"Ten po zápase zvedl hlas až moc. Doufám, že si to někteří hráči vezmou k srdci a už se naše výkony konečně otočí," řekl 35letý Brančík, který ale rovněž dokázal svůj tým jak se patří zkritizovat alespoň v rozhovoru.
Co vlastně v kabině hned po zápase zaznělo?
Jak od koho. Trenéři si to nechali až na další den, chyby se musí rozebrat na videu. Ale už bylo i potřeba, abychom si něco řekli i my hráči. Byl to už třetí zápas, který jsme takto nezvládli, tak už to dál nejde. Prohráli jsme s předposlední Kadaní i poslední Třebíčí, rozdáváme body a nejsme zrovna v postavení, ve kterém bychom si to mohli dovolit. Něco už se musí stát.
Trenér Vlk má pocit, že mu od začátku sezony u Olomouce chybí týmový duch. Souhlasíte?
Týmový duch... (několikrát si to zopakuje) To je, jako bychom netáhli za jeden provaz, což pravda není. Možná je to tím, že tomu všichni nedávají tolik, kolik by měli. Ne každý hraje to, co by měl. Můžeme si něco vykládat v kabině, malovat na tabuli, dívat se na video, to všechno je vlastně k ničemu. Musíme to přenést na led.
Přibližte ještě víc, co přesně znamená, že tomu ne všichni dávají všechno?
No, to musí být asi vidět shora. Nejde nám to vepředu ani vzadu. Zápas s Třebíčí jsme si prohráli úplně sami nesmyslným vyloučením na pět minut. V přesilovkách jsme dostali dva góly a pak se potvrdilo, že třígólový zápas už neotočíme.
Hráli jste s nejslabším týmem soutěže, kterému jste vstřelili jen jednu branku a kromě střely do tyče jste ani neměli žádnou větší šanci. Čím to?
To je pravda. Už je to hodně na zamyšlení a je potřeba s tím něco dělat. Tak to dál nejde, jinak hrozí, že bychom šli tabulkou hodně dolů, to by nebylo dobré. Hledám těžko slova na tu naši situaci.
Co na řešení takového stavu platí? Přeházet sestavu?
Samozřejmě to je jedna z možností.
Nebo si třeba se spoluhráči všechno vyříkat v hospodě?
Je jasné, že vyříkat si to musíme my hráči, když slova od trenérů nezabírají. Když někdo nebude plnit to, na čem se domluvíme, tak se budou muset podniknout určité kroky. Nejde donekonečna něco omlouvat. Říkat: "Uvidíme. Příště. Hrajeme zase dál." To už nejde. Třetinu základní části máme za sebou, teď už jsou potřeba rázné kroky, aby se to pořád neopakovalo.
Vidíte i vy coby kapitán u některých spoluhráčů ležérní přístup, který by vás vytáčel?
To já tak nemůžu hodnotit, protože se na to nedívám svrchu. Musím hrát. Jen sem tam něco postřehnu ze střídačky. Ale určitě je u nás v týmu řada hráčů, která dokáže v hokeji mnohem víc, ale musí to prodat na ledě i při zápase.
Myslíte, že obrat přijde během jednoho zápasu, nebo takový proces trvá delší dobu?
To nedokážu odhadnout, fakt nevím. Teď jsme třikrát prohráli, a to se nám nestávalo. Dřív jsme prohráli nejvýš dva zápasy a pak jsme zase měli šňůru výher. Musíme se z toho dostat, odpíchnout se od nějakého zápasu.
Podle nespokojených reakcí v závěru zápasu už leckterým fanouškům dochází trpělivost. Všiml jste si?
Já vím, je to těžké. Chápu, že fanoušek chce vidět dobrý výkon a vítězství, ale jsou i období, kdy se týmu zrovna nedaří. Chci proto požádat o trpělivost.
Výkon týmu proti Třebíči mi už od první minuty připadl dost ospalý. Dá se to poznat už před zápasem?
Vůbec. Já osobně jsem byl poslední zápasy hrozně nažhavený. Třeba proti Ústí... Na takové soupeře se já vždycky těším, to bývá paráda. Jak to mají ostatní, to nepoznám. Každý se musí připravit tak, aby se na zápas těšil, věděl, co má hrát, a taky to na ledě odevzdal. Nesmí být přístup takový, že jste na zápase byl jen proto, abyste si připsal čárku za účast.
Třeba Milan Ministr v závěru uštědřil direkt jednomu z protivníků. Bylo to od něj gesto, kterým chtěl vyburcovat i ostatní?
Samozřejmě. Ale stejně by tím zápasem měli žít všichni hráči. Není přece možné, aby nahoru-dolů lítal třiatřicetiletý Milan a srážel se se soupeřem. Od toho jsou tady daleko mladší hráči, kteří mají neuvěřitelnou fyzičku, a teď to musí prodat. Přece jsme v létě neposilovali jak blázni proto, abychom se teď po ledě jen klouzali, ne?
