Je spokojený i se svým rodinným životem. "Tam je všechno v pořádku," pravil. Ale soukromí – manželku Helenu, syna a dvě dcery – jinak nechal stranou.
Čtyřicetiny, to je i čas se na chvíli zastavit a ohlédnout se. Udělal byste něco v životě jinak, nebo jste spokojený s tím, jak se věci mají?
(pousmál se) Budeme se bavit o sportu. Myslím si, že ne každému sportovci se podaří, aby mohl profesionálně sportovat do čtyřiceti let. Jsou ale hráči, kteří hrají déle. Čtyřicítka je věk na hranici. Spousta hráčů končí z různých důvodů dřív.
To se vás netýká.
Jsem rád, že se v těhle letech můžu sportu takhle věnovat. Proto nemám důvod, proč bych něco v minulosti měnil. Možná kdybych měl nějaké velké zdravotní problémy, řekl bych třeba, že bych se měl věnovat více i svému zdraví. Ale vážnější zranění se mi vyhýbala a jsem spokojený.
Mohl jste ve sportu dosáhnout ještě více?
To člověk nikdy neví. Určitě by se dalo dosáhnout více. Musel bych vyhrát v každé sezoně všechno, abych nemohl říct, že se dalo dosáhnout více. Nějaké úspěchy jsem získal a jsem rád. Další se nepovedly, ale tak to musím brát.
Reprezentant TurekBrankář nechyběl ve výběrech reprezentace do 18 a 20 let. První zápas za dospělý tým odehrál 11. dubna 1990 v Praze (ČSFR – Kanada 5:6). Celkem za seniorskou reprezentaci nastoupil v 52 zápasech.
|
Když se vezmou ty poslední tři čtyři roky tady, je asi škoda, že jsme jednu z těch sezon nedotáhli dál. Skončili jsme vždycky v semifinále. Je škoda, že se nepovedl ten další krůček alespoň si zahrát finále. To se nepovedlo. Zatím!
Který úspěch v hokeji vás dnes nejvíce těší?
Už jsem to říkal mockrát a platí to pořád. Titul mistra světa ve Vídni v roce 1996 a Stanley Cup v roce 1999, to jsou pro mě nejcennější vítězství.
Kdyby to mělo být jedno z nich?
Tak tedy mistrovství světa, protože tam jsem chytal a cítím na tom větší zásluhu než na Stanley Cupu, kdy jsem byl jako druhý brankář, a v play-off jsem nechytal ani v jednom zápase. V základní části jsem chytal, ale v play-off ne.
Která trofej má u vás doma nejvýsadnější postavení?
Mám vystavené vlastně všechny trofeje. Ale v NHL jsem nezískal žádnou individuální cenu, třeba pro nejlepšího gólmana.
Jednu přece. A dvakrát.
Jennings Trophy, co je pro nejlepší dvojici gólmanů po základní části za nejméně obdržených branek. Tu jsem vyhrál, to je pravda. Ale z individuálních trofejí je asi nejcennější vítězství ve Zlaté hokejce ještě před odchodem do zámoří. Před dvěma nebo třemi lety jsem dostal cenu pro nejlepšího hráče extraligy. Co víc si přát. To jsou krásný individuální ceny.
Která má tedy nejvýsadnější postavení doma?
Nemám ceny srovnané podle toho, jak si jich považuju, ale spíš jsou srovnané, aby vypadaly hezky vedle sebe. Mám tam vystavené i nějaké puky.
Které například?
Vždycky jsem si z každého mužstva nechával puky za první vychytanou nulu nebo první vítězství.
Co nejvíce rozhoduje o tom, že jste pořád hokejovým brankářem? Co vás motivuje?
Pořád je možnost něčeho dosáhnout, pokud člověk ten sport dělá. I když ta doba s koncem kariéry jednou přijde, tak se ji snažím oddálit. Je taky pořád příjemné těšit se na to, až přijdu do kabiny. Když si jde člověk zatrénovat. Nebo když se hraje, tak se těšit na zápas a připravovat se na něj. To bude těžké opustit, i když jednou to přijde na každého. Ale věřím tomu, že na to mají všichni hráči stejný názor. Že jim hokej chybí, protože ho hrají třeba patnáct let a je na něj a na ten režim kolem zvyklý.
