Jak jste se k téhle práci dostal?
Pan režisér Soukup si na mě sehnal číslo. Říkal, že mě viděl v studiu Buly a napadlo ho, že tohle je náčelník horské služby. Zavolal mi, jestli bych měl vůbec chuť to zkusit. Já jsem svým způsobem trošku střelec, že jdu do všeho. Nechci pak litovat, že to nezkusím a říkám si, že mě přinejhorším vyhodí nebo že to skončí ostudou. Ale s tím se dá přece žít.
A nelitujete?
Bylo to hrozně fajn, přestože je to úplně něco jiného než komentování. Měl jsem zase takové to klepání rukou a trému, kterou člověk zažije u maturity nebo když dělá něco poprvé. Dostavilo se to, přestože hokej dělám už skoro deset let.
Klepání rukou mi k vám nesedí, působíte sebevědomě.
Jakože jsem suvenýr, jo?
Vyklepaný jste byl i u vyhlašování ankety Hokejista sezony, kterou jste moderoval v přímém přenosu. Takže ten dojem, že jste suverén, je jen zdání?
Ono jde vždycky o ten začátek. Jakmile to člověk překoná, tak to opadne. Je to stejné jako ve sportu. Když nastoupíte na led, jste vždycky trošku nervózní. Pokud to neděláte pravidelně, nemá sebedůvěra z čeho pramenit. Když to děláte opakovaně, sebedůvěra roste jako výkony na ledě. V hokejovém studiu už je to rutinní záležitost, vím, co se ode mě očekává, jak to bude probíhat. Samozřejmě vás vždycky překvapí nějaké nové věci, ale člověk se s tím už dokáže vypořádat, protože to dělá každý týden. Hraní bylo poprvé v životě a já mám v povaze, že když něco dělám, tak chci, aby to bylo dobrý. Možná proto ta nervozita.
Ta se na place projevovala tak, že se scény musely jet dvacetkrát?
Já tam zas nemám takovou roli, abych musel něco předvádět. Je to postava, která se tím seriálem mihne.
Úplný štěk to ale nebyl, ne?
Jsem ve čtyřech dílech, ale velká role to není. Tu bych ani nedal. Proto se chodí na herecké školy. A pak jsou přirozené talenty, které to dají i bez školy, ale těch je asi minimum.
Je velký rozdíl hrát a komentovat?
Tohle je úplně jiný pocit. U hokeje člověk mluví aspoň o něčem, co dělal. Ale o herectví nevím vůbec nic. Posloucháte, necháte si radit a snažíte se přesně plnit to, jak si vás dirigujou. Musíte jim důvěřovat, protože nevíte, jak je to správně.
Jaká byla odezva od známých a fanoušků?
Přišla mi spousta esemesek, ale já se přiznám, že jsem nic neviděl. Jsem na mistrovství světa a sleduju hokej.
Vím, že v době, kdy seriál běžel v televizi, jste měl přenos z mistrovství. Ale neříkejte, že jste se neviděl?
Vůbec jsem to neviděl. A nechci to vidět.
Proč?
Já se na sebe všeobecně nerad dívám. Když náhodou zapnu ráno ČT Sport a opakujou studio Buly, tak okamžitě přepínám jinam, protože se nemůžu ani vidět.
Připadáte si, že blbě mluvíte?
Tak. Je tam několik faktorů. Blbě mluvím. Blbě vypadám. A mám pocit, že to někdy nemá ani myšlenku. Když člověk vidí sám sebe, tak je to divný. Je to opravdu divný. Nemám nervy se na sebe koukat.
Bavilo vás hraní? Chtěl byste si to zopakovat?
Bylo to super, parádní zkouška a hlavně na mě byli všichni hodní. Protože věděli, že kdyby na mě začali vyvíjet tlak, tak je po natáčení. Já se v tom opravdu neumím pohybovat a překvapilo mě, jaká tam byla fajn parta lidí. Připadal jsem si jako v hokejových letech, kdy ten mančaft bojuje za vítězství. Oni podobně bojují za to, aby byl seriál úspěšný. Spíš jsem nasával atmosféru, protože jsem tam vždycky přijel na jeden natáčecí den a vracel jsem se domů. Všechno pro mě bylo nové, zajímavé, seděl jsem tam s otevřenou hubou a čekal na svoji chvilku. Jsem rád, že jsem to podstoupil, protože je to zkušenost do života v jiném směru a věřím, že mi někdy pomůže.
V seriálu vás dabuje herec Jiří Dvořák. To bylo domluvené?
Víceméně ano, protože nemám školy a neumím zahrát emoce, neumím tak frázovat slova.
Ani jste to nezkoušeli?
Točilo se to s mým hlasem, ale s předabováním nemám žádný problém. Pokud to seriál zlepší, jsem všema pro. Stejně jako když v hokeji posadíte důležitého hráče na tribunu a zlepší to výkon týmu, tak je to přínos. Počítá se přínos, a ne detaily v rámci projektu.
