Dovede Rusy ke zlatu, na které čekají už jedenáct let?
Chceme zase titul
Rusko čeká na světový titul od roku 1993. Co je to za zvláštní prokletí?
Opravdu nevím. Nechápu to. Přitom jsme měli vždycky dobrý tým. Mladé kluky i zkušené veterány. Ale bůhvíproč to od té doby nevyšlo. Čekání na další titul je hrozně dlouhé. Lidé cítí, že bychom to letos mohli konečně protrhnout. Z Ruska sem za námi přijeli známí a příbuzní.
Tohle dlouhé čekání je asi pořádná motivace.
Popravdě - na mistrovství světa žádnou zvláštní motivaci nepotřebujete. Tou je přece samotný šampionát. Každý dělá, co může, aby si po všech těch zápasech mohl říci: Tak, a teď jsem mistr světa.
Když Rusko naposledy vyhrálo světový šampionát, bylo vám deset roků. Pamatujete si na to?
Samozřejmě. Sledoval jsem to tenkrát jako malý kluk v televizi. Tedy ne všechno, jen pár zápasů.
Největším propadákem bylo pro Rusy totální selhání na mistrovství světa v Petrohradě 2000. Hovořilo se o rozhádané kabině. To letos nehrozí?
Absolutně ne . Máme výbornou partu.
Jste známým karbaníkem. Předpokládám, že v Ostravě hrajete se spoluhráči karty každou chvíli.
Vlastně ani ne. Až dosud jsme hráli snad jenom jednou. Hraju hlavně v Atlantě, nejvíc s Danny Heatleym. S ním to jsou velké souboje!
Tichonov? Žádný problém
Rusko se teď spoléhá především na vás a na Jašina. Vy jste dva lídři sborné. Není těžké ustát v jedenadvaceti takový tlak?
Ve sborné je lídrem každý. Máme v týmu chlapce z NHL, i hráči z Evropy jsou individualitami. Tlak je rozdělen docela rovnoměrně.
Jaké to je hrát pod trenérem Tichonovem, proslulým trenérským despotou?
Možná se budete divit, ale nemám s ním vůbec žádný problém. Není takový, jak se říká.
Ale o vás se říká, že jste vtipálek. Strpí Tichonov v kabině nějaké žerty?
Tak on tam především zas tak často není, jen před zápasem občas zajde (smích).
I táta miloval Charlamova
Vaším velkým vzorem je Valerij Charlamov, který kdysi hrával právě pod Tichonovem. Kvůli Charlamovovi nosíte číslo sedmnáct...
Ale ne ve sborné. Sedmnáctka je zásluhou Charlamova navždy nedotknutelná, patří jen jemu. Proto jsem si čísla vyměnil a mám 71. Charlamova obdivuji. Asi i kvůli tátovi. Vždycky Charlamova miloval. Pořád o něm mluvil.
Hodně brzy jste odešel do zámoří, dělal jste tam na ostatní sebevědomý dojem. Někdy vás označovali až za arogantního chlapíka.
To je věc názoru. Sebevědomí je důležité, když se chcete prosadit.
Je pravda, že jste prohlásil „Chci být nejlepším ruským hokejistou všech dob“?
Ano. Co je na tom špatného? Každý si přece má klást jen ty nejvyšší cíle.
Nakolik vás změnil pobyt v Americe?
Určitě. Přece jen jsem už starší. Taky možná dřív než ostatní jsem se naučil starat se sám o sebe. Mluvím anglicky, a to taky dřív neplatilo.
A po hokejové stránce? Prý vás naučili bránit.
(úsměv) V mém prvním zámořském roce říkali, že nedělám nic jiného, než že útočím a útočím. Dali si se mnou práci. Myslím, že je to teď lepší.
Snyder byl skvělý kluk
Atlanta má za sebou těžkou sezonu. Začala smrtí hokejisty Snydera, který zemřel ve voze vašeho kamaráda Heatleyho. Jak to na klub dolehlo?
Co říct jiného, než že to byla obrovská tragédie. Něco takového dopadne na každého. Pro Dannyho to musel být hrozný rok. Proto mu teď na světovém šampionátu přeji hodně štěstí.
Byli jste se zesnulým Snyderem přátelé?
Byl to skvělý kluk. Znal jsem ho tři roky. Vídal jsem ho docela často, protože bydlel v domě s Heatleym.
Skončeme příjemněji - v NHL jste letos získal cenu pro nejlepšího kanonýra základní části. Co pro vás tahle trofej znamená?
Řekněme, že další krok k tomu být jednou skutečně nejlepším ruským hokejistou všech dob.
