„O protekci slýchávám už odmala, takže jsem na takové řeči zvyklý. To je holt úděl toho, že se jmenuji Veverka,“ mávne rukou. Chomutovu šéfuje prvním rokem.
Už jste se s funkcí generálního manažera prvoligového klubu sžil?
Rychle. Neměl jsem ani jinou šanci. Navíc jsem něco podobného dělal už v Kadani, i když Chomutov je ekonomicky úplně jinde a tady pod to spadá navíc mládež, takže starostí je mnohem víc.
Co je pro vás nejsložitější?
Mít kolem sebe dobrý tým lidí, kteří všechno udělají. Já nad nimi jen dohlížím a buď je chválím, nebo je nechválím, když se jim něco nepovede. Ale tým je tady výborný.
Řídíte i Kadaň a Klášterec, kluby s vámi sdružené v projektu 3K?
V Kadani je manažer Franta Wágner, který se stará o denní chod, já nad ní dohlížím hlavně z ekonomického hlediska. Přece jen nějaké peníze chodí z Chomutova do Kadaně i Klášterce, sponzoři jsou skoro stejní.
Máte tedy ekonomické vzdělání, nebo jste prostě „na prachy“?
(smích) Asi před třemi týdny jsem dokončil Vysokou školu finanční a správní v Praze. Můj otec studoval v Americe, tak uvidím, jestli se k tomu v budoucnu odhodlám. Ale teď bych si docela rád od školy odpočinul, je to každodenní stres. A hlavně - studium mě nikdy moc nebavilo, vždycky mě bavil hokej. Moje současná práce je pro mě zábava. Školu jsem ale udělat chtěl, protože všichni v naší rodině jsou vysokoškoláci. Byl jsem zatím jediný s černým křížkem.
Kdo všechno má tituly?
Táta, máma, ségra, brácha, ještě další máma. Máme rozsáhlou rodinu. Babičky, dědečkové. Všichni inženýři,magistři a podobně.
Vzdělání tedy máte. A co věk? Jaké jsou plusy a minusy mládí ve funkci generálního manažera?
Mám míň zkušeností než všichni ostatní. A výhoda? Těžko soudit. Možná ten drajv. Nemusím tolik spát a můžu být hodně v práci. Zatím mi můj věk nedal nikdo „sežrat“, neměl jsem problém.
Bylo těžké získat si respekt hráčů, spolupracovníků nebo kolegů z jiných klubů?
Takhle to nevnímám. Hokejová společnost, nebo jak to nazvat, funguje na trošku jiné bázi. Všichni si tykají. Spousta lidí, s kterými se potkávám, je normální a normálně se i bavíme. To není o pozici síly.
Když jste volal poprvé třeba Robertu Reichlovi do Litvínova, tak jste nebyl nervózní?
S Robertem jsem ještě nemluvil.
A s někým jiným slavným?
Nejvýznamnější osobou českého hokeje je pro mě Vláďa Růžička (šéf a trenér Slavie), jak díky úspěchům hráčským, tak trenérským. A já s ním nemám sebemenší problém. Tykáme si. A přijde mi, že máme dobrý vztah.
Tykají vám tedy i hráči, vlastně vaši podřízení?
Ano. Nevyžaduju vykání ani od juniorů. Přijde mi to hodně zvláštní. A když mě někam pošlou, tak uviděj (smích)!
Jaroslav Veverka ml.Narodil se 16. října 1985, od letošní sezony je generálním manažerem KLH Chomutov, zároveň šéfuje představenstvu SK Kadaň. Jeho otec, který je jedním z největších akcionářů Chomutova, tvrdil: "Posadit vlastního syna do takovéto pozice a myslet si, že na to nemá, tak jediným řešením je vodit ho za ruku a dělat vše za něj. A to mi věřte, že na to nemám čas." V 1. lize odehrál 3 zápasy za Chomutov, dal 1 gól. Za Kadaň má 68 startů, nasbíral šest bodů. Hrál také 2. ligu za Louny a Klášterec. |
Snažím se minimálně. Jen když je potřeba, že náhodou vyměňujeme trenéra nebo něco podobného (smích). V průběhu zápasu ne, to je království trenéra a já tam nemám co dělat. Zato do trenérské kabiny chodím o každé přestávce, protože mě zajímá názor na hru nebo co se stalo nějakému hráči. Chci mít informace, vědět, co se děje. Třeba jestli nebudeme mít nějakou speciální taktiku, abych to mohl někomu pošeptat, jako že jsem chytrej.¨
Jak těžko se žije se jménem a přídomkem Veverka mladší?
Já s tím žiju odmala a mně se s ním žije krásně. Osobně si nemůžu na nic stěžovat.
Přesto i váš otec coby šéf představenstva váhal, zda vám pozici svěřit. A naznačoval, že i kvůli tomu, aby nevznikly řeči o protekci.
O tom slýchávám už odmala, takže jsem na takové řeči zvyklý. To je holt úděl toho, že se jmenuji Veverka. Ale já se toho nebojím ani mi to nějak nevadí. Lidi, kteří mě znají, vědí, jaký jsem a jak to tady funguje.
A „neomlátil“ vám právě tohle někdo o hlavu?
V téhle pozici ještě ne. Ono se to o někom vždycky tvrdí, ale přitom ve skutečnosti to říká jen pár osob. Já spíš vždycky dám na rozumné jádro lidí, kteří nejdřív přemýšlejí a pak něco říkají.
Jak často s tátou řešíte hokej?
Občas častěji, než bych chtěl (smích). Pořád bydlíme na jednom místě a dá se říct, že veškeré rozhovory mezi námi jsou jen a pouze o hokeji. Ani jiné téma nehledáme, nás ten hokej baví.
Hádáte se kvůli němu?
Určitě, protože on je starší, zkušenější,má toho daleko víc za sebou. Já jsem ten mladej, energickej, který si myslí, že všechno změní. Dochází k nějakým sporům, ale to je normální.
A kdo v nich vyhrává?
To vám neprozradím (smích)!
Referujete mu o zápasech?
Po každém si voláme, i po každé třetině. A buď mě chválí, nebo když vidí, že jsem hodně rozzuřenej, tak se směje a říká, že to je dobře. Že když budu rozzuřený, začneme hrát líp.
Proč je vlastně vaše rodina tak posedlá hokejem?
To se musíte zeptat mého otce. Já když byl malý, měl jsem hrát fotbal, protože ho hrál i můj otec. On byl zarytý fotbalista. Ale mě hrozně vadil míč, takže zjistili, že fotbalista nebudu. Šel jsem asi v deseti letech na hokej a tátu to začalo strašně bavit. Od té doby se mu věnuje po všech stránkách. I pro mě je hokej můj život.
Ale proč byla vaše hráčská kariéra tak krátká?
Ani nevím, jestli bych to nazval hokejovou kariérou, to je hodně nadnesený (smích). Bohužel jsem neměl potřebnou míru talentu jako ostatní a druhá věc bylo zdraví. Hodně brzy jsem naskočil za áčko, ale ještě jsem na to nebyl fyzicky vyspělý. Bohužel se to na mně podepsalo. Je mi teprve 25, ale mám plastiku na obou kolenech.
Jaký gól vám utkvěl v paměti?
Asi dva momenty si budu pamatovat. První, když jsem v Chomutově odehrál první třetinu za áčko, nastoupil jsem s Jardou Buchalem, on mi nahrával z rohu a já vstřelil proti Hradci Králové vítězný gól na 1:0. Bohužel hned ve druhé třetině mi utrhli přední křížový vaz... A v Kadani jsem dával snad hattrick, ale už ani nevím, proti komu. Vybírat nejhezčí zážitky je pro mě jednoduché, já jich neměl tolik.
Nejlepšího spoluhráče si vybavíte?
Neměl jsem nikoho takového. Žádný Patera, Procházka, Veverka ani další zvířátko.
Jako hokejista postup neoslavíte, coby šéf klubu můžete. Proč se vás extraliga bojí?
Nevím, jestli se nás bojí celá extraliga, ale určité kluby ano. Ony samy vědí proč. Jenže není důvod. Proč vadí, že do extraligy přijde ekonomicky stabilní klub? To by měl být naprostý standard u všech. Asi se bojí hráčského potenciálu, který máme veliký. Náš tým je hodně kvalitní na první ligu. A vlastně i na extraligu.
Jak by uspokojilo vaši mužskou ješitnost, kdybyste byl podepsaný pod postupem?
Nebylo by to dobré pro moji ješitnost, ale spíš pro moji hrdost, že se jmenuji Veverka.
Stěhování do nové arény? 50 na 50 Stěhovací akce kulový blesk zatím nejistá. Hokejisté Chomutova se v aktuální sezoně do nové moderní arény nakonec možná nepřesunou. Práce na stadionu finišují, původně se měli hokejisté hned po Novém roce převlékat v nových kabinách. "Celé vedení klubu je nakloněné, abychom se přestěhovali ještě v této sezoně. Stařičká hala toho má hodně za sebou. Jenže to není jen o tom sbalit si bágly, pár papírů, počítače a jít na jiný zimák," podotýká Veverka. "Je to i hodně věcí kolem vybavování v hale, nastavení systémů, aby vše fungovalo."  Stadion v bývalém vojenském prostoru vyjde na 520 milionů korun, k tomu tréninková hala a zázemí za dalších 128 milionů. Kapacita bude 5 500 sedících diváků, kteří si užijí i videokostku jako v NHL. "Rádi bychom se přesunuli, ale určitě to nebudeme rvát přes koleno, aby z toho vzniklo nějaké faux pas," má jasno Veverka mladší. Stěhování se asi bude hodně zvažovat, pokud by k němu mělo dojít těsně před play-off. Týmu by scházel čas se s novým prostředím sžít. Chomutovský kouč Milan Kašpárek to ale vidí jinak: "Chceme postoupit a je jedno, kde to bude. Pokud je mužstvo silné, nemůže mít stadion vliv. Mantinely jsou všude stejné, led taky. Kluziště bude užší, ale ani toho se nebojím. A jestli nepostoupíme, žádné alibi bychom ve stěhování hledat neměli." |
