Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Jistota jménem Jan Kolář II. Muž, který nepotřebuje slávu

Jan Kolář se s obráncem na zádech snaží tečovat puk před ruským brankářem Iljou Sorokinem. | foto: Reuters

2 2017
Mezi vyvolenými muži z obrany je jediným, který míří na čtvrtý hokejový šampionát v řadě. V útoku mu „konkurují“ leda Červenka (také čtvrtá nominace vřadě) a Kovář (pátá).

I to ukazuje, jak výraznou roli v reprezentaci má. Jenže pro širší laickou veřejnost zůstává obránce Jan Kolář dál a dál utajeným plejerem. Mužem ve stínu.

On se tomu usměje: „Já jsem týmový hráč. Raduji se z výsledků, když se vyhrává. Jestli o mně píší v novinách nebo jestli mě milují fanoušci, je až druhá věc. Já hraju pro rodinu, nepotřebuji extra slávu.“

Vlastně je s tímto údělem smířen. Pokud někdy nevstřelí nezapomenutelný gól, který by televize opakovala pořád dokola, zůstane mu dál role v „utajení“.
Popisem Kolářovy práce je totiž bránit. Ano, to se koneckonců od obránce čeká, jenže 30letý hráč je navrch defenzivní typ. „Kluci vždycky říkají, jak strašně moc slaví góly. Já mám stejnou radost, když zblokuju střelu. Když dám bodyček. Umím si na své hře najít věci, které mě těší.“

Začalo to už v dětství. Chtěl být brankářem jako hromada jiných. Jenže rodiče mu tento post ze strachu rozmluvili, a tak šel do pole. A když se před prvním mačem rozdělovaly posty, trenéři mu řekli: „Jsi vyšší než ostatní, půjdeš na beka.“

Arťom Zub z Ruska v souboji s českým obráncem Janem Kolářem.

Neremcal. Poslouchal. Proto když mu trenéři dle starých učebnic opakovali, že obrana brání, tudíž si má při útoku vyjet maximálně na modrou, dělal to. „Já byl destruktivní typ. Nechtěl jsem hlavně dostat gól, což mi zůstalo dodnes. Na tom byla moje hra založená.“

Je to jako ve fotbale, kde obvykle práce defenzivních záložníků není příliš vidět. Oceňují ji hlavně trenéři, fajnšmekři. A tak ve 23 letech poprvé nakoukl do reprezentace, a když po druhém titulu s Pardubicemi odešel do KHL, přibývaly další starty. Kouči se měnili, on zůstával. Přesto, jak velí jeho nátura, to zlehčuje: „Když jsem začal jezdit, nebyla taková konkurence. Měl jsem to lehčí, než to mívali beci před 10 lety. Poslední roky jsem jezdil často, ale i tak nemám jistou, pevnou pozici. Nejezdí se za zásluhy, šampionáty jsou o aktuální formě.“

Aby ale nedošlo k mýlce. Kolář není neumětel, který by nedokázal vystřelit, ukázat kličku. V sezoně ho v Chabarovsku nasazovali do přesilovek, on dal devět gólů. „Ale v reprezentaci jsou nejlepší z nejlepších. V přesilovkách můžu nastupovat, nahrát i vystřelit dokážu, ovšem nejsem úplně kreativní bek. Asi bych i tady přesilovku zvládl, ale jsou tu kluci, co to umějí lépe. Proto mám roli defenzivní, ta mi jde.“

Mimochodem, až si budete číst nominaci na šampionát, je u Jana Koláře římská číslice II. Agentury ho takto oddělují od útočníka stejného jména, se kterým Kolář hrával v Pardubicích. A ač ten už působí jen v Rakousku, dvojka reprezentantovi zůstala. „Tím, že jsem ji dostal od začátku, beru, že je moje. Není to tak, že bych byl horší.“

A přidává příhodu, jak si je v Pardubicích pletli. Že byly špatně fotky v novinách, se stávalo často. Jednou však obránci dorazil útočníkův plat. „On byl starší, takže bral víc. A já musel vracet.“

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze