Nic jiného mu nezbývá. Hlavní je pro něho klid, zotavuje se ze zápalu mozkových blan. Deset dní byl v pardubické nemocnici, pak se léčil doma. Stále ještě dochází na pravidelné lékařské kontroly. Jeho onemocnění však je pořád obestřeno záhadou. „Lékaři sami nevědí, co nemoc vyvolalo. Zda to bylo klíště, nebo něco jiného,“ říká Sýkora.
Není však na něm vůbec znát, že má za sebou vážné zdravotní trable. Není pohublý ani pobledlý. „Snad jenom den nebo dva mě bolela hlava, jinak nic. Neměl jsem skoro žádné bolesti ani teploty,“ potvrzuje. „Nikde však není psáno, že už jsem úplně zdravý. Je možné, že se ještě vyskytnou nějaké problémy.“ Přesto nemůže a ani nechce léčbu a návrat na led uspěchat.
„Když to dobře půjde, mohl bych začít hrát koncem ledna,“ tvrdí útočník, který naposledy nastoupil za Pardubice 19. října proti Třinci. „Teď to však chce ještě klid, i když ruce mě už dlouho svrbí. Koho by nesvrběly? Ale takový je život.“
Zdravotní potíže ho potkaly v nejméně vhodnou dobu. Kdyby si udržel střeleckou formu z loňské sezony, možná by patřil mezi pár extraligových adeptů olympijské nominace. Třeba mohl zazářit jako jeho pardubický předchůdce Milan Hejduk v Naganu.
„Samozřejmě mě mrzí, že nemohu hrát. Ale vůbec ne v souvislosti s olympiádou,“ tvrdí Sýkora. “Nikdy mě nenapadlo, že bych tam mohl jet. Absolutně jsem s tím nepočítal,“ odmítá.
