Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Srážka s legendou NHL Robinsonem... A oběť plivala krev

Soustředěný Larry Robinson na střídačce. | foto: Profimedia.cz

28 2015
Říkali mu Velký pták. Larry Robinson patří mezi deset nejlepších obránců v dějinách NHL. Neohroženě boural soupeře, z hokejového řemesla uměl vše. Teď je z něj učitel.

S fortelem, který se neztrácí, Robinson názorně předváděl mladým bekům týmu Sharks, jak správně „odlepit“ puk od mantinelu a vypálit ho na branku.

Když ho hráč zdárně napodobil, 63letý trenérský asistent ho dlouhou paží přátelsky chytil za ramena a usmál se. Nemusí si hrát na drsného bosse. Nepotřebuje si přifukovat ego, vynucovat si autoritu.

On prostě je kapacita. Sportovně i lidsky. Tvrdí to jeho parťáci, s nimiž dobýval trofeje. Uznale přikyvují sokové, které po srážce s ním bolelo celé tělo. Velebí ho pozdější svěřenci od Patrika Eliáše po Tomáše Hertla. Na jeho dobrotu přísahají fanoušci i rodinní příslušníci.

Kdysi bujné nazrzlé vlasy mu zešedly. Starosti mu do tváře vytesaly spoustu vrásek. Svou téměř dvoumetrovou postavu však tenhle vlídný a zdvořilý Kanaďan ve službách San Jose Sharks dál nosí vzpřímeně, se vší hrdostí. Právem.

Na ledě mi při tréninku připadáte víc jako učitel než jako kouč. Pořád vás hokej baví?
Proto tu ještě jsem! Lidi se mě ptají, proč nejdu do penze. Baví mě pomáhat mladým hráčům. Kdyby to tak nebylo, nemělo by smysl pokračovat. Mohl bych dělat něco jiného. Jak teď umírají slavné osobnosti, jež jsem znal, víc a víc přemýšlím, jak dlouho v NHL zůstanu. Ale dokud mě to baví, mám důvod tu být.

Hodně se vás dotkla podzimní smrt montrealské ikony Jeana Beliveaua, že?
Když jsem jako teenager hledal vzor, vybral jsem si jeho. Líbilo se mi, jak se choval. Svou eleganci přenášel do kabiny i na kluziště. Vždycky si na každého udělal čas. V tom jsem se mu chtěl podobat. Později jsme se vídali v Montrealu a setkání s ním mi připomínalo přijetí u krále. Nikdo si ho nedovolil oslovit Jeane. Byl to jednoduše pan Beliveau. Přitom jste se vedle něj cítil úplně pohodlně, ať jste na sobě měl frak, nebo džíny. Dokázal komunikovat na jakékoliv úrovni.

Podobně býváte chválen i vy. Třeba útočník Hertl o vás hezky mluví. Co si vlastně jako hokejový profesor myslíte o studentu Hertlovi?
Je to skvělý kluk. Musel si po přestupu do Ameriky zvyknout na novou zemi, učí se jazyk. Dostal se do těžké situace. Ale dělá velké pokroky, přizpůsobil se. Ostatní si ho oblíbili, často se směje.

Hokejově se ovšem trápí. Proč?
Myslím, že se v průběhu sezony teprve dostával do ideální kondice. Skoro rok marodil s kolenem, což se na něm podepsalo. Trvalo mu, než se po fyzické stránce dostal zpět. Určitě se může posunout aspoň o úroveň výš.

Jací čeští hráči vám od 70. let minulého století, kdy si vás vytáhli Canadiens, uvízli v paměti?
S národním týmem na Canada Cupu 1976 jsme narazili na vaši reprezentaci. Nastoupil za ni brankář Dzurilla, mám památku na Milana Nového, protože právě s ním jsme si po finále vyměnili dresy.

Nový dal v prvním mači Kanada - Československo jediný gól, že?
Ano, správně. Pak si vybavuju Ivana Hlinku, který jako jeden z prvních vašich hráčů přestoupil do NHL. V 90. letech přišla ta silná vlna - Jaromír Jágr, Patrik Eliáš, Petr Sýkora...

Kdo vás z ní upoutal nejvíc?
Hodně času jsem strávil s Patrikem Eliášem. V New Jersey jsme spolu vyhráli Stanley Cup. Obdivuju ho za to, jakým typem hokejisty se stal. Umí hrát na obou koncích kluziště, na každém postu v útoku. Takový hráč se hodí každému kouči.

