Když se v klidu rozhovoří, pochopíte opak. Erat, jenž od pondělka potáhne Kometu ve čtvrtfinálové sérii proti Spartě, je perfekcionista. V Brně školí mladé talenty, na ledě si řídí spoluhráče.
Víc k němu sedí označení workoholik. Proč? Když zmizí ze zimáku, nejraději relaxuje... Zase u hokeje. „Mám ho strašně rád, takže mě baví se i na něj koukat, sledovat nové věci, dívat se po novinkách, které fungují,“ říká Erat.
Je mu úplně fuk, jestli pozoruje NHL, ve které odehrál přes 900 utkání, nebo vyrazí na přípravu mládežnických reprezentantů či na prvoligovou řež v rodné Třebíči. „Je to pro mě odpočinek a ani pak neřeším, kolik hodin u hokeje strávím.“
Byl jste odjakživa takový hokejový nadšenec?
Vždycky jsem hokej rád sledoval. Zároveň jsem koukal po ostatních hráčích a pozoroval jsem, v čem jsou lepší než ti ostatní. A to mi zůstalo do dneška. Víc mě poslední dobou baví dívat se na mladší hráče, kteří vyčnívají. Dívám se, proč vyčnívají, v čem jde hokej celkově dopředu. A nejlépe je to vidět u sedmnáctek nebo osmnáctek.
Tak schválně, zkuste říct nějaké jméno, o kterém podle vás fanoušci v budoucnu uslyší.
Hrozně mě zaujal jeden obránce ze švédské sedmnáctky. Jmenoval se Adam Boqvist, na svůj věk výborný hokejista.
Chápu, že se mladí chtějí přiučit sledováním NHL. Ale co vy si můžete vzít třeba z turnaje reprezentačních sedmnáctek?
Myslím, že ať je vám dvacet, nebo čtyřicet, pořád se můžete naučit něco nového. Hokej se vyvíjí rychle dopředu. Když zůstanete stát, jste mrtvý.
Takže to, co jste uměl před deseti lety, by vám teď nestačilo?
(pousměje se) To mi bylo 25 let a hokej byl v jiné dimenzi. V té době se mohlo hákovat, držet a hra nebyla tolik o bruslení a technice. Teď je to daleko víc o bruslení, práci s hokejkou a výběru místa.
Co se v 35 letech snažíte zlepšovat?
Všechno! Pořád se dá všechno zlepšovat, vždycky můžete být lepší. Jak se jednou zastavíte, je konec. Na každém tréninku se dá něco zkusit. Každou střelou nebo pohybem získáváte větší sebevědomí. A vím, že se dá vždycky něco vymyslet.
Myslíte, že podobný zápal a touha po sebevzdělávání obecně českým hokejistům chybí?
Je to každého věc. Někdo si odehraje to svoje a po tréninku už nechce o hokeji nic vědět a chce si odpočinout. Někdo touží být v zápřahu pořád a díky tomu zároveň odpočívá. Každý má jiné myšlení, každý se učí a zlepšuje jinak.
Máte vůbec čas dívat se na NHL?
Pořád ji sleduju, v Americe mám i dům. Až nám skončí sezona, doufám, že stihnu v NHL nějaké zápasy v play-off.
Jak se vám současný trend v zámoří líbí?
Hrozně moc. Vyniká kreativita hokejistů. Není to o držení, hákování a bouchání do puku. Každý hráč si dovolí jeden na jednoho, i v tom jde hokej strašně dopředu. Dřív by se o takovém hráči řeklo, že je drzý, dnes tohle bývají nejlepší hráči.
Neříkáte si, že byste tuhle éru ještě chtěl zažít?
(usměje se) Moje doba už je pryč. Soustředím se spíš na Kometu, chci pomáhat mladším hráčům, aby z nich vyrostli profesionálové, jako jsme byli my.
Měl jste vždycky v sobě, že budete ten, kdo radí a kdo si bere v kabině slovo?
Hokej na vrcholu hrajete nějakých 15 až 17 let, jen Jarda ho hraje dýl. A každá kariéra má určitý proces. Ze začátku jsem se učil od nejlepších a snažil jsem se pochopit, jak oni přemýšlejí. Měl jsem štěstí, že jsem zažil super trenéry, kteří hokeji rozuměli. K tomu jsem měl spoluhráče, kteří mu věnovali sto procent, jako Paul Kariya, Shea Weber, Ryan Suter, Ekman-Larsson. Díval jsem se, jak reagují. A myslím, že už jsem dospěl do role, že můžu říct názor a kluci vědí, že jim můžu pomoct.
Zároveň jste vzorem. Jak vám ta role sedí?
Snažím se soustředit na hokej a pracovat tak, abych klukům pomáhal v detailech. Vím, že musím ukázat, že zápas hraju pořád naplno. Kluci musí pochopit, že ať jste takový, nebo takový hráč, musíte do zápasu dávat sto procent. A ostatní potom vždycky přijde.
Bavilo by vás podobné rady předávat jako trenér?
To nevím, nad tím jsem ještě moc nepřemýšlel. Zatím jen vím, že až skončím s hokejem, dám si určitě rok volno a budu se věnovat dětem.
Po letním příchodu do Brna jste říkal, že se po kariéře chcete usadit v USA. Nepřehodnotil jste to?
S manželkou jsme si ještě nesedli, abychom to rozebrali. Ale myslím, že naše budoucnost bude jednou v Americe. Strávil jsem tam půl života, narodily se nám tam děti... Na sto procent ale nejsme rozhodnutí.
Chybí vám něco z amerického stylu života?
Chybí mi tady trošku větší teplo, ale zase jsme zažili pěknou zimu. Všechno má pro a proti – ať jste v Americe, nebo tady, vždycky vám bude něco scházet.
Také jste si pochvaloval, že Američané k vám byli milí. Jak na vás teď působí Češi?
Američani jsou vřelí a přívětiví, v Česku jsou lidé takoví odměření. Morava je ale jiná, lidé mi připadají otevřenější. Horší to je, když přijedeme do Prahy. Cítím, že ne každý se tam s vámi chce bavit.
Takže jste už stihl podniknout nějaký rodinný výlet?
Hodně času trávíme na Pálavě, kde se nám i dětem hrozně líbí. Jinak střídavě bydlíme v Brně a Třebíči, kde děti chodí do školky.
Mimochodem, když pominu zlato z mistrovství světa dvacítek, ve sbírce vám chybí nějaký titul, že?
Jasně. Proto všechno podstupuju, chtěl bych na konci kariéry zažít takový úspěch, a právě proto jsem si vybral Brno
