Stojí na tribuně za bránou stařičkého olomouckého stadionu kousek od sektoru pro fanoušky hostů. Jinde ani není místo. Jiří Vykoukal se opírá o železné zábradlí a bedlivě pozoruje snahu jeho mateřského klubu v baráži o návrat do extraligy. "Nakročeno mají nad očekávání," chválí kohouty.
Dvojnásobný mistr světa, majitel dvou světových bronzů, čtyřnásobný šampion extraligy se Spartou (dvakrát dobyl ještě federální soutěž), účastník olympijských her v Lillehammeru a Světového poháru má však jiný úkol. O patro skromnější: pomoct jako asistent trenéra nedalekému Prostějovu do první ligy.
V rozhovoru pro MF DNES vysvětluje, proč je hokej nejlehčí zaměstnání a za jakých okolností zváží návrat na led. "Dávám si ale takových deset procent," říká třiačtyřicetiletá legenda.
Svrbí vás ruce, když sledujete zápasy z tribuny nebo ze střídačky?
Když to vidím, tak svrbí. Uvidíme. Druhá liga ne, ale kdyby se postoupilo, beky bychom potřebovali - nejsou. U nás v Prostějově s tím máme velký problém. Kluci se snaží, ale chybí tam zkušenost. S beky je problém v první národní lize i extralize.
Čili kdyby Prostějov postoupil, je reálná varianta, že mu v první lize pomůžete na ledě?
Potřeboval bych potrénovat pět měsíců, abych dohnal kondici.
Zdravotní handicap nemáte?
Takhle: už nevím, co mě nebolí. Spíš je to otázka i toho, že kdyby se postoupilo, museli by se nějací hráči nakoupit a jsou tam tabulkové ceny. A sehnat kvalitu není jednoduché. Takže můj návrat je varianta - dejme tomu deset procent. Ne sto procent, ale nějaká procenta si tam nechávám.
Věnujete se i mentálnímu koučinku. Stíháte všechno skloubit?
Dá se to. Mám víc aktivit, některým se daří víc, některým míň. Ale návrat k hokeji na lavičce Prostějova mi trošku prospěl.
Hokejisté i fotbalisté v Česku se na mentální přípravu stále dívají skrz prsty. Jak je to v Prostějově? Využívají hráči vašich znalostí?
V kolektivu je to strašně těžké, jak jsem pochopil. V individuálních sportech je mentální koučink na daleko vyšší úrovni. V kolektivu je to spíš o trenérovi. Hráči jsou vázaní na rozhodnutích trenéra, manažera. Nedostanou se třeba na přesilovky. Když to srovnám s tenisem, vlezete na kurt a nikdo vás z něj nesundá, když běžíte čtyřstovku, tak vám nikdo po třiceti metrech neřekne, abyste vystřídal. V hokeji vám nevyjdou dvě tři střídání, trenér vás posadí a už toho máte plnou hlavu. V kolektivu je mentální koučink těžký a měl by vycházet především z pozice trenérů.
Každý sport je hodně o hlavě, tenis zvlášť. Máte v Prostějově za klienty i tenisty?
Já mám spíš sportovce v mladším věku. Pracuji s nimi na vyžádání rodičů. Ale to je hlavně o práci s rodiči, protože ti kolikrát na děcka kladou velké nároky a oni tomu podléhají. Pak sport nedělají proto, že ho mají rádi, ale kvůli rodičům, aby nebyli zklamaní. Je potřeba s rodiči pracovat, aby sportovec měl z toho radost a nechodil domů v patnácti stresovaný, že se mu nevydařil zápas.
K mentálnímu koučinku jste se dostal přes Daniela Landu, který s vámi spolupracoval během kariéry?
Ano, on mi strašně pomohl. Má trošku jiný systém, než používám já. Je to člověk, který má za sebou zkušenosti; jezdí rallye, vystupuje na koncertech, je pod tlakem. Snažím se s ním spolupracovat, u nás je špička. Ale spíš je to o tom, že je dobrý, když pracuje v individuálních sportech jeden na jednoho. V kolektivu je to složitý. Hráči třeba říkají, že se necítí dobře, že jim nevěří trenér, ale ten tam má dvacet lidí. Vyvolávají si pak myšlenky, které se ani nezakládají na pravdě.
Ono se to ukázalo také u fotbalové Sigmy. Kejkle Daniela Landy, že Olomouc dostane do finále Ligy mistrů, jaksi nevyšla.
Říkám: v týmu je to o práci trenéra a také o tom, jak chce celý tým pracovat. Hráči potřebují trenéra, který věří svému systému.
V Plzni skončil kariéru váš někdejší spoluhráč Martin Straka. Byl jste s ním v kontaktu, abyste mu řekl, co to bude obnášet?
Ne, my jsme spolu v Plzni hráli jen chvíli. Každý rok někdo skončí z vrcholových sportovců. Život běží dál, nezastaví se.
A je to pro hokejistu rána, když najednou nemusí na trénink, nebo to prostě někdo snáší líp a někdo hůř?
Já s tím mám taky problémy, se musím přiznat. Už tam není kabina, tréninky. Hokejista je jedno z nejlehčích zaměstnání, které existuje. To vím z mého života.
Jako že když se hokej umí, tak máte spoustu volného času?
Na rozdíl od jiných zaměstnání. Po konci kariéry jsem zkoušel některé věci a nešly mi tak, jak bych očekával. Já vám to řeknu jinak: v hokeji hrajete za rok 52 zápasů, když si to spočítáte, máte dvacet minut za zápas. Srovnejte si to s jiným zaměstnáním. Jinak ještě chodíte na tréninky, makáte, ale tam nejste pod tlakem. Z toho máte pět měsíců volna, kdy se připravujete na další sezonu. Klukům říkám, že hokej je nejlehčí věc, kterou můžou v životě dělat. Po skončení s hokejem vás už tak nic lehkého nečeká.
To je zajímavý názor, když si vezmete, pod jakým tlakem médií, fanoušků, trenérů a vedení je profesionální sportovec, jehož výkon v zápase každý hodnotí.
V zápase pod tlakem jsou, ale na to zapomenete. Když se vás zeptám, kdo vyhrál extraligu před třemi lety, možná si už ani nevzpomenete. Nemá smysl se zabývat těmito věcmi, to je až na posledním místě. Sportovci by si měli zápas užívat a naopak tlak využívat ve svůj prospěch, protože jsou na očích, jsou mediálně známí. Ale pořád to není nic ve srovnání s tím, co lidé prožívají v normálním životě.
Vy jste si dokázal tlak nepřipouštět, nebo jste k tomu dospěl až na konci kariéry?
Já jsem si tlak nepřipouštěl. Připustil jsem si ho až poslední rok ve Spartě, kdy jsem skončil. Chtěl jsem končit na nějaké úrovni a ono se to nepodařilo. Bral jsem to tak, že končím někde na dně. Teď vidím, že to byl nesmysl, že jsem mohl ještě rok dva hrát a mohl jsem si to užít. Ale moje ego bylo takové, že jsem chtěl skončit s rukama nahoře a s červeným kobercem. Ale ono se to nesplnilo, sám jsem se dostal pod tlak a hra pak tak dobrá nebyla.
Konce bývají těžké. Například Jiří Dopita končil zraněný v první lize. Fanoušci by mu také přáli vítěznější odcházení.
Tak jo, ale hrál, dokud mohl. A pomohl Olomouci dostat se do horních pater první ligy. Druhým rokem s nimi bojuje o extraligu. Konce jsou takové, jaké jsou. Na Spartě tehdy, když to vezmu, tak kromě Petra Břízy skončili všichni divně. Nikdo se nedočkal ocenění.
Ve Spartě se dlouho nedařilo správně namixovat tým, až teď pod trenérem Jandačem to šlape. Věříte, že už udělá titul? Čekání na něj je dlouhé.
To je pravda. Tým je dobře složený. Když ho nezískají, tak kdy potom? Letos mají opravdu nabitý tým - čtyři lajny, které fungují. Mají dobrého trenéra, který se ale v play-off učí. Pro něho je to zátěž. Nechce mít asi nálepku "trenér základní části". Věřím, že Sparta letos vyhraje.
Je Sparta klub, který máte nejvíce v srdci?
Určitě. Dvanáct let se nedá smazat.
Jste sparťan z Hané.
Tak jako fandím Olomouci, ale když někde strávím tolik času, tak jste s tím klubem spojený.
Překvapuje vás olomoucké tažení v baráži o extraligu?
Je to zatím nad očekávání. Myslím, že o postup se porvou až do konce.
Měl jste možnost po konci v Plzni působit v olomouckém klubu, kde jste začínal s hokejem?
Ne, s Jirkou Dopitou jsme nebyli ve spojení. Když jsme se viděli, tak jsme se pozdravili. Nabídku jsem dostal z Prostějova. Člověk musí postupně sbírat zkušenosti.
Olomouc není v baráži favoritem, na rozdíl od Prostějova v boji o první ligu, který dostal postup od vedení za jasný úkol...
Všechny týmy, které se dostaly do baráže první ligy, mají svoji kvalitu. První zápasy ukázaly, že baráž bude náročná. Všech pět týmů má ambice postoupit. Bude to o štěstí a také o tom, kdo bude mít v dané chvíli lepší formu.
V Prostějově jste na začátku sezony působil pouze jako mentální kouč, před play-off jste povýšil i na asistenta trenéra. Baví vás nová práce?
Já jsem na hokej trošku zanevřel, ale musím říct, že mě práce v Prostějově uchvátila. Celé play-off byl opravdu zážitek. Hráli jsme ve Vsetíně, bylo vyprodáno, v Přerově vyprodáno a také u nás byla plná hala. Kdo by to řekl, že play-off druhé ligy bude mít takovouto úroveň, co se týče návštěvnosti?
Prostějov je hokejové město a vyšší soutěž by mu slušela.
Já si nedokážu představit, kdyby se podařilo postoupit o soutěž výš, co by se v Prostějově dělo. I na venkovní zápasy se vypravují dva tři autobusy. Na druhou ligu je to až neskutečné.
Po takřka tříleté pauze se k hokeji vrátil někdejší talent Matouš Venkrbec. Jste s jeho comebackem spokojený?
Já si myslím, že Matouš má před sebou, když bude pracovat tak, jak pracuje a ještě o malinko víc, velmi světlou budoucnost. Nesmí ale zůstat ve druhé lize. I pro něj by bylo dobré, kdybychom se letos dostali výš.
S novým majitelem Jaroslavem Luňákem získal Prostějov ekonomickou stabilitu a vyhlásil smělé plány, do pěti let by dokonce rád do extraligy. Pracujete pod velkým tlakem?
Tlak na kluky samozřejmě je, protože celou sezonu poslouchali, že jsou profesionálové, že ostatní chodí do práce. Tým je mladý. Kluci se s tím výborně popasovali. Ve čtvrtfinále jsme měli trošičku krizi s Frýdkem-Místkem, ale je dobře, že jsme si tím prošli a další kola byla o to hratelnější. Ale co se týče cílů, tak tam jsou. Uvidíme, kam až hokej v Prostějově dojde.