Přemýšlíte už dnes, co přijde, až jednou s hokejem skončíte?
Přemýšlím o tom každou sezonu čím dál víc. Je to asi jedna z nejtěžších věcí, když ten den přijde. Najít si něco jiného, co by člověka naplňovalo.
Vy si v současnosti domlouváte smlouvu vždy jen na rok.
Samozřejmě. Pořád jsem rád, že je zájem. Že nemusím nikde klepat a ptát se, jestli by o mě někdo nestál. Doposud to bylo vždycky tak, že s nabídkou přišel klub. To je pro mě příjemný.
Vy jste říkal, že někteří hráči hrají hokej patnáct let. Ale vy ho hrajete třicet let.
Beru v úvahu tu profesionální dráhu. Nepočítám to, když začínáš v žáčcích a pokračuješ přes juniory. Myslím dobu, kdy člověk začne s hokejem na vyšší úrovni a živí se tím, že ho hraje.
Dají se vůbec srovnat časy z vašich hokejových začátků s dneškem? Co je jiného třeba v šatně?
(dlouho přemýšlí) Co je jiného v šatně? Jsou tam více vyrovnané vztahy. Už nejsou rozdělené na mladí – staří, jako to bývalo dřív. I v dorostu a na vojně, na kterou se v té době povinně chodilo. Víc se tenkrát všude v kabině drželo staří –mladí.
Ale mladí dál sbírají puky.
To je přirozená povinnost. To asi každý sám cítí, že když je jeden z nejmladších, tak ty věci dělá automaticky. I když někdy je třeba to klukům připomenout. Ne zrovna puky, ale jiné věci v kabině, které by měly být automaticky.
Co třeba?
To jsou věci, které jsou v kabině a nesmějí se dostávat ven.
Je tedy rozdíl v chování hráčů?
Za našeho mládí byl ke starším hráčům větší respekt. Ale za to dneska mladší hráči ani nemůžou, protože vyrůstají v jiné době a celkově je to jiné než dřív. Je to uvolněnější. Oni si ani nějak neuvědomují, že vyrůstají v této době. Za nás byl respekt ke starším hráčům úplně jiný. Ale nechci tím říct, že bych ho dneska vyžadoval.
Můžete to připomenout?
Třeba jsem přišel do kabiny a zdravil jsem "Dobrý den". Teď si to ani neumím představit, že by přišel mladý kluk do kabiny a říkal mi "Dobrý den". Je jiná doba a my se jí přizpůsobujeme.
Vy jste tedy spoluhráčům ještě vykal?
Poprvé jsem přišel do kabiny áčka, když tam byla generace Lály a Caldra. Mně bylo sedmnáct. A když jsem přišel do šatny, zdravil jsem "Dobrý den". Když mi někdo neřekl, že je Jarda nebo Franta, tak mě nenapadlo, abych mu sám říkal "Ahoj".
Jak dlouho tehdy trvalo, než vám řekli, abyste jim tykal?
Když jsem s nimi trénoval víc. Pak už přišli a říkali: Hele, mladej, nevykej mi. Ale nějaký čas to trvalo. Ze začátku jsem s nimi šel na trénink třeba jen jednou za týden. Až potom, když jsem si mohl přenést věci do kabiny a chodil jsem tam stabilně, byl jsem s nimi v kabině, tak pak mi to nabídli a řekli mi, abych jim tykal. Sám od sebe, to mě ani nenapadlo.
To jste si považoval, když jste si s nimi mohl tykat.
No jéje. Když jsem dostal tu možnost přenést si věci z kabiny staršího dorostu. Když mi řekli, že si můžu sednout támhle na to místo a budu s nimi trénovat. Být v kabině s prvním mužstvem, s takovými hráči, to byl krásný pocit.
