Na mistrovství, které se po pěti letech znovu hraje doma.
Bude to proto těžší?
Snad ne. Snažíme se o to, abychom domácí šampionát obrátili ve výzvu. Ve výzvu uspět. A děláme na tom, aby se nám to podařilo.
I tak, že hráči chodí k psychologovi.
Víte, v národním týmu vidíte hráče jen párkrát za sezonu, nemůžete ho tvarovat. Je tedy důležité, aby si vzájemně sedli po psychické stránce, a proto jsme začali spolupracovat s mentálním trenérem Vujovičem. Ten s nimi hodně pracuje.
Jak?
To já nemůžu říct.
Takže třeba tak, že hráče k němu na hodinku pošlete a sám máte na hodinu klid?
Směje se, přikyvuje a pak řekne: Tak to není. Komu se dneska ve sportu nedaří, tak vám řekne, že je to na 98 procent v hlavě.
A hráči mají seance povinné?
Tady je povinné všechno. Jsme jeden tým.
I vy děláte pro úspěch všechno. Dokonce jste narychlo vyrazil do Ameriky, abyste "objevil" další hráče. Proč?
V původním plánu jsme tolik hráčů z Ameriky neměli, ale po těch turnajích, které jsme sehráli, nám bylo jasné, že potřebujeme obránce.
Takže i v juniorské kategorii platí, že se bez hráčů z Ameriky prostě neobejdeme?
Na to mám jiný názor. U seniorů je jasné, že v NHL jsou ti nejlepší hráči, ale u juniorů to neplatí. Ale my jsme bohužel stát, který má za mořem mladých nejvíc. Ti hráči nám strašně brzy utíkají, proto jsme tam jeli a hledali. Kdyby bylo jen na mně, tak za mořem tolik hráčů není.
A proč tam tedy jsou?
Protože u nás mládežnický hokej stagnuje. Jenže jít do Kanady neprospěje každému. Ten, kdo je talentovaný a pracovitý, ten se ještě zlepší. Ten, kdo je průměrný, se naučí disciplínu, ale hokej ne. Mám jasno – pro ně by bylo lepší, kdyby zůstali tady a šli cestou od první ligy, přes extraligu až do nároďáku. Stupínky musí být, ale oni pospíchají.
Mluvíte o disciplíně. Jak se učí v Kanadě?
Jak? Tak, že kdybychom to udělali u nás, tak rodiče nebo agenti na nás podají žalobu, že je týráme. Tam to dělají všichni, protože je nikdo nevidí. Žijí v rodinách, mají pevný řád. Musí se podřídit.
Vidíte to na hráčích ze zámoří i teď před šampionátem?
Ne. Oni přijedou a hned vědí, že mají volnost.
Takže musíte být ras?
Jsem. Ale na to jsme tam celkem tři. Radim Rulík (asistent) má s tímhle velké zkušenosti. Ví, co mladí potřebují.
Slovensko letos přistoupilo na experiment, že jejich dvacítka hraje extraligu. Co vy byste na to říkal?
Stačilo by zabudovat tým do první ligy. To by byl ideál. A já bych nemusel cestovat do Kanady.
Ale vy jste s extraligovými týmy hráli a nebylo to nic slavného.
Ano, ale nám to hodně pomohlo. Kluby to vzaly skvěle. Třeba v Třinci jsme dostali latu (2:9), protože k tomu kluci přistoupili volně. A teď z toho tehdejšího výběru je v týmu jen pár kluků. Oni mají někdy sebevědomí, že by chtěli hrát extraligu, pak si to zkusí a vidí, že na to nemají. Aspoň poznají pravdu.
Přesto před lety, když se nemohlo odcházet do NHL, tak se hráči jako Růžička nebo Jágr prosadili v nejvyšší soutěži už v šestnácti. Dnes – kdy by to mělo být snazší – nikdo. Proč?
To byli talenti, kteří dneska chybějí. Oni když se v šestnácti sedmnácti nedostanou do extraligy, tak se urazí a zmizí do Kanady. Nemají trpělivost.