Posbíral jste řadu osobních i týmových trofejí. Ale nejšťastnější jste prý byl poté, co jste Devils v roce 2000 dovedl ke Stanley Cupu. Sedí to?
Ano! Když vyhrajete Canada Cup, bojujete za svou zemi. To je skvělý pocit. Přesto to není jako dobýt Stanley Cup. Hráč musí pečovat o jediného člověka - sám o sebe. Ale kouč má na starosti 23 chlapů. Řídí celé mužstvo, dává pozor, aby všichni byli připraveni na zápas. Často v noci nemůže usnout. Sotva skončí jeden zápas, musí se chystat na další, měnit taktiku, zapojovat nové hráče, míchat sestavou.

O to větší euforii přinese triumf?
Přesně! Při Stanley Cupu jste dva a půl měsíce pod drtivým tlakem. Pak vše skončí, vidíte výsledek té dřiny a cítíte obří radost. Jinou, než jakou si pamatuju jako hráč.

Jenže veškerý ten stres se také podepsal na vašem zdraví...
Ano, bylo to vyčerpávající. Následující rok jsme totiž zase šli do finále a podlehli až v sedmém utkání.

Na střídačku Devils jste se jako hlavní kouč po čase vrátil v létě 2005. Jenže už v prosinci jste odstoupil. Tak moc vás sžírala nervozita?
Sešlo se toho víc. Bolela mě hlava, necítil jsem se fit. Moje dcera navíc čekala dvojčata, manželka za ní odjela a já zůstal v New Jersey sám. Už jsem neměl z čeho dávat.

Když jsme byli u výjimečných okamžiků, vybavuju si, jak vám Wayne Gretzky v dresu L. A. Kings skáče do náruče poté, co v Edmontonu překonal Howeův rekord v bodování NHL. V říjnu od té chvíle uteklo 25 let.
To bylo něco. Měl jsem to štěstí být na ledě, když ten úžasný mladý muž dokázal něco, co už nikdo z nás nezažije. Stal jsem se svědkem historické události, byť jsem k ní příliš nepomohl.

Počkejte, vždyť právě vy jste v 60. minutě při power play ve výskoku zastavil rukou puk, který Oilers zkoušeli vyhodit z pásma. Bez vašeho zásahu by se ta akce nikdy nerozvinula.
Asi máte pravdu. Aspoň vidíte, že se někdy při hokeji hodí být vysoký. (úsměv)

S vaší postavou jste v NHL působil neohroženě. Slavná je vaše srážka s útočníkem Garym Dornhoeferem z Philadelphie ve finále Stanley Cupu 1976. Rozbil jste s ním mantinel v montrealském Foru, takže musel přijít údržbář s kladivem a spravit ho.
Jo, mám to před očima. Tenkrát ještě byla hokejová hrazení ze dřeva. Skoro nepružila. Dorny přijížděl plnou rychlostí, já k němu mířil taky dost rychle. Když se všechna ta energie sečetla, udělali jsme díru do mantinelu. Tenkrát jsem si pořádně neuvědomil, co se stalo. Teprve o nějakých patnáct nebo dvacet let později jsem viděl v televizi záznam.

Z toho bodyčeku se stala klasika, podle mnohých hit století. Jste na něj hrdý?
On třeba Scott Stevens taky uměl rozdat pořádné rány. Ale je fakt, že mi Dorny později vyprávěl, jak druhý den po zápase plival krev. Trefil jsem ho opravdu slušně.

Váš zákrok měl symbolický význam. Ukázal jste divokým řezníkům z Philadelphie, že se jich nebojíte, co?
Svým způsobem to byl zlomový moment. S Flyers jsme do sebe šli naostro. Oni měli pověst lumpů, co šikanují celou ligu. Ta chvíle nám dodala odvahu, získali jsme psychickou převahu. Jako Guy Lafleur uměl dát klíčový gól, já se snažil přitvrdit. Možná jsem tak trošku přispěl k našemu vítězství.

Co vás teď nejvíc baví, když zrovna nepracujete pro Sharks? Vaši oblíbení koně?
Největší radost mi přináší rodina. Můj nejstarší vnuk hraje baseball. Pečlivě ho sleduju a fandím mu. Jsem na něj pyšný. A ano, mým koníčkem jsou koně. Rád hraju pólo a loni v létě jsem s nimi strávil nádherné chvíle v horách ve Wyomingu. Pokud jste tam nebyl, určitě se tam musíte někdy podívat. Probudíte se, okolo vás ty nádherné kopce. Čerstvý vzduch, ačkoliv v nadmořské výšce 1 900 metrů je dost řídký. Rád taky jezdím na lodi. Se ženou jsme se často plavili, měli jsme velký člun. Ale chtěli jsme se stále víc věnovat vnoučatům, tak jsme ho nedávno prodali.

Autor:


Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí
Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí

Recenze si přečtěte na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze