Ten vůbec nezareagoval. Pardubický kanonýr je také hokejistou s přesnou a tvrdou střelou.
Je to mocná zbraň. „Takoví hráči rozhodují zápasy,“ říká Rudolf Suchánek, někdejší obránce obdařený uměním „pumelice“.
Divák si kolikrát jen všimne nápřahu hráče a pak až puku v brance. Gólman je na tom podobně.
„Nejhorší je, když je hráč rozjetý nebo dostává puk na volej. Když se střelec dostane do kruhu, tak vás střela z pěti metrů buď trefí, nebo ne,“ říká kladenský brankář Zdeněk Orct. „Zrovna Zíb a Sýkora na to mají abnormální talent.“
V zámoří vypálil Al Iafrate z Bostonu puk rychlostí 169,2 kilometru v hodině. Ranou vynikal i jiný bek, Al MacInnis, sedminásobný vítěz dovednostní soutěže.
V Česku se při Utkání hvězd prudkost střely také kdysi měřila. Bek Libor Zábranský měl ránu 153 kilometrů v hodině. Jenže radar zlobíval, a tak začali hokejisté posílat puk podél mantinelu a soutěžili, jak daleko doklouže. Naposledy vyhrál Petr Sýkora. Před ním triumfoval též Zíbův spoluhráč Valdemar Jiruš.
„Takové hráče pak v zápase sledujete víc, postavíte si podle toho obranu,“ říká Orct.
Střežený je i budějovický bek Marek Posmyk. Také on je „pan Bombarďák“. „Na tréninku tvrdost střely trochu zmírním. Nemůžu zranit naše brankáře,“ říkal.
Posmyk, to je svalovec. Jaký musí být tvrdý střelec?
„Šikovný, musí předvídat, být silový a mít dobré ruce a hokejku. Dnešní kompozitové hokejky jsou lepší, víc se ohnou, puk letí rychleji,“ říká Rudolf Suchánek. „A taky musí trénovat. Jak znám Lukáše Zíba, dá si na modrou puky a cvičí střelu švihem, golfákem.“
Ovšem třeba ve zlínském týmu podobný typ hráče s ranou jako z děla asi nenajdete. „Moc takových střelců nemáme. Dnes je zámořský trend, ve Švédsku, Finsku, všude se střílí. Ale v Česku na to hráči nejsou zvyklí a těžko se tomu přizpůsobují. Je to spíš českou povahou, hráči všechno tlačí do kombinace,“ míní Suchánek.
