Bylo to před zápasem Švédsko Česko ve skupině. Ten chlapík pod vlivem úvodního českého propadáku ve Finsku nejspíš najisto počítal s tím, že mužstvo kouče Růžičky nepostoupí do zámořského semifinále. Následně si notoval s dalšími kolegy ze Severní Ameriky. S chutí se do Čechů trefovali.
"Podívejte na Jágra! Zas ho to nebaví. Jako loni ve Washingtonu."
"A ten Ručinský! Docela fajn kluk, ale ve Vancouveru na jaře úplně vyhořel. Totální průšvih!"
"Hele, Dopita. Nikoho pomalejšího jsem snad neviděl!"
"Oni nepostavili Hejduka? To asi vůbec nechtějí vyhrát..."
Růžička excelentního střelce šetřil na play-off. Nechával ho odpočinout. Jeho plán vyšel bezvadně. Trpělivě testoval, hledal optimální sestavu pro čtvrtfinále.
Byť to minulý týden ve Švédsku za stavu 0:4 o druhé přestávce vypadalo na absolutní rozklad jeho souboru. Fanoušci doma odcházeli od televizí, vybavil se jim krach z předchozího Světového poháru 1996.
"Příště se na ten turnaj radši nehlaste, když se vám nechce bojovat!" chystali se psát i čeští novináři.
Jenže pak Růžičkův tým úžasně zabral. Od třetí třetiny první partie ve Stockholmu má skóre 16:3. Málem vyrovnal náskok Švédů, smetl Německo a pak ve čtvrtfinále Švédsko.
Růžička nepanikařil, věřil svým hráčům. "Řvaním se nic nespraví," tvrdil. Ten přístup fungoval dokonale. Zbytečně nezasahoval do nálady kolektivu, umně poskládal útoky. Klobouk dolů před Růžičkou.
Ale i před jeho asistenty a taky samotnými hokejisty. "Zlatá generace" obhájila svou pověst. Pokud v zámoří obstojí, může hrdě odejít.
