Odchovanec kladenského hokeje se upsal minimálně do konce letošní sezony prvoligovému Havlíčkovu Brodu. „Volal mi pan Barus (sportovní manažer HC Rebel), že potřebují obránce a jestli bych měl zájem. Tak jsem se jen zeptal, kdy mám být na tréninku, a vyrazil, abych se zapojil do týmu,“ prozradil urostlý obránce se zkušenostmi ze zámořských i evropských soutěží, který už má za sebou i první ostrý start ve svém novém působišti.
Loni jste dohrával sezonu v Českých Budějovicích, co následovalo potom?
Sedm měsíců jsem odpočíval. Dal jsem si pauzu, abych zjistil, jestli se mi po hokeji stýská. A když jsem si uvědomil, že ano, tak přišly i nějaké nabídky ze zahraničí. Jenže já už chtěl zůstat v Česku, blízko rodiny, tak jsem kývl Havlíčkovu Brodu. Je to hodinu od Prahy, pro mě ideální místo.
Chcete říct, že déle než půl roku jste nebyl na ledě?
To zase ne. Chodil jsem pravidelně do Letňan trénovat s klukama, kteří už skončili. Měli jsme takovou svoji partu, ve které byl třeba Franta Kučera nebo Franta Kaberle. Jinde jsem na led nemohl. Je rozehraná sezona a nikde jinde mě nechtěli, abych jim nenabourával chod mužstva.
A páteční první trénink v Brodě jste zvládl bez problémů?
Jasně. Můžu říct, že je tady bezvadná parta. Akorát se prostě nedaří výsledkově tak, jak by všichni chtěli. Kluci jsou vesměs mladí, chybí jim zkušenosti, ale fyzicky jsou na tom velmi dobře, výborně bruslí. Chce to jen dopilovat a dohrát sezonu tak, aby z toho nebyl průšvih.
Zatím to ale k tomu průšvihu dost jasně směřuje. Neděsil vás trochu pohled do tabulky, když jste kýval na nabídku Rebelů?
Právě naopak, pro mě je to obrovská motivace a výzva. Postavit se, narovnat a obrátit to všechno o 180 stupňů. Já už podobnou situaci zažil v Rusku v Chabarovsku. Taky jsme byli po půlce poslední, a nakonec jsme se ještě dostali do play-off. I takový je hokej. Stačí deset zápasů v řadě bodovat a je všechno jinak.
Mluvíte o výzvě, ale přece jen... Máte něco za sebou, vyzkoušel jste si řadu top soutěží a najednou hrajete o záchranu v první české lize. Neberete to jako hodně velký ústupek?
Vůbec ne, beru to jako svůj restart. Tři roky jsem pořádně nehrál, měl jsem jedno zranění za druhým, takže teď z toho chci vytěžit maximum. I pro další sezony.
Jan PlatilNarodil se 9. února 1983 v Kladně. Profesionální hokejový obránce, který svoji kariéru načal v kladenském klubu. V 17 letech odešel do zámoří, kde nejprve nastupoval v OHL v dresu Barrie Colts a později v AHL za Binghamton Senators. V roce 2001 ho draftoval klub NHL Ottawa Senators. Po návratu si vyzkoušel nejvyšší soutěž ve Finsku (Lukko Rauma, Tappara Tampere, Pelicans Lahti), v Rusku (CSKA Moskva, Amur Chabarovsk, Traktor Čeljabinsk), na Slovensku (HK Poprad, HKm Zvolen) i v Česku (Kladno, Třinec). V loňské sezoně působil v první lize v Českých Budějovicích. |
Když už byla řeč o zraněních, nefunguje vaše tělo tak trochu jako meteostanice? Že byste cítil zahojené šrámy před každou změnou počasí?
Myslíte po těch mých sedmnácti operacích? Popravdě musím přiznat, že občas trochu ano. Já říkám, že z každé nemoci se dá vylízat, když chcete. Jen nesmíte zanedbávat rehabilitaci a cvičení. Když jsem měl tehdy tu patálii s ramenem, málem jsem umřel, ale teď už je to v pořádku. A mě přestalo bavit dělat doma chůvu.
Před nějakými třemi lety se objevila spousta článků, že se chystáte soudit s lékařem, kterému jste dával za vinu špatně odvedenou operaci. Jak to tehdy dopadlo?
