Největší průšvih byl v tom, že jsem musel strašně brzo z postele. Tampa nám půjčovala halu na tréninky, jenže volno bylo jenom ráno. Nutili mě vstávat v sedm a to není nic pro mě.Jasně, spousta lidí vstává do práce třeba v šest, ale já mám svůj režim. Docela naopak. Klidně bych trénoval třeba ve tři v noci. Jsem spíš netopýr.
Minulou sobotu mi v den zápasu s Floridou bylo jedenatřicet. Už dva dny předem jsem všem říkal, že budu mít narozeniny. A oni na to asi hned zapomněli! Dostal jsem, co jsem očekával. Nic! Ba ne, dělám si legraci! Kamarád Luba Rys mi poslal básničku a spoluhráči mi dali mobil. Úplně ten nejmodernější typ. Můžu posílat obrázky. Jenomže na něm nemůžu chytit signál. Jo, technologie kráčí kupředu...
Na televizi CNN jsme z Tampy sledovali, co se ve Washingtonu děje. Už jsme byli deset dní na cestách a děti spoluhráčů se pořád vyptávaly, kdy dorazíme. Manželky jim to musely vysvětlovat. Místo v pondělí jsme se vrátili až ve středu. Moc nám to neprospělo. Hned ve čtvrtek jsme hráli s Torontem. Věděl jsem, že to nebude legrace. Sice jsme byli lepší, ale vychytal nás brankář Belfour. Prohráli jsme 2:6.
Ve Washingtonu už svítí sluníčko, ale ještě pořád jsou tu závěje. Sníh odklízejí jen z hlavních silnic. Hrůza...
