Potupný pád českých hokejových juniorů do 1. divize mistrovství světa neměl dlouhého trvání. Příští rok už budou čeští mladíci zase bojovat s těmi nejlepšími.
. Marek SýkoraTrenérské zkušenosti |
Co vás vedlo k rozhodnutí stát se trenérem reprezentační osmnáctky?
Měl jsem za sebou neúspěšnou sezonu v Plzni a chtěl jsem si spravit chuť. Hlavní motivací byl samozřejmě postup zpět do elitní skupiny mistrovství světa. Také jsem chtěl ukázat, že ještě mám jako trenér co nabídnout.
Jak jste se na práci s juniory připravoval?
Musel jsem se samozřejmě mnohé naučit. Objížděl jsem zápasy potenciálních reprezentantů a mapoval situaci. Hodně jsem byl v kontaktu i s jejich trenéry. To byla velmi důležitá součást mé práce a myslím, že jsem to zvládl dobře.
Po prvním soustředění vám několik hráčů odešlo do zámoří. Jak jste tuto zprávu přijal?
Byl jsem předem upozorněn, že to tak může dopadnout, proto mě to ani moc nepřekvapilo. Byl jsem přesvědčen, že i v Čechách působí hodně dobrých hokejistů, se kterými se dá pracovat. Postupem času se mi to potvrdilo a dobré výsledky mne začaly naplňovat optimismem.
V týmu se od prvního turnaje do mistrovství světa protočilo hodně obránců, byl jejich výběr nejsložitější?
Od starých trenérů jsem se učil, že obránci musí být elitou mužstva. Jak máte kvalitní beky, jde nahoru výkonnost celého týmu. S těmi, kteří nakonec dostali důvěru, jsem byl velmi spokojen a žádného bych nevyměnil.
Nakonec se do finální nominace vešla pětice hokejistů Plzně. Nebál jste se podobného průšvihu, který potkal v loňském roce pana Pešouta? Ten si do mužstva vzal osm svých svěřenců ze Slavie a nakonec sestoupil…
Ani chvíli jsem o kvalitách svých hráčů z Plzně nepochyboval. Velmi dobře je znám a na turnaji své kvality potvrdili. Kubalík se stal jednoznačně hvězdou mužstva. Obránce Rutta podal také kvalitní výkony. Trochu se trápila dvojice Stránský – Kovář, ale i oni se nakonec předvedli v dobrém světle. Hráli dobře proti Kazachstánu a rozhodli utkání se Slovinskem.
Ve výběru jste měl i tři krajánky. Jak hodnotíte jejich hru?
Všichni byli výborní. Byl jsem s jejich přístupem maximálně spokojený. Vzhledem k tomu, že hokejově vyrostli v Čechách, neměli problém přizpůsobit se naší hře.
Před samotným šampionátem otestovali junioři formu v soubojích s nejlepšími. Během roku jste absolvovali tři turnaje. Prvním byl Memoriál Ivana Hlinky…
V Hodoníně, kde se hrálo, jsme se teprve seznamovali. Výkony ještě nebyly zdaleka ideální. Náladu jsme si zlepšili v zápasech s Lotyšskem. Myslím, že to byl odrazový můstek k dobrým výkonům.
Ty se dostavily hned na turnajích ve Švýcarsku a Finsku, kde jste obstáli mezi elitou. Posílilo vás to?
Narazili jsme na špičkové soupeře a ukázali, že se jim dokážeme vyrovnat. Vítězství nad silnými soupeři pro nás byly hodně povzbuzující. Zjistili jsme, že se stále můžeme srovnávat s elitou.
Polsko není zrovna hokejovou zemí. Jak zvládli Poláci organizaci turnaje?
Byl jsem příjemně překvapen. Už na soustředění v Benátkách nad Jizerou jsem hráče upozorňoval, že nás můžou čekat nepředvídatelné problémy. Nakonec se obavy ukázaly být plané.
Ve volných dnech jste své hráče nechával odpočinout. Jak se vám tento krok osvědčil?
Po zápase s Kazachstánem to vyplynulo ze situace. Postoupili jsme a nemělo cenu hráče honit na trénink. Naopak před zápasem s Ukrajinou jsme možná na led jít mohli. Je to jediná věc, o které nejsem zcela přesvědčen, že byla správná. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že je duben a hráči už mají hokeje za celu sezonu dost. Každé další převlíkání se do výstroje je pro ně nepříjemné.
Je něco, co jste hokejistům během turnaje vytkl?
Špatná byla jedna pasáž zápasu s Ukrajinou. Nechávali jsme se hodně vylučovat a hráli asi osm minut ve třech. To by v zápase s kvalitnějším soupeřem dopadlo hodně špatně. Proti Kazachům jsme zahráli dobře, jenom jsme se museli zbavit počáteční nervozity. A v posledním zápase turnaje se Slovinskem to sice nebyl stoprocentní výkon, ale dá se to odpustit a výsledek byl dobrý.
Klíčový zápas s Kazachstánem jste zvládli skvěle. Soupeře jste v průběhu utkání k ničemu nepustili. Potěšil vás tým?
Měl jsem z toho dobrý pocit. Přestože jsme v první třetině nedali gól, tak jsme si šli za vítězství a tvrdě na tom pracovali. Bojovali i hráči, kterým se předtím nedařilo. To byl základ úspěchu.
Hokejisté říkali, že půjdou slavit na nějakou pražskou diskotéku. Jak si užijete vítězný pocit vy?
Měl jsem v kariéře řadu úspěchů a vždy jsem si je užil sám. To je ten nejkrásnější pocit. A pak budu vyprávět rodině. Oni mi na oplátku řeknou, jak jsem výborný.
Myslíte, že váš postup zpět mezi nejlepší mužstva světa zastavil propad českého mládežnického hokeje?
To bych rozhodně na základě postupu z první divize netvrdil. Na druhou stranu jsme během celého roku snad zanechali dobrý dojem a hráči, kteří v osmnáctce letos působili, mají před sebou velkou perspektivu. Myslím si, že každý ročník je jiný. S hodnocením, jestli je mládežnický hokej v Čechách na vzestupu, bych počkal ještě tak dva roky. To bychom se mohli jednu sezonu nosit na ramenou a další znovu truchlit.
Cítíte po tomto úspěchu šanci na to, stát se trenérem reprezentace do dvaceti let?
Myslím, že jsem jedním z kandidátů. Čekám, jak výkonný výbor ocení mou práci a zda mi ten post nabídne. Nejsem na té nabídce životně závislý, stále mám nějaké nabídky z Ruska. Ale s dvacítkou bych pracoval rád.
Narazil byste i na hráče, kteří s osmnáctkou sestoupili, nemáte z toho obavu?
Zatím jsem neměl možnost vidět ty kluky v akci, ale nepochybuji, že jsou mezi nimi šikovní hokejisté. Měli bychom být šetrnější k vývoji hráčů. Dát jim šanci, aby se první rok v mužstvu rozkoukali a ten druhý ukázali svou kvalitu. Zapracovat do příštího výběru do dvaceti let některé hráče z letošních osmnáctek a dát jim tak prostor adaptovat se.
Jste zastáncem toho, aby trenéři postupovali do vyšších věkových kategorií zároveň s týmem?
Já si hlavně myslím, že u osmnáctky a dvacítky musí pracovat profesionál. Nikdo nezvládne pracovat v klubu i u reprezentace. To sice může tvrdit, ale není to pravda. Nejde jen o koučování z lavičky, je potřeba hráče celý rok sledovat, mluvit s trenéry a mít na to dostatek času.
Láká vás příběh Jaroslava Holíka, který svou slavnou kariéru zakončil ziskem dvou zlatých medailí právě s reprezentačním výběrem do dvaceti let?
To by bylo výborné. Nemyslel jsem na to, ale je to výborný příklad. Bylo by to krásné.
