Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Lener: Za rok dám v sázku všechno

Kouč Lener při time-outu s Kanadou - Trenér Slavomír Lener radí hokejistům, co by se ještě dalo dělat s nepříznivým výsledkem. | foto: Michal RůžičkaMF DNES

11 2003
Helsinky - (Od zvláštního zpravodaje iDNES) - Unavený a trochu zklamaný poslední prohoru, ale už žijící novou nadějí. S takovými pocity odlétal trenér národního týmu Slavomír Lener z Helsinek, dějiště mistrovství světa. Teď bude chvíli relaxovat, těší se na rodinu, bude odpočívat u golfu a pomalu už začne přemýšlet o další sezoně, kterou zakončí mistrovství světa v Praze. "Trénovat národní tým, to je nádherná práce," říká muž, který ve funkci hlavního kouče pozvedl tým ze čtvrtfinále zpět mezi nejlepší čtyři. Medaili ale z Finska neveze. "Pokud bude zájem, samozřejmě mám chuť pokračovat," říká osmačtyřicetiletý Lener. "I když je to ohromné vypětí."Dále čtěte: Hodnocení hráčů redakcí iDNES x Analýza MF DnesMěli jsme na víc, říká Straka x Proč nehrál Duda? Lenerovi došla trpělivost

Jak hodnotíte vystoupení českého týmu na mistrovství světa?
Nebyl to ani úspěch, ale ani neúspěch. Ale hodnocení není na mě, to musí udělat novináři nebo fanoušci, kteří se dívají s odstupem z tribuny nebo z televize. Já jsem až příliš zatažený do děje.

Co vaše další působení u národního týmu? Jak jste na tom se smlouvou?
Smlouva není vůbec rozhodující, to je vlastně jen takový cár papíru, který nic neznamená. Buď mají obě strany chuť jít dál a věří, že to lze dotáhnout ještě někam výš, nebo ne. A pak už je to jen o tom abych měl tužku a někdo ze svazu taky.

A chcete pokračovat?
Určitě. Mám pořád velkou chuť. Je to nádherná práce, i když přináší velké vypětí. Podívejte na ty moje začínající šediny. Ale i kdybych měl sto jiných nabídek, z Evropy nebo z Ameriky, vezmu vždycky tu reprezentační. A pokud budou mít podobný přístup i hráči, pak nemám o český hokej obavy.

Letos to ovšem v tomto směru tak idylické nebylo. Během sezony se množily omluvenky, nakonec letěl do Finska jiný tým, než jste si představoval...
To je pravda. Původní plány byly jiné. Měli jsme představu o dvou důrazných lajnách: Beránek, Kucharčík, Duda a Balaštík, Marha, Kotrla. Ale třeba Pepa Beránek s Tomášem Kucharčíkem byli po sezoně úplně prázdní, Marhu jsme zase při jeho vytížení ve Švýcarsku vyzkoušeli jen na jedné akci. Pak za něj vyrostla velice kvalitní a asi ještě lepší náhrada v Mikeskovi, jenže ten se zranil chvíli před začátkem šampionátu. A tady nám podobný hráč moc chyběl, ve čtvrtém útoku bylo na to, co měl hrát za styl, moc technických hokejistů.

V týmu bylo i spousta hráčů menších postav...
Chyběli nám velcí centři, ale nejen postavou. Původně to vypadalo, že tým navíc bude bez Roberta Reichla. Už v létě jsme spolu seděli na zahradě a on už chtěl nechat prostor mladším. Nakonec jsme se domluvili, že přijede jenom když bude tým v nouzi. A před mistrovstvím tomu tak bylo. Robert umí počítat a věděl, že ho bude v kabině mužstvo potřebovat. Takže jsem strašně vděčný za to, že nakonec přiletěl.

V čem je jeho největší přínos?
Má strašně velké srdce, národní tým je pro něj vším. Tvrdím, že kdybychom neměli Roberta, nepřešli bychom přes čtvrtfinále. To, co on udělal s mužstvem v kabině, si nikdo nedovede představit.

