Snad každý člověk v branži ze sebe vysype hlášky sršící obdivem, mluví-li o Jágrovi do napřaženého mikrofonu. Až s hokejem skončí, jistě ho v Torontu bez okolků uvedou do Síně slávy.
Ale že by ho Kanaďané a Američané zbožňovali jako Češi? Že by jej jako mnozí jeho krajané považovali za jednoho z pěti největších pánů ledových arén? Nebo dokonce za číslo dvě hned za nepřekonatelným rekordmanem Waynem Gretzkým?
Stačí se podívat na žebříčky nejskvělejších hokejistů všech dob, které se objevují na stránkách zámořských médií. Třeba historik Joe Pelletier ho bez upřesnění zařadil do druhé desítky s komentářem: „Soudě jen podle talentu by patřil do Top 10.“
Sloupkař Steve Simmons, jenž (nejen) o NHL píše od roku 1979, ho čerstvě uklidil na 19. pozici - až za jedenáctého brankáře Dominika Haška a osmnáctého ruského kanonýra Alexe Ovečkina. Na většině fanouškovských webů je k nalezení ještě níž.
Vytýká se mu, že hlavně dřív působil solitérsky. Že si přeplacený cizák moc stěžoval a nechoval se jako tahoun. Jsou to leckdy ryze subjektivní a snadno zpochybnitelné názory. Nicméně odráží se v nich rozdílnost pohledů na ikonu z Kladna.
Vždyť i na páteční Jagr Night se hala zaplnila na pouhých 73 procent. Nepomohlo ani zvýhodněné vstupné. Ani tričko s Jágrovými portréty, jež prvních deset tisíc návštěvníků obdrželo zdarma. Ne, našeho Jardu v cizině nebaští, jak bychom si v Česku představovali. U nás je hrdinou, sportovním i mravním vzorem, synem národa.
Kde se vzala taková propast mezi tím, jak je zbožňován v rodné zemi a jak ho vnímají v Severní Americe? Češi - jako řada rodičů - odpouštějí svému hochovi víc než cizímu. Často mávnou rukou nad jeho proměnlivými náladami. Snáz zapomněli na časy, kdy se přel s trenéry, působil mezi mantinely poněkud otráveně a jeden z komentátorů ho označil za rakovinu kabiny.
Část viny neseme my novináři. Někteří až příliš agilně oprašují z legendy každé smítko, přehánějí, vybírají si jen dobré zprávy o něm a dělají z něj nadčlověka.
Jistě, taky přísnému mínění z opačného břehu Atlantiku lze s chladným rozumem leccos vytknout. Reportéři i fanoušci tolerovali jiným stars podobné manýry. Jágrův někdejší idol, parťák a šéf Mario Lemieux, se na veřejnosti nechoval vstřícněji a v týmu si tvrdě prosazoval svou.
Co se týče Jágrova hodnocení, zpravidla přehlížejí jeho úspěchy v KHL a na mezinárodních turnajích. České křídlo v žebříčcích zasouvají pod borce, kteří vládli v NHL v době, kdy se v ní potloukalo jen pár Evropanů. Zato Jágr v soutěži zápolil s mnohem větší konkurencí.
Ryzí pravdě se neblíží ani jeden z extrémních Jágrových posudků. Při pátečním večírku jen dvakrát zběžně pokynul publiku, jež ho vděčně oslavovalo. A po vítězství nad Nashvillem 2:1 pláchl před houfem novinářů ze šatny bez vysvětlení.
Zmáhá ho ukrutně namáhavá dřina, díky níž se v necelých pětačtyřiceti drží mezi špičkou? Nebo nechtěl rozprávět o sobě v den, kdy se vraždilo na nedalekém letišti ve Fort Lauderdale? Kdo ví?
Není čítankový charakter. Někdy není snadné ho pochopit, ostatně jako mnoho géniů svého oboru. Není přeborník v předstírání. I proto se pohledy na něj tak liší.
