Provázel ho zvláštní osud, takřka nemedailový. Hokejový útočník Martin Koudelka v každém týmu, v němž působil, býval velkým tahounem. Avšak individuální schopnosti, dovednosti a vůdcovství nedokázal nikdy přetavit v týmový úspěch, a tak ho hokejové metály míjely.
Teprve na sklonku kariéry se mu v jeho pětatřiceti letech splnily téměř všechny klukovské sny. 12. dubna 2011 se radoval z extraligového titulu s třineckými Oceláři, kteří si ho vytáhli z jeho domovského prvoligového Hradce Králové. Do svého životopisu si tak mohl zapsat, že zvedl nad hlavu ušatý pohár.
Jenže to nebylo pro hradeckého šikulu všechno. 26. června na pardubickém zimním stadionu, k němuž to nemá ze svého bydliště daleko, mohl dát emocím volný průběh ještě jednou, to když národnímu týmu hrála česká hymna a jemu zacinkalo další zlato. Nadělil si tak dva nádherné dárky.
Je to paradox. Přitom by býval mohl sbírat cenné kovy už jako mladý. Třeba v roce 1996 se podílel na senzační jízdě hokejové reprezentace do 20 let. "Vyhráli jsme skupinu, ale pak jsem si utrhl rameno a tým nakonec skončil čtvrtý. Beze mě už to nešlo," žertoval Martin Koudelka.
Dost často jste o sobě mluvil jako o smolaři a teď jste v jeden rok vyhrál hned dvě zlata. Je to krásný sportovní prezent?
Vánoční dárek to není, už je to strašně dlouho. Teď bych potřeboval ještě nějaký s hokejisty Hradce. Bral jsem to jako velké plus v mé kariéře, že se povedlo něco vyhrát. Byla to velmi povedená sezona. Vnímám to i tak, že jsem si k stáru konečně sáhl na medaile.
Jsou tyto dvě zlaté vaším největším úspěchem? Byl to váš nejlepší rok v životě?
Ze sportovního hlediska stoprocentně, i když zpočátku mi ho narušilo zranění. Něco podobného jako letos se mi nikdy nestalo.
Skoro hollywoodský příběh.
Že by sme zamáčkli slzu po takovém happyendu? (smích) Ale vážně. Mám radost, že se dostavil takový sukces. Na tohle zlato si každý nesáhne.
Cestu jste k němu neměl jednoduchou. Extraligový Třinec si vás vyhlédl na střídavý start až v průběhu sezony. Věřil jste vůbec, že byste se mohl podílet na mistrovské jízdě?
Pořád jsem si říkal, že kdyby vymřelo celé mužstvo, pak bych tam asi přijel. Najednou jsem se v sestavě objevil na tři čtyři zápasy. Pak jsem doufal, že bych se do týmu dostal na play-off, protože jinak byl kádr hrozně našlapaný. Nakonec jsem se vešel a získal i to zlato.
Počítal jste od začátku s takovým triumfem?
Jasně, právě kvůli síle týmu. Navíc nerad prohrávám a hrozně rád vyhrávám. A přál jsem si, abych k té slávě přispěl i svým dílem. Šel jsem od začátku po medaili. Samozřejmě žertuju.
Pak jste připojil ještě jednu z inlinového mistrovství světa v Pardubicích. Kam ji stavíte?
Získat ji možná bylo svým způsobem jednodušší, už i proto, že o extraligovou medaili bojujete celý rok. Ta výhra se upekla za jediný týden. Sešlo se fantastistické mužstvo, na hřišti jsme to odvedli perfektně.
Jaké zanechá ve vašem srdci místo?
Jedinečné okamžiky to byly hlavně proto, že jsme vyhráli u mě doma v Pardubicích. Hodně lidí, spousta známých. Navíc to viděly i mé děti. Člověk se chtěl doma ukázat. Vychutnával jsem si to, MS bylo zážitek, i když ho provázela poklidnější atmosféra. Zvládali jsem zápasy v pohodě, dostali se do euforie. Lidi inlinu na chvíli propadli.
Kterého titulu si vážíte víc?
Medaile z inlinů je vzhledově hezčí (směje se), ale extraligová má vyšší hodnotu. Hokej dělám celý život. Inline je pro ně taková sranda, doplněk. Hokej je základ celé mé kariéry. Ale v mém věku už se moc věcí otáčet nebude, asi se nestane, že by mě políbila hokejová múza. Rychlejší a šikovnější už nebudu, ale chci, aby mi zůstala radost z hokeje. Aby lidi viděli, že chodím na hokej rád, s láskou a že mě baví. Ale de javu s Třincem se nebráním, obhajoba je těžší.