Omlouvám se, ale o tom se nemůžu vůbec bavit.
Dobře, tak zpátky k vašemu návratu na led. Zmínil jste, že už vás nebavilo dělat chůvu. Kolik máte dětí?
Jednoho syna Samuela, kterému bude šest. Nejde o to, že bych s ním byl nerad, to vůbec. Naopak, chvíle s ním jsem si strašně užíval. Už taky proto, že první roky jeho života jsem trávil pořád někde pryč. Ale tak nějak jsem se neuměl začlenit do běžného fungování. Nevěděl jsem, co chci vlastně dělat.
Takže bylo jednodušší se vrátit k tomu, co ovládáte?
Přesně tak. A doufám, že na ledě vydržím co nejdéle. Klidně i sedm let, když všechno dobře půjde. Udělám maximum pro to, aby šla výkonnost nahoru.
Co od vás očekávají trenéři v Brodě?
Určitě jednoduchou, obětavou hru. Mám strhnout ostatní, předat zkušenosti mladým. Prostě být co nejvíc platný pro tým.
Kolik hráčů v mužstvu znáte?
Znám Jirku Kuchlera. Jeho otec mě dokonce na Kladně jednu chvíli trénoval. Však jsem taky Jirkovi hned volal, abych se dozvěděl nějaké informace. A on mi řekl jen samé pozitivní zprávy. Zdejší prostředí popsal krásně, takže jsem měl jasno, neváhal jsem.
Prakticky hned druhý den po příjezdu jste naskočil do zápasu v Českých Budějovicích. To byl dost fofr, ne?
Je pravda, že původně jsem plánoval první zápas až na pondělí doma proti Prostějovu, ale pak jsem trenérovi řekl, že když mám jít do pekla, tak pěkně přímo rovnýma nohama. (usmívá se)
Byla vaše motivace o to větší, že naposledy jste hrál právě v Českých Budějovicích. Dokonce jste tam po jednom zápase bubnoval v kotli s fanoušky...
Jo, to je pravda. Však mi taky někteří psali už v pátek večer na Facebook, že se na mě těší. Já považuji vztah s fanoušky za velmi důležitý. Bez nich by hokej nebyl k ničemu. A pokud oni vám fandí, tak vy jim to musíte vracet výkony na ledě.
Obávám se, že v Kotlině možná ani nebudete mít za kým do hlediště případně běžet, protože s návštěvností je to letos v Havlíčkově Brodě dost mizerie...
A vy se divíte? Je jasné, že pokud někdo vidí, že má mužstvo na kontě 13 bodů a je poslední, tak raději půjde někam na kachnu s pivem než na hokej. My je teď zase musíme nalákat zpátky. A začít hned v zápase s Prostějovem. Je potřeba výhru urvat hlava nehlava.
O vás se vždycky psalo jako o bouřlivákovi a rebelovi. A díky smlouvě s Havlíčkovým Brodem jste se jím nyní stal vlastně i oficiálně...
Ano, býval jsem bouřlivák, věci jsem někdy řešil až moc rychle, ale rodičovství mě změnilo. Můj syn mě naučil trpělivosti. Chci mu jít jako táta příkladem, aby mi jednou nemohl říct: Nic jsi mě nenaučil.
Říkáte, že už máte mnohem víc trpělivosti, jste třeba s přibývajícími lety také mnohem víc pověrčivý?
Ne, to vůbec. Na to jsem nikdy nebyl. Pokud je někdo profesionál, tak mu musí být jedno, jestli hraje s touhle hokejkou, nebo s touhle, jestli má takové číslo, nebo na něj zbyde úplně jiné.
Vy se tedy na zápasy neoblékáte podle nějakého zaběhnutého rituálu?
Ne, já se spíš netradičně vysvlékám.
Jak tomu mám rozumět?
Je to taková moje úchylka. Po každé třetině se vysvleču do ribana, což vždycky, když někam přijdu poprvé, ostatní překvapí. Začnou se vyptávat: Co se děje, jsi v pořádku, ty už jako končíš? Přitom důvod je prostý, jsem poněkud obézní, takže mi je vždycky hrozné horko a potřebuju se vyvětrat.
