V říjnovém zápase s Litvínovem si pochroumal koleno a skoro tři měsíce nemohl hrát. A v domácím utkání se stejným soupeřem se teď na led také vrátí.
Liberecký hokejový útočník Jaroslav Kudrna netrpělivě vyhlíží pátek, kdy se Bílí Tygři po reprezentační přestávce opět zapojí do extraligových bojů. A on bude konečně u toho přímo na ledě!
Měl jste po zranění naskočit do boje o play-off, ale místo toho budete hrát o záchranu. Jak to berete?
Prožívám to těžce jako ostatní. Vlastně ještě hůř, protože když jsem byl zraněný a nemohl nic dělat, v hledišti jsem vysloveně trpěl. Když jsem některé zápasy viděl, hodně jsem se pak v kabině rozčiloval.
Byl jste naštvaný, že tým hraje špatně?
V některých utkáních jsem neviděl potřebné úsilí, ale to už je delší doba. Teď už určitě každý ví, o co jde, a nemyslím, že by si někdo dovolil vypustit jediný souboj.
Hodně vás to zranění zabrzdilo?
I když jsem neměl moc kanadských bodů, nohy mi jezdily a cítil jsem, že se to zvedne. Bohužel zranění mi zkřížilo plány. Teď se musíme soustředit na závěr. Máme šest kol do konce základní části a chceme získat co nejvíc bodů, abychom zabránili pádu do baráže.
To je předpokládám váš hlavní cíl, dvakrát podtržený a s vykřičníkem...
Je to tak. Z těch posledních šesti zápasů hrajeme čtyři doma. I když jsme paradoxně na domácím ledě letos nejhorší ze všech mužstev, tak chceme uspět. Máme za soupeře týmy, které hrají o předkolo. Chceme je potrápit a vzít jim body, aby nám neutekly v boji o poslední dvě místa.
Byl jste sice dlouho zraněný, ale s kabinou jste přesto žil. Pozoroval jste, že se nálada během sezony vyvíjela?
Když trenéra Jelínka nahradil Filip Pešán, znamenalo to lehký impulz a vyhrály se dva zápasy. Ale psychika týmu nebyla zdravá a jakýkoli menší neúspěch nás zase hodil zpátky na zem. Někdy se stávalo, že nám v zápasech chybělo srdce. Teď přišel Pavel Hynek, což je trenér, ze kterého mají všichni respekt a tým začal plnit to, co má. Teď už by žádné výkyvy neměly přijít a měli bychom si držet nějakou laťku. Další neúspěchy už si nemůžeme dovolit.
Hrál jste už někdy o záchranu?
Shodou okolností hned ve své první sezoně v Pardubicích. To mi bylo osmnáct. Sezona tehdy taky začala špatně, měnili se trenéři a skončili jsme v baráži. V extralize se hrál shodou okolností stejný model jako teď. Do baráže s námi šlo Brno, Přerov a Opava a my jsme se v Pardubicích nakonec zachránili. Pokud si vzpomínám, jako osmnáctiletý jsem z toho neměl žádné velké nervy, člověk měl ještě všechno před sebou. Dneska si to připouštím mnohem víc.
Než liberecký fotbalista Jan Nezmar ukončil kariéru, taky si stěžoval, že prohry s narůstajícími lety nese hůř a hůř. Je to i váš případ?
Jistě. Žere mě to a jak jsem říkal, měl jsem i nějaké výlevy v kabině po zápasech a dokonce i při nich. Věkem člověk cítí větší zodpovědnost za výsledky.
Jste na první start po dlouhé době hodně nažhavený?
Určitě, budu chtít týmu pomoct. Tři měsíce jsem už dávno nestál, naposledy když jsem hrál v Rusku, kde jsem měl zlomenou čelist i ruku. Celé dvě čtvrtiny extraligy jsem nehrál. Zranění se mi přihodilo doma s Litvínovem a teď do hry znovu naskočím doma proti Litvínovu.
Jak jste ke zranění kolena vůbec přišel?
Nejmenší hráč extraligy Rosťa Martynek mi skočil z boku na nohu, přetrhl mi přední zkřížený vaz a natrhl postranní. Na žádné operaci jsem nebyl, nechali jsme koleno v klidu a pak ho jen rozcvičovali. Nasadím na nohu ortézu a půjdu zase do boje.
Jak to vy hokejisti děláte, že přetržené vazy jen zaléčíte bez operace a zase hrajete?
Jsou na to různé názory. Jeden z nich je, že plastika předních zkřížených vazů není potřeba. Po sezoně půjdu na artroskopický zákrok a vyčištění kolena, už jsem se domlouval s ortopedem.
V pátek hostíte Litvínov. Na co se můžou fanoušci připravit?
Já jsem tak dlouho nehrál, že ani nevím. Ale vážně, Litvínov hraje útočný hokej a myslím, že to bude otevřené utkání. Zvu lidi do arény, aby nás podpořili. Myslím, že uvidí hodně gólů.
Kam vás trenér Hynek proti Litvínovu zařadí?
Netuším. První dvě lajny nám šlapou, takže tam asi ne. Já navíc potřebuju nabrat nějakou fyzičku, přece jen zápasy nic nenahradí. Takže začnu pozvolna a uvidím. Snad mi trenér někde místo najde a já tam ještě nějaké ty góly došťourám.
Je vám 37 let. Kolik máte před sebou ještě extraligových sezon?
Tak to vám nepovím. Víte, jak to je: všichni říkají, že už je to jejich poslední sezona a pak je to jinak. Každému chybí kolektiv a radost z hokeje. Takže je těžké něco předpovídat, záležet bude hlavně na zdraví. Dokud mě to bude bavit a budu v pořádku, tak chci hrát. Extraligu nebo třeba někde v Itálii. Poznal bych nové prostředí a rodinu bych tam vzal na lyže.
