„Když se ohlédnu zpátky za svou kariérou, můžu říct: Jsem šťastný člověk, že jsem ten hokej hrál a že se mi povedlo vyhrát úplně všechno,“ vyprávěl dojatý obránce ve výslužbě se zlatou extraligovou medailí na krku.
Do play-off kvůli zdraví nezasáhl, ale v sezoně si zahrál, proto i jemu patří litvínovský titul, který oslavil na ledě třinecké Werk Areny s nohama na bruslích po boku ostatních litvínovských hokejistů.
Kam ve sbírce řadíte poslední chybějící zlato, na které jste se tolik načekal?
Asi hned za Nagano. Člověk, když je malinkej a začne dělat sport, tak má nějaké cíle. A moje první cíle byly získat titul s Litvínovem. Jak ten život šel, měl jsem to štěstí, že jsem vyhrál všechny trofeje mimo titulu v extralize. Byl to můj sen, který se teď naplnil.
Kdy jste v titul začal věřit?
Už po prvním gólu. Věřil jsem, že jsme se poučili z pátého zápasu, kdy jsme 35 vteřin před koncem taky vedli 1:0 a nakonec prohráli. Po druhém gólu už jsem pak utíkal do kabiny pro brusle. To už bylo jednoznačné.
Cítíte triumf i jako satisfakci za neuznaný gól v prodloužení pátého finále, po kterém jste byli hodně rozzlobení?
Chtěli jsme si to uhrát na ledě, aby kolem toho nebyly tahanice. Protože my bychom to asi nevzdali a pořád bychom to chtěli řešit. Teď už je to spíš ve fázi povídání, abychom nastavili precedens, jak by se podobným věcem mělo do budoucna předejít. Bylo to hodně závažné a mohlo to zmařit investici, kterou do nás majitelé vložili.
Nebál jste se, že neustálé omílání kauzy gól-negól je pro hráče ošemetné. Že se pak zafixují v pocitech křivdy a nesoustředí se na hokej?
My jsme se snažili to moc nekomentovat, abychom mužstvo nenabourávali. Ale média to omílala. Samozřejmě, křivda byla v každém z nás. Nicméně jsme klukům říkali, že na to musíme zapomenout a titul si vyhrát znova. Jsem strašně rád, že se to povedlo touhle cestou, je to fantastický.
I Třinec může cítit, že dal gól, který mu neuznali. V posledním, sedmém finále dopravil do sítě puk Erik Hrňa...
Ale to se nedá srovnávat. Od něj to bylo jednoznačné kopnutí nebo posunutí puku nohou.
Kdybych dostal ránu, mohl jsem skončit na vozíku
Jste hrdý na tým, který se oklepal z toho, že mu titul utekl a nechal Třinec vyrovnat sérii ze stavu 1:3, ale nakonec přesto vyhrál?
Řeknu vám to takhle: když jsme před dvěma lety prohráli ve čtvrtfinále s Plzní, už tenkrát jsem v to mužstvo věřil. Věřil jsem, že je natolik dobré, že může titul vyhrát. Taky jsem tenkrát po sezóně oznámil představenstvu, že se vracím a pokusím se připravit na to, abych znovu začal hrát. Byl jsem přesvědčený, že na titul tým má.
Nezvažoval jste během finálové série, v níž se zranil klíčový bek Karel Kubát i další obránci, že byste přece jen navlékl brusle a zkusil zdecimované defenzivě pomoct?
Samozřejmě jsem to zvažoval, ale už předem jsem říkal, že šance je jedna k miliónu. Proběhlo mi to hlavou, ale dneska už můžu říct, že mám záda natolik špatný, že se neudržím na pravé noze. Kdybych zatočil, upadl bych. A kdybych dostal nějako nepříjemnou ránu, mohl jsem třeba skončit na invalidním vozíku. Takže by to asi nebylo chytrý. A kluci, i ti, kteří naskočili ve čtvrtek, hráli natolik dobře, že dokázali tu díru vyplnit. Moc jim za to děkuju.
Bylo to pro vás psychicky těžké protrpět poslední drama na střídačce?
Určitě. Já jsem se furt považoval za hráče, strašně moc jsem si chtěl zahrát a Růčovi (Martinu Ručinskému) jsem pomyslně záviděl, že si může ještě zahrát a být přímo na ledě. Ale taková je realita, zdraví opravdu neporučíte. Já se trénovat nikdy nebál. Ale když vás to zdraví nepustí, tak s tím nic nenaděláte.
Znamená to pro vás definitivní konec kariéry?
Konec, hotovo. Já mám splněno! Teď už se žádný návrat konat nebude.
Hlinka nad námi podržel strážníčka
Kde začalo litvínovské putování za letošním titulem?
V loňské sezóně jsme měli velice špatnou první čtvrtinu, ale pak přišli dva fantastičtí trenéři (Radim Rulík a Miloslav Hořava), kteří nás dokázali vyndat z pomyslné černé díry a postupně v jednotlivých hráčích budovali sebevědomí. Povedlo se jim to a v této sezóně jsme to dokazovali.
V čem je jejich kouzlo?
Mají obrovské srdce, hokej milujou. Jsou pracovití. Setkal jsem se strašně moc trenéry, ale takováto dvojice, která se vzájemně doplňuje a na každém tréninku sleduje každičký detail, to jsem ještě neviděl. Třeba mladé kluky z obrany, které všichni odepisovali s tím, že nemůžou hrát ani v první národní lize, dokázali přesvědčit, že na to mají. Takový Tomáš Pavelka si svými výkony v play-off hodně řekl o národní mužstvo. Neříkám teď na mistrovství v Praze, ale vůbec bych se nedivil, kdyby v brzké budoucnosti pozvánku dostal. Byl totiž fantastický. A takhle bych mohl jmenovat další beky. Máme na čem stavět, jádro je dobré a kluci se budou jenom zlepšovat. Já se na další práci s našimi trenéry těším.
Vzpomněl jste si hned po poslední siréně na zesnulou legendu Ivana Hlinku?
Určitě. Byl tady (vedoucí mužstva) pan Rykl, který s Ivanem hrával. Když to skončilo, oba jsme se slzama v očích říkali: Myslíš si, že to nahoře vidí? Že nám i pomohl? Protože si myslím, že Třinec byl v sedmém zápase lepší a my jsme měli trochu víc štěstí. Věřím, že někde z toho hokejového nebe na nás koukal, podržel nad námi takového toho strážníčka a že nám to nakonec daroval.