Přibližte nám to...
Předně má obrovský respekt. Řekne všechno tak, jak to cítí a ostatní poslouchají. Dokáže vynadat, pochválit, podržet, vyburcovat mužstvo. To je to, co jsme měli v klíčových hráčích v Naganu. Vladimír Růžička, Dominik Hašek, Petr Svoboda... Ti si to vyříkali a vpravili ostatním do hlavy ještě než jsme přišli my trenéři. A nám se pak motivovalo a připravovalo tým úplně jinak. Vlastně pak už jenom potvrdít to, co už cítí všichni hráči.

Tým táhly i další opory, které pamatují jeho úspěchy z přelomu století...
Jistě, nebyl to jenom Reichel, ale i Straka, Špaček, Hlaváč, Hejduk, Výborný. Co tihle kluci dokázali nechat na ledě, je úžasné. Třeba Milan Hejduk, přijel úplně vyšťavený z Colorada. Kolikrát byl v takovém stavu, že byste ho už na led neposlali. Ale on to zkoušel další a další střídání. Že tu jsou podobní hráči je i ohromné plus pro budoucnost reprezentace, ti mladší viděli, jak se hraje za reprezentaci, co to obnáší bojovat o medaile.

Robert Reichel prohlásil, že ne všichni dali do hry všechno. Souhlasíte?
Je to trošku složitější. Pro Albyho je reprezentace vším, je to srdcař, klubista. Odjakživa byl Litvínovák a podobný vztah získal i k národnímu mužstvu. Když si oblékne český dres, už jen to ho vyburcuje víc než jindy. A takový přístup musíme mladé hráče naučit.

Proč ho nemají i oni?
Nemůžete to čekat od nováčků, kteří třeba od šestnácti let hrají v Kanadě. A není možné, aby se za jediný týden stali srdcaři národního týmu. Jak to můžete od nich chtít, když žijí od začátku kariéry v prostředí, ve kterém vás mohou každou chvilku vytrejdovat, kde si kvůli tomu ani nemůžete dovolit
svázat se s klubem nějakým velkým poutem? Proto jsme je zapracovávali do mužstva co nejvíc už před mistrovstvím, proto jsme je nechali hrát tři přípravné zápasy, i když NHL povoluje jen dva.

Má tahle nastupující generace šanci stát se novými Reichly, Straky, Ručinskými nebo Růžičky?
Má. Díky tomu, že je tu střední generace Hejduka nebo třeba Hlaváče, která má podobný přístup jako ta starší. Na ní to teď bude víc a víc stát, díky ní bude čas tyhle zkušenosti a vztah k reprezentaci těm mladším předávat. A musím říct: zaplať pánbůh za to, že jich hodně hraje v Carolině, Columbusu a dalších klubech, které se nemusí dostat do play-off. I když při frekvenci výměn v NHL nikdy nevíte.  Za týden může být všechno jinak.

Jaký bude program  hlavního reprezentačního trenéra po skončení mistorvství světa?
Nejdřív si chci pár dní odpočinout, hlavně psychicky. Určitě se hodně budu věnovat sportu, odvát stres mi pomáhá golf, tenis. Proto jsem byl aktivní i během šampionátu, hrál jsem s týmem bago, setřásl napětí na ledě. Pořád jenom myslet na koučování? To nejde.

Na co se nejvíc těšíte?
Na rodinu. Hodně jsem je potrápil, jsou teď strašně smutní, že jsme tu medaili neudělali. Mě to mrzí nejvíc hlavně kvůli nim, vím jak to prožívají, jak moc vám fandí. To není jen u mě, ale i u hráčů, třeba maminka Radka Dudy je z toho ztrápená. To je na úprohrách nejhorší, nechcete zklamat své nejbližší a potom i tu spoustu fanoušků, co nám držela palce.

Možnost napravit medailovou reputaci přijde za rok, ale bude to nesmírně těžký úkol. Od roku 1986 žádný tým v domácím prostředí nevyhrál. Co byste udělal v případě zisku titulu v Praze 2004? Oholil byste znovu knír jako po olympiádě v Naganu?
To by bylo dost málo. Za rok před domácími fanoušky půjde o tak obrovskou prestiž a titul bude tak cenná trofej, že bych kromě rodiny dal do sázky skoro všechno.

 

Autor:


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze