Pavel Janků jakoby doplatil na špatný start Třince do sezony. Týmu se dosud nepodařilo vyškrábat na místa, kde by ho majitelé i fanoušci rádi viděli.
„Po špatném začátku se to s námi táhne. Každý zápas, který ztratíme, bolí,“ říká. Prohra v předehrávce 26. kola může Třinec mrzet dvojnásob, protože Sparta na domácím ledě rozhodně nepředvedla svůj nejlepší výkon.
„Ze začátku to vypadalo, že nás přejedou. Pak to ale bylo vyrovnané a rozhodlo proměňování šancí. To je v této sezoně problém celého mužstva. Ani z nejvyloženějších šancí nedokážeme dát góly. Ať už jsou to mladí kluci, nebo ti, co to tady táhnou. Nedokážu si to vysvětlit. Děláme všechno stejně, naplno,“ kroutí hlavou.
Zejména v přesilovkách chyběl Richard Král. Tahoun týmu, kterého se chtělo během reprezentační pauzy vedení klubu zbavit, ale postavili se za něj spoluhráči. Nyní je nemocný. „Umí perfektně přihrát, je jako dělaný do přesilovek.“
Králova absence se projevila zejména v ve výhodě pět na tři, kdy Třinec ani jednou nevystřelil. „Byla ale krátká. Půl minuty. Když soupeř hned vyhodí, zbývá patnáct vteřin. Ale je pravda, že nám přesilovky moc nejdou. Táhne se to s námi a není to jenom otázka tohoto zápasu,“ uznal Janků.
V minulých sezonách byl Třinec týmem, který vyhrával doma a venku body pravidelně odevzdával. Teď před svými fanoušky zdolal silný Zlín i Pardubice a následně prohrál v Plzni i na Spartě. „Hlavně v Plzni nám zápas vůbec nevyšel. Po první třetině jsme prohrávali o tři góly, oni hráli v pohodě. Na Spartě to bylo jiné, stihli jsme se zkoncentrovat. Ale na jeden gól se na Spartě vyhrát nedá,“ vrací se k žalostné koncovce.
A tím i ke svému problému. Sám měl v zápase několik dobrých příležitostí. V té největší byl faulován, přesto prostrčil puk mezi betony gólmana Pöpperleho. Jenomže v brance neskončil, vykutálel se asi deset centimetrů vedle pravé tyče.
„Už se musím konečně trefit. Kdybych si ten gól ještě schovával, tak bych asi dlouho v sestavě nevydržel… Nevím, čím to je. Nedal jsem do prázdné branky, ani z pozice, ze kterých se normálně trefuju. Ať člověk chce, nebo nechce, v podvědomí to má. Nevím, co to znamená. Třeba už ho nemám dát, není mi to souzeno,“ krčí rezignovaně rameny.
