Co si chcete v pondělí 10. května, den po finále mistrovství světa, přečíst v novinách?
Samozřejmě to co všichni.
Tedy že jsme se stali mistry světa v hokeji. Praha pořádá šampionát podeváté a vždycky z toho byla medaile. Tři zlaté, jedna stříbrná a čtyři bronzové. Nejde z toho strach?
Nemůžeme mít strach, to bychom ani nemuseli hrát. Ale chápu, že lidi nečekají ani bronz, ani stříbro. Chtějí zlato.
Víte, kdy naposledy vyhrála mistrovství světa země, která ho pořádala?
Vím, že je to dávno, když to takhle říkáte.
V roce 1986, Sovětský svaz.
Věřím, že to je náhoda... Ale doma jste samozřejmě pod tlakem a soustředit se jen na hokej není lehké. Máte známé, kteří vám volají, a taky spoustu fanoušků. Ono je vážně lepší hrát venku, kde se staráte jen sám o sebe.
Tak to asi hráčům nedovolíte, aby zůstávali přes noc doma.
Budeme spát v hotelu, všichni. Nastolím takový režim, jako by se hrálo v zahraničí. Když někdo přijde, jestli by nemohl na noc domů, řeknu si: Je to tak vážné, že by musel letět domů z Finska nebo z Kanady? Když to bude ze zdravotních důvodů nebo se něco stane v rodině a on bude klidnější, pustím ho. Domácí vězení ale dělat nebudu. Až hráči dostanou volno, logicky půjdou do města a logicky se tam setkají s manželkami. Zajdou na kafe nebo na procházku. To je v pořádku.
S manželkou a třemi dětmi se během šampionátu určitě uvidíte i vy. Budete si povídat o hokeji?
Pokud to aspoň trochu půjde, tak ne. Tak to máme doma zařízené: o hokeji se bavíme, jen když s někým telefonuju, a oni mě přitom poslouchají.
Že by se děti neptaly: Tati, kdo bude chytat? A bude hrát Jágr?
Občas se zeptají, ale to se vyřídí hodně rychle.
Jak jinak budete během mistrovství odpočívat?
Rád hraju golf, tenis a občas si vyjedu na kole. Samozřejmě si přečtu noviny, sport i politiku.
MÁM KRITIZOVAT VLÁDU?
Žádná jiná stavba u nás v poslední době nepřitahovala takovou pozornost jako nová hala pro mistrovství světa, Sazka Arena v Praze. Vy znáte haly v Americe, v Kanadě. Snese ta naše srovnání?
Určitě. Viděl jsem mnoho hal a Praha je absolutní špička.
Když jste tu stavbu, kolem které bylo a je tolik pochyb, během měsíců pozoroval, byl jste optimista, nebo pesimista?
Od začátku jsem těm lidem věřil.
To nás na začátku bylo víc. Ale když pak člověk viděl pár týdnů před otevřením, jak to celé zvenku vypadá...
Tak to jsem měl možná kliku, že jsem byl tři týdny v Americe. Halu jsem naposledy viděl ve fázi, kdy bylo ještě dost času.
Na staveniště jste chodil často. Viděl jsem, jak jste si v helmě a s plány v ruce poroučel, co kde má být.
Poroučel je silné slovo. Namaloval jsem, jak to chodí v Americe, kde má být převlíkárna, posilovna, sprchy, kde mají být maséři a kde má být místo na kafe. To všechno musí mít logiku. Přednesl jsem ideální verzi a byla to pro ně docela rána.
V čem největší?
Chtěl jsem prosklenou stěnu mezi posilovnou a odpočívárnou. Aby ti, co odpočívají, viděli ty, co dřou. Ale nějak jim to uteklo a postavili jen malé okénko. To jsem ztropil haló. Ale bourat už nešlo, tak okénko aspoň zvětšili.
Hala vypadá báječně, ale stížnosti se množí. Že něco nefunguje, že jsou při vstupu moc přísné kontroly...
To je vždycky tak. Hala je útulná, tribuny jsou postavené hezky a zázemí je super. Ještě roky se budou vychytávat problémy, ale to je všude. Lidi čekají bezchybný mercedes, ale ten se vyrábí roky stejně. Tohle je originál.
Stejně jako jsou originální výroky, které kolem haly létají a kterých jste si také musel všimnout. Hušák: Špidla není vítaným hostem. Buzková: Odvolejte Hušáka!
Chcete, abych kritizoval vládu?
Chci se zeptat, co jste tomu říkal?
Že měl Hušák v lečcems pravdu.
NĚKTEŘÍ HRÁČI MI TYKAJÍ
Které z těch mistrovství světa pořádaných zatím v Praze si pamatujete nejvíc?
Rok 1985, když jsme získali titul. A taky rok 1978, kde nám k němu chyběl jediný gól.
Sázel jsem na rok 1972. Bylo vám sedmnáct...
... a všude bylo plno policajtů. Báli se, aby při zápase se Sovětským svazem fanoušci něco neprovedli. To si taky vybavuju.
Měl jste vy sám někdy problémy s režimem?
Po vojně na mě zkoušeli, abych se různě přeškolil. Rázně jsem to odmítl a měl jsem docela oplétačky. Tenkrát mi pomohla Dukla Jihlava. Díky bývalému hokejistovi Jardovi Holíkovi - i když to teď vypadá, že se nemáme rádi - jsem to období přečkal.
Co se přesně stalo?
Chtěli nás přeškolit na špiony. Všechno jsem si dopředu zjistil, tenkrát se vyplatilo, když byl člověk tvrdej a ráznej. Aby mě nemohli zavřít, Jarda Holík mě uklidil k tankistickému praporu, kde jsem si povinnost cvičení splnil. Všechno jsem to měl navíc pojištěné rentgenovými snímky. Bylo to těžké období pro mě i pro celou rodinu.
Až tak, že jste mysleli na emigraci?
Byla na vlásku. Měl jsem stovky adres z Německa, z Kanady, z Austrálie a dalších zemí, kde bych mohl dělat hokej. Pasy byly připravené, ale rodina nikam nechtěla.
|
SLAVOMÍR LENER |
Prožil jste dospívání i trenérské začátky v komunismu. Jaký měl režim vliv na tehdejší sport?
Motivace byla úplně jiná než teď. Sport a kultura znamenaly jedinou možnost, jak vycestovat. Lidi, kteří se kolem sportu točili, si dali pořádný pozor, aby se nedostali ze hry. To jsem s odstupem času poznal na mnoha případech, hlavně v Rusku. Hokejista Titov se znelíbil trenéru Tichonovovi a jako obrovský talent skončil u tankistického pluku. Tři roky v nejlepším věku nehrál a nebyl zdaleka sám.
Jenže je tu druhá strana: když trénoval Viktor Tichonov, byly výsledky. Sověti vládli světovému hokeji.
Protože se nedalo uhnout. Buď se podřídíte, nebo jdete. Tichonov měl taky dokonalý výběr: na koho si ukázal, toho měl.
O jeho práci kolují divoké zvěsti. Třeba že držel hokejisty zavřené daleko od rodin, takže někteří dnes mluví o zázraku, že vůbec mají děti.
Takové metody jsou mi cizí. Jsem úplně jiný typ trenéra.
Jaký?
Rozhodně odmítám psychický nátlak. Můžete hráči vynadat, můžete i křičet, ale nikdy ho nesmíte ponížit a ztratit k němu respekt. Každý, ať hraje v české lize, v NHL nebo v reprezentaci, se tam musel nějak dostat. Stálo ho to hodně sil a odříkání. Je to jako v rodině: na děti můžete být přísný, můžete jim zakázat jít ven, ale přitom víte, že vás to samotného bolí. Když dítě dostane na zadek, neznamená to, že ho nemáte rád.
Takže jste hodný trenér, tak i působíte.
Spíš bych řekl demokratický. Snažím se s hráči nejdřív vyjít, než začnu dávat tresty a pokuty.
Tykáte si s hráči?
S některými si tykám a někteří mi vykají. Já nevykám nikomu. S některými se znám hodně dlouho, jdeme spolu na tenis, na golf, na večeři. Známe se z NHL, a tam je běžné, že hráči oslovují trenéra křestním jménem.
Kdo je pro vás nejlepším českým hokejistou historie?
Maleček, Zábrodský, Martinec, Holeček, Hašek, Jágr, Reichel. Jmenovat jednoho by nebylo fér.
A ve světě?
Říká se Gretzky, ale taky to nevidím jednoznačně.
PŘI HYMNĚ UŽ NEŽVÝKÁM
V polovině turnaje vstoupí Česká republika do Evropské unie. Má to pro vás nějaký zvláštní význam?
Veliký, doufám, že konečně zastříháme ušima. Bude nás to nutit být pracovitější, pilnější, zodpovědnější. Kdo si teď stěžuje, že se má špatně, dostane možnost. Deset let v historii země není žádná doba, brzy se můžeme dotáhnout tam, kam jsme dřív patřili. Bude to šance hlavně pro naše děti, dostanou ještě větší možnost jezdit ven. Už teď pomalu neznám rodinu, kde by děti nestudovaly v cizině nebo tam nebyly aspoň na brigádě.
Co se stane toho 1. května? Co se změní?
Vůbec nic. Tam se to jenom posvětí a lidi si snad uvědomí, kam patříme. O to taky jde: konečně budeme patřit do nějaké rodiny. A do jiné, než to bývávalo. Jiné myšlení je podstatné. Nesmíme nic promarnit, nesmíme se dotahovat moc dlouho.
Kdybych vás měl popsat v pár slovech, asi řeknu: sebevědomý muž a dobrý řečník. To jste se naučil ve Spojených státech?
Sebevědomí jsem si přivezl určitě. A taky pozitivní přístup k životu. K práci i k rodině.
Tak to říká každý. Jako by Češi v Americe psychicky rostli, chování mnoha známých jsem po návratu vůbec nepoznával.
Přesně. Proto jakmile je to možné, jedu si tam dobýt baterky. Srovnat se a začít znova. Stejně nás snad srovná Evropská unie. Běžný život, hokejový život, to všechno má v Americe pravidla a všichni je respektují. Policajti tam jsou bozi a mají absolutní moc. V tom je rozdíl: Američané dělají, co je v pravidlech, a my pořád zkoumáme, jak je obejít.
Co dál? V čem vás ta země ještě změnila?
Mám tři děti, Amerika už pro ně není strašák, ale taky ne země zaslíbená. Je to pro ně úplně stejná země jako Česko. Když teď pošlu syna, aby něco zařídil v New Yorku, nasedne na letadlo a zařídí to. Jako by někdo v Praze sedl na tramvaj. Ztratili jsme strach ze vzdálenosti, svět se nám zmenšil.
Taky se rodina Lenerova dala na charitu.
To je v Americe běžná věc, sháníme peníze a baví nás to. Bereme si k sobě děti z dětských domovů, naposledy teď na Velikonoce, a manželka vybudovala azylový dům pro děti z problematických rodin. Ale víc bych o charitě mluvit nechtěl.
Tak ještě jiný vliv Ameriky. Nikdy jsem vás na střídačce neviděl v teplákové soupravě.
Sako, košile, kravata, to je tam normální. Snažím se i tady, aby mé vystupování na veřejnosti mělo úroveň. Klidně si vezmu bundu, ale do ní hezkou košili a kravatu.
Jste odborník na módu?
Zajímá mě, rád si něco koupím, ale oblíbenou značku nemám. Vím, že mě na střídačce vidí miliony lidí, tak chci být kulturní.
Kulturní? Loni, při hymně po vítězném zápase na mistrovství světa, na vás byl záběr kamery a vy jste...
... žvýkal. To už se snažím při hymně nedělat.
Žvýkání je pro vás balzám na nervy, to se ví. Kolik jste už před mistrovstvím nafasoval balíčků?
Mám jich plné auto, spotřeba je tři žvýkačky na každou třetinu.
Jak jinak se uklidňujete? Alkoholem?
Piju víno, zrovna včera jsem na něm se známými byl. Všímám si, kolik lidí odchází od piva k vínu. Je to kulturnější, při vínu si můžete líp povídat.
Myslel jsem spíš, jestli si dáte panáka před zápasem.
To ne, jedině menšího frťana po zápase. Ale každý trenér má jiný rituál: za Ivana Hlinky se pil panák před zápasem, po něm i po třetinách. Přistoupil jsem jen na toho po zápase.
Taky tu u vás vidím krabice plné tatranek.
Ty už jsem si řekl, že jíst nebudu. Musím držet linii, už od února jsem žádnou neměl. Ale brzo určitě nějakou spolknu.