Turkovy klubyS dospělým hokejem začínal na vojně v Písku. Během dvacetileté kariéry chytal v pěti soutěžích a nastoupil za šest klubů.
Klubové statistiky
|
Na vojně jste tehdy také byl.
Celé dva roky. Ještě jsem to nějak vykousnul celý. Pak začali vojnu zkracovat. Když byl někdo ženatý, tak mu ubrali třeba půl roku. Už byly úlevy. Ale mě neminula celá, jak bývala.
Tam byli mazáci a bažanti.
Přesně tak. Byl jsem v Písku a šel jsem tam hodně mladý, bylo mi osmnáct. V Jihlavě nebo Trenčíně nebylo místo. V té době byli na vojně Hašan (Hašek), Biegel, Kameš, Toth, Pejchar, Hrazdíra.
Tedy hodně silná generace brankářů.
Byl jsem rád, že jsem byl v Písku, a tam jsem pravidelně chytal. Byla to tehdy první národní liga, kde hrál i Tábor jako béčko Jihlavy. My jsme byli VTJ Písek.
Dají se srovnat podmínky s tehdejší a dnešní dobou?
Všechno šlo strašně dopředu. Byly jiné tréninky, za nás se více běhalo. Teď se více jezdí na kole. Měnil se i trénink na ledě. Měnila se výstroj, všechny podmínky.
Hlavně výstroj se asi hodně změnila. Je lehčí?
Není ani tak o moc lehčí. Spíš bych řekl, že byly jiné materiály a přes některé části výstroje to třeba od puku bolelo. Nebyly takové masky, byly helmy, košíky. Pak přišly masky, které chrání lépe.
Jiné jsou i hokejky.
Tam je to také vidět. Je to až neuvěřitelná technologie, dnešní výroba hokejek.
Vy jste měl stále dřevěnou?
Mám pořád dřevěnou. I dneska. Dělají se z odlehčeného materiálu, jiného, než je dřevo. Ale sám mám pořád dřevěnky.
Odkud je máte a kolik jich spotřebujete za sezonu?
Jsou z Kanady. Ani přesně nevím, kolik jich zničím, ale pár jich bude. Kolem čtyřiceti. Brankářské hokejky jsou o dost levnější než hráčské. Zhruba o více než polovinu. Hráčské stojí tři i sedm tisíc. Brankářské tak dva tisíce.
Tak to klubu něco ušetříte.
My máme zase dražší výstroj. Betony stojí padesát i sedmdesát tisíc. Lapačka, vyrážečka.U gólmanů naskakují peníze jinde. Každý rok musí být výstroj nová.
Slaví se dnes úspěchy více než dříve, nebo je to naopak?
Řekl bych, že dříve to bylo uvolněnější. Teď se hráči více věnují svému tělu. Uvědomují si, že bez toho, aby se věnovali životosprávě, by neměli šanci.
Dříve byly oslavy bujnější?
Když se udělá úspěch a na konci sezony přijde jednorázová oslava, tak to je pořád. To si člověk vychutná. Má po všem a slaví se. Ale v sezoně si hráči všechno více hlídají. Hraje se i více zápasů. Pamatuju si, že jsme hrávali jen v úterý a v pátek. Dva zápasy v týdnu, ne víc.
Ještě si vybavíte něco?
Lidi v hledišti. Na každý zápas nejméně šestnáct, sedmnáct tisíc lidí. Ten velký zájem diváků a haly, které k tomu patří.
Co říkáte tomu, že český hokej nemá tolik úspěchů jako ještě nedávno. Od mládeže počínaje.
Nejsem v té šatně a nevidím, jak se mládež vychovává. Ani zázemí tolik nesleduju. Takže nemůžu přesně říct, co se dělá špatně. Ale určitě něco nefunguje, když nejsou výsledky. Odráží se to i na draftu v NHL, kde byla dříve spousta českých hráčů. To je taky důkaz, že tu něco není v pořádku.
Hodně se o tom teď mluví.
Vždycky je to tak, že vývoj nejde změnit ze dne na den nebo za jednu sezonu. Je to vývoj na spoustu let. Je tu doba, kdy se něco zanedbalo před pár lety. Není to tak, že by se něco začalo dělat špatně před rokem. Nevím, co by se přesně mělo zlepšit, ale musíme počítat s tím, že když teď něco změníme, že budeme muset počkat zase pár let na dobu, až se to zúročí.
Vy jste patronem turnajů mládeže. Co vás k tomu vede?
Patronem turnaje jsem jen na turnaji žáků ve Strakonicích, protože odtud jsem rodák. Jinak ne. Ale samozřejmě, že když mě někdo osloví, jestli bych nemohl předat ceny na žákovském turnaji, problém mi to nedělá. Ale jen ve Strakonicích jsem se takhle zapojil, protože tam jsem začínal. Vždy před Vánocemi je turnaj připravený a jsem rád, že existuje.
Podílíte se i na charitě.
To jsou věci, které k tomu patří. Dětský domov v Boršově nebo návštěva nemocnice, to je součást.
A nemáte titul z extraligy.
Nemám. A mít ho, to by bylo hodně příjemné. Do každé sezony se jde s tím, udělat co nejlepší výsledek. A když začíná nová sezona, tak ta možnost je vždycky. Jen kvůli tomu sice hokej nehraju, ale je to ta motivace, že je pořád čeho dosáhnout.
Turkovy milníky21. května 1970
|
Prosinec 1989 
2001 Syn sport miluje, říkají oba rodiče
Odmalička byl Roman Turek hlavně sportovcem. Ve Strakonicích bydleli Turkovi nahoře, na sídlišti. "Jednou přišel se starším kamarádem a ten chodil na hokej," vyprávěla maminka Růžena Turková. Bylo mu sedm let. Byly však i chvíle, že by skončil. "Když chodil do měšťanky. Ale táta mu říkal, jestli by to nebyla škoda, když už to tak dlouho vydržel," povídala paní Turková. "Tak si to rozmyslel."
Problémem bylo, že si děti u domu hrály a kluci mydlili bandy hokej s míčkem. "Musela jsem na něj zavolat, že musí na trénink. A jemu bylo líto, když všichni mohli zůstat a on musel odejít." I doma měla hokejka sólo. S míčkem. "Když už toho bylo moc, tak jsem mu dala bambule z čepice, aby tu nic nerozbil," pousmála se.
Ve Strakonicích ještě nebyl zimní stadion, a Strakoničtí tehdy jezdili na tréninky do Vimperka. V pět hodin ráno. A než začala škola, byli zpátky ve Strakonicích.
V té době byl otec hokejisty František Turek trenérem. Vedl základnu áčka. "Roman patřil k nám, ale vzali si ho do mladších žáků," vyprávěl.
"Někdy s námi ale jel a zahrál si v obraně." I tam byl posilou. "A taky se mu to líbilo," vybavil si. "Když jsme ho měli, většinou dal nějaký gól."
Největší radostí pro rodiče bylo mistrovství světa v roce 1996 ve Vídni. Roman Turek vychytal titul a byl vyhlášený nejlepším brankářem šampionátu.
"A pak Stanley Cup s Dallasem," přidal další vzpomínku na velký úspěch otec. Ale považuje si i úspěch syna, když byl mistrem Evropy do 18 let. Další medaile si přivezl z mistrovství světa dvacítek.
Sportovní všestrannost syna považuje František Turek za důležitou. Sám jako trenér poznal, když se kluci báli chytat. Bolelo to. "Některej vlezl do brány a schovával se za tyčku," pousmál se. "To už bylo vidět, že k tomu nebude." Roman se nebál. "V šestnácti letech už ho postavili za dospělé," připomněl. A tam už byly puky rychlejší a rány více bolely. "Musel jsem tenkrát podepsat, že s tím souhlasíme."
Rodiče souhlasili. "Hokej, to byl i můj sport číslo jedna," ujistil. Sám hrával podnikovou soutěž. A kariéra brankáře Romana Turka tehdy začala naplno.
