Tomáše Sršně nebo brankáře Oldřicha Svobodu a Radka Tótha promíchal s mladými dravci, kteří se neprosadili v zámoří. K nim patří Martin Sychra, Vlastimil Kroupa a Michal Dvořák. Českou osadu doplňují známá jména z domácí ligy Pavel Augusta, Marian Kacíř, Tomáš Němčický a Zdeněk Toužimský. V prvních dvou útocích nastupuje pět Čechů, první Němec Kohmann naskakuje do hry na křídle třetí řady.
Životní náhoda svedla dohromady různé generace hokejistů, každého odjinud, s rozdílnou náturou i hokejovou školou. Někdo je svobodný, jiný si přivezl rodinu, někdo tady asi skončí kariéru, jiný je uprostřed běhu. Důležitý je jistě i výdělek, na německé poměry žádný luxus. Nejlepší hokejista si v týmu vydělá 150 000 marek ročně (asi 2 700 000 korun), najdou se však i hráči, kteří berou třeba jen 40 000 marek (asi 720 000 korun). V Německu se vyplácí čistá mzda. Klub poskytl hráčům byty a služební vozy.
Možná, že někteří se dřív doma nesnášeli. Teď ale musí držet pohromadě, jinak to nejde. "Zatím se máme dobře, bavíme se česky a je tu legrace," konstatoval útočník Marian Kacíř. Nováček ligy se zatím drží uprostřed patnáctičlenné ligy s nadějí na postup do play off, ovšem všichni vědí, že jakmile přijdou první neúspěchy, nad českou osadu se zatáhnou mraky. "S tím prostě musíme žít," je si vědom veterán Bedřich Ščerban.
Česká družina nebydlí na jednom místě, je rozdělena na dvě velké skupiny, každá sídlí na opačném konci města. Pro udržení vzájemné blízkosti se pořádají večírky, většinou jako prodloužení klubové večeře. Podle jména hostitelovy manželky se po německu nazývají Petra-fest (paní Zajícová) nebo třeba Táňafest (paní Tóthová).
V kabině pochopitelně vládne čeština, univerzální řečí je však angličtina, takhle mezi sebou mluví různé národy v essenské kabině, v angličtině je i sazebník pokut na nástěnce. Nejvíc se platí za nevypnutý mobilní telefon v kabině, 150 marek. Nejmírnější pokuta, deset marek, je za močení ve sprše.
Úřední řečí však přesto zůstává němčina. "K mužstvu mluvím německy," popsal trenér Benda. "Snažím se to dodržovat, protože - nedá se nic dělat - jsme pořád v Německu." Do kabiny dokonce dvakrát týdně chodí německá učitelka, přijít na lekce může každý, i manželka nebo děti hokejistů.
ESC MOSKITOS ESSEN
Hokej má v jednom z největších německých měst pětatřicetiletou tradici. Klub ovšem dvakrát zbankrotoval. Novodobá historie začala v roce 1994, kdy čtyři lidé (mezi nimi Čech Jan Benda) znovu postavili mužstvo. Když to slavnostně oznamovali z náklaďáku před stadionem, přišlo se podívat tři tisíce lidí. Nyní hraje prvním rokem nejvyšší soutěž, zvanou DEL. Essen má mimořádné divácké zázemí, 1700 lidí je členy oddílu, což je třetí největší číslo v lize. Na zápas do Berlína jelo vlakem 1100 fanoušků. Do haly chodí běžně přes šest tisíc lidí. Rozpočet klubu činí 4,8 milionu marek. Pětatřicet procent vydělá prodej vstupenek.
