Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Česká brankářská škola už zmizela, tvrdí legendární Holeček

Jiří Holeček | foto: FTV PRIMA

14 2014
S píšťalkou bruslil od jednoho stanoviště ke druhému. Buď se jen spokojeně usmál a pokračoval dál, nebo do jednotlivých cvičení zasáhl a vysvětlil, jak by si jejich provedení představoval on. Legendárního Jiřího Holečka sice mladí hokejoví brankáři, kteří se v Pelhřimově zúčastnili jedenáctého ročníku Goalie Academy International, na vlastní oči nikdy chytat neviděli, ale jeho postřehy okamžitě brali za své.

„Obzvlášť ti nejmenší kluci jsou hrozně vděční,“ užíval si svoji roli trojnásobný mistr světa, jenž je hlavní tváří pravidelného prázdninového kempu.

Věřil jste v roce 2003, kdy se myšlenka uspořádat mezinárodní brankářskou školu zrodila, že by se mohla stát tak populární akcí?
To mě vůbec nenapadlo. Ale je jen dobře, že se nám povedla. Každý rok musíme už na jaře končit s přijímáním přihlášek, protože víc gólmanů se nám sem nevejde. Přitom když si vzpomenu na začátky…

Jaké byly?
Napoprvé jsme museli akademii zrušit, protože jsme začali pozdě a nakonec měli jen 14 přihlášek. První ročník jsme tak uskutečnili až o rok později, kdy jsme měli dvacítku brankářů. Pak už jich bylo 40, potom 60 a teď jsme tady měli 85 gólmanů.

První tři ročníky brankářské akademie se uskutečnily v Havlíčkově Brodě, teď jste už poosmé byli v Pelhřimově. Čím si vás město získalo?
Tady je výhoda, že je všechno pohromadě a blízko. Na hřiště, do tělocvičny nebo na bazén dojdeme pěšky. Většina kluků spí na zimáku, trenéři a zbytek brankářů na ubytovně, která je odtud deset minut pěšky.

Považujete se už za znalce Pelhřimova?
To ne. I když tady pokaždé trávím šest dní, vždycky mi zbude pouze jeden, kdy se můžu jít někam podívat. Jinak jsem od rána do večera na zimáku. Nestačím se podívat ani do tělocvičny nebo na hřiště, kde se klukům věnují jiní trenéři.

Na kempu míváte brankáře od 7 do 18 let. S kým se pracuje lépe? S malými kluky, kteří začínají, nebo s těmi staršími?
Takhle se to nedá dělit. Se staršími je všechno jednodušší, protože už řadu věcí umí a není u nich potřeba tolik oprav. S těmi malými si musíte víc hrát. Napoprvé jim řada věcí nejde a musíte jim rovnat ruce i nohy, aby je měli správně. Ale zase jsou hrozně vděční.

Když si vzpomenete na své začátky, měl jste také někoho, kdo vás učil chytat?
První rok ve Slavii jsem měl trenéra, který býval brankářem na nižší úrovni. Ten mi dal základy tehdejšího chytání. Učil mě ještě rozštěpy, vytáčení nohy, chytání puku na plochu nože… Ale potom už jsem neměl nikdy nikoho. Učil jsem se jen díváním se na naše dobré brankáře. Vždycky když jsem viděl něco, co se mi zdálo účinné, tak jsem to převzal.

Takže ani podobné vymoženosti, jako je cvičení postoje před zrcadlem, jste neabsolvoval?
To znám teprve asi deset let. V mé éře to nebylo. Nebyly ani bílé puky, které se dnes na trénincích někdy používají. Vlastně nebyla ani brankářská výstroj.

Nějakou jste však přece jen měl…
Ale byla taková, že když jsem dostal pukem, bolelo to. A když se mi nasákly brusle vodou, promáčkl jsem botu palcem. Takže všechny rány po ledě znamenaly modré palce u nohou. Ještě mi ani nestačil slézt a narůst nehet a už jsem ho měl zase modrý.

Změnil se styl chytání, výstroj… A co malí kluci? Jsou také jiní než v dobách vašeho dětství?
To je individuální. Na některých je vidět, že hokej dělají rádi, že sem chtěli přijet a chtějí chytat. Ale pak vidíte na ledě kluka, kterého to evidentně nebaví. Něco sice udělá, ale víceméně to jen odklouže. A když se ho zeptáte, proč tady vlastně je, odpoví: „Protože to chtěl táta.“ Je škoda, že chudší rodiny, které třeba mají nadané děti, je na hokej nemůžou dát, protože nemají peníze na výstroj, příspěvky… Za nás finance takovou roli nehrály. Výstroj se v klubech dědila od starších k mladším. Vždycky se nějak opravila, zašila, vyprala… Ale nic jsme si nekupovali.

Česká brankářská škola byla dlouho vyhlášená, ale v posledních letech se často mluvilo o jejím ústupu ze slávy. Jak na tom tedy v současné době je?
My už žádnou školu nemáme. Ta zmizela. Stejně jako nemáme dobrou hokejovou mládež celkově. Co se týče brankářů, na světové úrovni už nemáme nikoho. Do extraligy vozíme gólmany ze Slovinska, Slovenska…

Kde je podle vás důvod?
Všechno, co bylo dobré a fungovalo, se po roce 1989 zničilo. Byla tady tréninková centra mládeže, v nichž se soustřeďovali nejtalentovanější sportovci. Zrušila se. Byla sportovní gymnázia, zbylo jich pár. Byly sportovní třídy… To najednou chybělo. Teprve v posledních třech čtyřech letech se všechno začíná znovu budovat, akorát s novým názvem Akademie. To, co od nás dřív převzali Švédové a Finové, si teď zase bereme my od nich. Ale bude trvat dalších osm nebo deset let, než se to podaří zase nastartovat.

Česko se přesto může pochlubit několika talentovanými brankáři. Třeba Petrem Mrázkem, který už nakoukl i do NHL…
Ale ten nevyrostl tady. Hodně mladý odešel do zahraničí.

Když se vrátíme zpátky k vám… Letos na jaře jste oslavil významné životní jubileum. Jak se cítíte jako sedmdesátník?
Já si toho nijak nevšímám. Dokud mi to trošku myslí a můžu chodit, tak je to dobré.

Nedá nám nepřipomenout jeden moment vaší kariéry, který je spjat s Vysočinou. Kdysi jste mohl chytat za Jihlavu, jenže trenérovi Jaroslavu Pitnerovi jste se nezdál dostatečně dobrý a nakonec putoval „vojančit“ do Košic. Vzpomenete si někdy na svůj rychlý konec v Dukle, která právě vstupovala do své nejslavnější éry?
Pravdou je, že jsem v ní strávil jen tři měsíce - ve vojenském přijímači. Přišel jsem s Jirkou Holíkem nebo Honzou Suchým a myslel si, že v Jihlavě zůstanu. Ale najednou se objevil brankář z Bratislavy, nějaký Jursa, který chytal Pitnerovi v juniorské reprezentaci. A bylo jasné, že čtyři gólmani nezůstanou. Tak se Pitner domluvil s vedením Košic, které tenkrát hrály jen druhou ligu, na mém odchodu. Dal mě tam s tím, že když budu dobrý, vezme si mě zase zpátky.

Jenže na váš návrat už nikdy nedošlo…
Dukla se o něj pokoušela asi dvakrát. Poprvé hned za rok, kdy jsem s Košicemi postoupil do první ligy (tehdejší nejvyšší soutěž). Jenže Košice řekly, že ne. Řešilo se to až v Praze na Ministerstvu národní obrany. A verdikt zněl, že si východoslovenský pracující lid zaslouží nejvyšší soutěž v hokeji a že beze mě si to neumějí představit.

Koho nakonec mrzelo víc, že jste putoval až na východní konec Československa? Vás, nebo Jihlavu?
Mě to mrzelo, když mě tam poslali. Košice byly snad nejdál, kam jsem mohl jít. Ještě jsem se snažil, aby se rozhodnutí změnilo. Chtěl jsem radši do Dukly Litoměřice, abych to měl blízko do Prahy. Ale prý tam měli obsazeno. A po roce, po dvou už jsem byl v Košicích spokojený. Takže ve finále to mrzelo víc Duklu.

Na Slovensku jste byl deset let…
Dohodli jsme se, že zůstanu, dokud mi nedá nabídku „mateřská“ Sparta Praha. Jednali jsme každé dva roky, jenže já si dal podmínku, že chci v Praze byt. A Sparta mi vždy nabízela jen ubytovnu ČKD.

Česká televize v poslední době vysílá záznamy hokejových utkání z vaší nejslavnější éry. Díváte se na ně? A dají se ty zápasy vůbec dnešní optikou sledovat?
Určitě se na ně dá dívat, v ničem jsme nezaostávali. Naopak, vždyť jsme tehdy museli trénovat mnohem víc než současní hráči. Dneska se prakticky netrénuje, v zápase se vozí čtyři pětky, každou chvíli mají reklamní pauzu, trenérskou pauzu… My hráli pořád na dvanáct patnáct lidí.

A když vidíte své zákroky? Vyčítáte si, že jste tenkrát mohl něco udělat jinak?
Jo, to jo. Ale jen u některých gólů. Zrovna nedávno jsem viděl záznam z našeho prvního zápasu s nejlepšími kanadskými hráči (při zastávce Kanady v Praze při Sérii století 1972), kdy jsme s nimi remizovali 3:3. První gól jsem dostal hodně z úhlu, byl jsem málo vyjetý. U toho si vždycky řeknu, že jsem to mohl chytit.



Témata: Pelhřimov, Vysočina




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze