Jeho manželka je teď v osmém měsíci těhotenství a on ji téměř nevidí. Až nyní dorazil z Ruska na pár dní domů a měl být s ní. I proto se Jan Kovář s koučem Josefem Jandačem domluvil, že si na nadcházejícím turnaji Karjala střihne jen jediné utkání.
Pro něj tak specifické – tedy českou „předehrávku“ v Plzni, kde s velkým hokejem začal, a na zbylé dva zápasy do Helsinek už reprezentace poletí bez něj.
Vše ale možná bude jinak.
Tým ještě před úterním srazem přišel o dva útočníky, řeší nedostatek centrů, a tak je Kovář v pohotovosti. Přijde-li ještě nějaký zásah do sestavy, bude na sever Evropy povolán také on. „Nebránil bych se tomu,“ řekne šestadvacetiletý útočník.
Tenhle mikropříběh má být jen důkazem, že ačkoliv z hokejové reprezentace mizí srdcaři, kteří by chtěli hrát za národní tým kdykoliv a kdekoliv, přesto výjimky zůstávají.
Kovář je přitom hráč, který se už nepotřebuje nikterak „prodávat“. V KHL, druhé nejlepší hokejové soutěži světa, patří už tři roky k velkým personám ligy. Dvakrát s Magnitogorskem získal Gagarinův pohár, teď je čtvrtý v bodování soutěže. Má za sebou šňůru patnácti zápasů v řadě, ve kterých bodoval. S nulou vyšel jen ve dvou duelech z posledních dvaceti!
On ale skromně řekne: „Hraju s Mozjakinem, což je podle mě nejlepší hráč mimo NHL, a když mu nahrajete do šance, je to dost často gól. To se ty body sbírají lehce.“
Jenže Kovář je rovněž druhým nejvytěžovanějším útočníkem ligy.
K tomu už pět let v řadě zvládá kolem 100 zápasů za sezonu. A přece pozvánky do reprezentace neodmítá. „Je to kluk, který má poměrně dost turnajů za sebou, daří se mu v lize a především má pravidelnou výkonnost. Nekolísá,“ říká o něm trenér Jandač.
A tak právě jeho určil pro čtvrteční zápas se Švédskem kapitánem. Zůstane-li Kovář součástí týmu i během finské mise, céčko neztratí. Bude lídrem, příkladem pro zbytek omlazeného týmu. „Nebudu s tím mít problém. Už nějaký rok sem jezdím, takže musím jít příkladem. Když jsem do nároďáku poprvé dorazil, byla tady velká jména, my se na ně dívali s obdivem, ale stejně nám ti kluci pomohli. Teď je to na mně.“
Na tlak je zvyklý. V KHL hraje za tým, který se sice moc nemění, jenže nemění se u něj ani cíle. Požaduje se finále, nejlépe titul. A ač průmyslový Magnitogorsk není destinace, kam byste dobrovolně jeli dovolenkovat, Kovář je tu profesně šťastný. Možná měl před pár lety šanci bít se o NHL, ještě předminulou sezonu se o něj skauti zajímali, teď ale tuší, že zámoří je ztraceno.
Na první pohled v Rusku zmohutněl, zesílil. Jeho figura je o dost jiná, než když po boku Martina Straky vyhrál s Plzní před třemi lety extraligový titul. Teď je v tomto městě zpět, aby si tu ve čtvrtek poprvé zahrál i za reprezentaci.
„Jen když přijdu na zimák, padne na mě ohromná spousta vzpomínek. Přišel jsem do Plzně v patnácti, byl tady osm let a bylo to krásné. Reprezentace se vždycky točila na spoustě stadionů a já si přál, aby jednou hrála tady. Dočkal jsem se.“
Kovář se změnil i lidsky. Je rozumnější, vyzrál. Je jedním z mála hráčů střední generace (24 až 30 let), o které se reprezentace teď může pravidelně opírat. Hrál na posledních čtyřech šampionátech, a nezraní-li se, nejspíš ho nemine ani ten květnový v Paříži.
Dál mu budou naskakovat zápasy v KHL, kde se před pár dny stal ve své čtvrté sezoně historicky nejproduktivnějším Čechem (má teď 216 bodů z 198 utkání, druhý Lukáš Kašpar je na 214 bodech).
Dál mu budou naskakovat také zápasy v reprezentaci... I když z prosincového turnaje v Rusku už se dopředu omluvil. Paní má termín porodu 12. prosince, Kovář ještě desátého hraje poslední zápas v Rusku.
„Snad manželka zatne zuby, počká a vydrží. Abych stihl přiletět domů.“
